Minulou neděli jsme rozjímali o události prázdného hrobu, o události vzkříšení. A čtení této neděle nás, jakoby vedla k tomu, abychom se seznámili nebo rozjímali o účincích, které tato zvěst o vzkříšení vyvolává v těch prvních křesťanských společenstvích. Evangelium nám, jestli to tak vlastně můžu říct, představuje jakýsi společný komunitní rozměr vzkříšení. Vzkříšení skupiny učedníků. Vzkříšení jako jejich prožitek, jako jejich osobní zkušenost.

Možná jsme spíše zvyklí uvažovat o vzkříšení jako o nějaké eschatologické události, tak to ostatně vyznáváme i v Krédu, než jako o zkušenosti tady a teď. Když už o vzkříšení uvažujeme, často tak činíme v souvislosti se vzkříšením zmrtvých na konci věků, a ne jako o komunitní události. Ale dnešní evangelium nám ukazuje právě tohle. Vzkříšení jako zvrat ve společenství. Možná nás žádá, aby k tomu došlo i v naší zkušenosti tady a teď.

Už to možná bude znít trochu tvrdě, ale je to příklad toho, že i my jako společenství potřebujeme znovu zakusit vzkříšení. Evangelista nejprve popisuje situaci učedníků před vzkříšením. Hovoří o tom, že zatarasili dveře domu, jsou v defenzivě, cítí strach a vzájemnou nedůvěru, nedostatek víry. Asi pro nás není obtížné představit si atmosféru vzájemné podezřívavosti. To, že Jidáš zradil a vydal Ježíše, muselo být pro ostatní obrovským šokem a traumatem a možná to vyvolalo otázku, komu vůbec můžeme věřit.

Tato otázka je také dominantní zkušeností Tomáše, který není přítomen s ostatními, když se Ježíš zjeví. Tomáš nevěří nikomu. A já se mu nedivím. Ti, kteří mu tu dobrou zvěst o vzkříšení sdělují, přece selhali. Jak jim má věřit, když se ukázali jako zbabělci. Takoví učedníci se podobají křesťanům, kteří se bojí konfrontace a žijí v duchovní uzavřenosti. Myslí si, že křesťanství se vyznává tím, že se uzavřou vůči světu, neustále v defenzivě. Sní o zaplnění náměstí, ovládnutí politiky, a přitom jsou smutní a frustrovaní, žijí ve strachu a neschopnosti dialogu.

Potřebují nový dech – dech Páně, který je duchem Páně. Dech, který vytváří spojitost mezi Ježíšem a námi. Je nutné najít ducha, základu života každého společenství, obnovit roztřepané vztahy a zraněné důvěry. Ten dech, to je duch samotného Pána, který vychází z Písma, z Božího slova, který je duchem a životem. Dech, který jediný může působit, že společenství žije podle logiky evangelia, ne světské logiky.

Skutky apoštolů předkládají jiný obraz společenství, oživovaného Duchem svatým, které není v nedůvěře, strachu ani zamčení před světem. Společný život a přátelství jsou základní složkou jejich existence. Společné lámání chleba a díkůvzdání bylo základem a důsledkem jejich přátelství a bratrství. Účast na Večeři Páně nebyla jen povinností, ale skutečnou potřebou, pramenící z radosti z Boží blízkosti a sdílení hostiny zmrtvýchvstalého Krista.

To je něco, co i dnešní církev potřebuje. Potřebujeme nový dech a usilovat o to, aby se moc vzkříšení projevila v našich životech a společenstvích. Aby se společné lámání chleba a díkůvzdání stalo základem našeho společenství, přátelství a ne nudnou povinností, kterou musíme v neděli splnit. I káva po mši nás může propojit a vzkřísit – proč ne? Vyhledávejme tyto okamžiky, kdy lidé po mši sednou do kavárny, popovídají si a vytvoří skutečně společenství přátelství.

Poslední věc: Když narazíme na obtíže, a to se stane vždycky, žádné společenství není bez problémů, prosme, abychom měli vytrvalost jako Tomáš. Tomáš i přes nedůvěru a zklamání zůstal, neodešel, nepřáskl dveřmi. Necítil se nadřazený, poznal, že křehkost ostatních učedníků je i jeho křehkostí. Když narazíme na pohoršení, prosme o vytrvalost Tomáše, abychom zůstali a vyhledávali bratrství společenství. Aby lámání chleba a díkůvzdání bylo základem našeho společenství. Tomáš zůstal a Ježíš přišel pro něj. Ježíš přijde pro každého z nás, kdo se i přes těžkosti rozhodne zůstat a být jeho učedníkem.