Evangelista Jan nám vypráví o zkušenosti Marie z Magdaly, která spolu s učedníky prožívala bolest, osamění a prázdnotu po Ježíšově smrti. Večer na Velký pátek vracejí úřady jeho mrtvé tělo, a Josef z Arimatie s Nikodémem ho odnášejí ke hrobu. Pokud by jeho hrob a tělo měly být pro učedníky vším, co jim zbylo, mohly by se stát snad místem vzpomínek, připomínání, středem společenství připoutaného k relikvii. A tak jde Marie v slzách k hrobu. Necítí nic z velikonočního jásotu ani ze vzkříšení. Napoustí se nejnebezpečnějšího omylu. Nedokáže od toho hrobu odejít. Nedokáže se smířit se svým žalem. Je tak smutná z toho, že ztratila Boha, že si neuvědomuje, že Bůh je tam vedle ní. Sedící anděly, jednoho na místě hlavy a druhého na místě Ježíšových nohou, jenom sotva vnímá. Vidí jen prázdný prostor mezi božími posly: „Odnesli mého pána.” V tom je její smutek. Chce vědět, kam ho položili, aby se o tom ujistila, aby si ho ponechala a zůstala mu nablízku. Nedivme se jejímu žalu, jejímu smutku.

Vždyť i my často prožíváme něco podobného. I v našem životě se může stát, že nás zavalí nečekané události, že věci nepůjdou podle našich snů a plánů a že přijde hořké zklamání. V takových chvílích převládá pocit prázdnoty. Zdá se nám, jako by se i naše modlitby odrážely od stropu. A víru, jako by přemohlo a uhasilo zoufalství. Člověk je potom jako kůň, který má klapky na očích. Vidí jen sebe a svůj smutek, oddělen od čeho ostatního a nic víc. Existuje jen jeden způsob, jak překonat smutek: nemilovat ho. Existuje jen jeden způsob, jak smutek opustit: nepřipoutat se k němu. Ale někdy opravdu potřebujeme dobrého přítele, aby nám pomohl otevřít oči.

Tu chvíli zasáhne Ježíš a vstoupí s Marií do dialogu. „Proč pláčeš?” zeptá se jí. Ježíš se zajímá o to, co jí trápí. A Marie mu otevře své srdce. Vypráví o svém smutku, o svých obavách, o své bolesti neznámému muži. Víte? Náš vztah s Bohem opravdu ožívá v okamžiku, kdy se mu otevřeme. Kdy mu konečně začneme říkat pravdu. Bůh přece už zná všechny naše zápasy. Když o nich ale mluvíme upřímně, Bůh se s námi může zapojit do hry. Vystavit se před Bohem, volat, křičet, někdy i plakat, nadávat. To je vlastně začátek každé duchovní cesty. A možná jediný způsob modlitby, kterou nás i Bible učí. Pokud to totiž člověk neudělá, zůstane veškerá další komunikace zablokována. Možná i proto se mnoha lidem zdá, že Bůh v jejich modlitbách mlčí. Krásně to vyjádřil britský spisovatel C. S. Lewis, když napsal: „Nastane chvíle, kdy konečně vyslovíte slova, která už léta leží hluboko ve vaší duši. Dobře jsem pochopil, proč k nám bohové nemluví. Jak se můžeme setkat tváří v tvář, když my sami před nimi svou tvář skrýváme.”

Aby Ježíš mohl Marii otevřít oči, musela mu ona nejdříve otevřít upřímně své srdce a vypovídat se ze vší své bolesti. To je přece to, co činí Boha v našem životě něčím velmi skutečným. Starostlivého a zúčastněného Boha, a ne toho vzdáleného božstva, o kterém bychom neměli tušení, že může ovlivnit běh našich životů. Když se Marie vysloví, konečně pozná vzkříšeného. Konečně slyší, jak ji oslovuje jménem. Uslyší tón toho známého hlasu a pozná ho živého. Nemluví k ní o společné minulosti, ale o společné budoucnosti, která bude také budoucností učedníků, kteří mají víru. Říká, že jde k Bohu, svému Otci, který je také naším Bohem a naším Otcem. Ten příběh je skutečně krásným dílem útěšného dialogu. Tak ať bychom i my, tak jako Marie, dokázali nalézt útěchu právě v těch okamžicích, kdy naše oči zamlží bolest a smutek.