Přátelé, zkuste na chvíli zavřít oči. Vím, že jdu do rizika, ale tohle evangelium je krásné k rozjímání s pomocí naší představivosti, s pomocí naší imaginace. Zkuste se do toho zaposlouchat tak, jako když vám někdy v dětství rodiče nebo babičky vyprávěli pohádky a jak jste si to představovali. Víte, možná to bylo skutečně na začátku dubna, tak jako teď. Ne večer, ale ráno. V tom svěžím ránu, jako bylo i dneska – teplém, zalitém sluncem, kdy nás probouzí ptáci a ohlašují, že zima je už konečně pryč.

Jenže ti dva mladíci, kteří sestupovali z Jeruzaléma a na pobřeží, tu svěžest rána vlastně postrádali. Zkuste si představit jejich tváře, jejich gesta, co naznačovali. Klesali nejen po cestě, ale i na mysli. Nedávno totiž, před pár dny, vlastně ještě doufali. V co? V co vlastně? Snad v to, že vedle Ježíše konečně objeví smysl svých životů, že najdou cestu k pokoji, vnitřní vyrovnanosti, ke štěstí. Ano, nedávno ještě doufali a měli i svá očekávání a představy. Měli svůj názor na to, jak by měl Ježíš vypadat, co by měl říkat, co by měl dělat. Byli přece jeho učedníky, znali ho. A ještě předtím, tak jako každý v tom kraji, o něm hodně slyšeli, o jeho zázracích, znameních, milosrdenství, síle lásky a životodárných slovech.

A teď to všechno najednou bylo pryč. Některé úžasné okamžiky se nedaly popřít. Například vzpomínáte se na minulou neděli, když na oslátku vjížděl do Jeruzaléma, jako by si najednou všichni uvědomili, že to je On, Mesiáš. Samozřejmě až na ty slepé farizeje. Jaká to musela být nádhera. A kolik lidí uzdravil a jaký kazatel to byl. Jak skvělý čas s ním prožili. A najednou, najednou bylo po všem. Nedávalo to smysl a možná to byl jenom lhář, který je oklamal. Ukřižování, jako by pohřbilo veškerou jejich naději. A ten, který ji zrodil, si ji vzal s sebou do hrobu. A ještě se navíc šířily ty nesmyslné zvěsti o zmizelém těle, o andělích a zjeveních. Ne. Mývali naději, ale znovu už se nenechají napálit.

A tak sklesle kráčejí z kopce. Stejně jako mnozí z nás. Věříme, doufáme a pak se něco stane. Přijde zklamání, naše představy se nenaplní a naše oči zamlží smutek. A my najednou přestaneme vidět. Jsme jako kůň, který má klapky na očích a vidí jenom sebe, odděleného od všeho ostatního. Nic víc. Potom opravdu potřebujeme někoho, kdo by nám otevřel oči. A ono se to stalo. Na cestě se objevil další poutník. V jednom komentáři jsem četl, že evangelium v tom řeckém originále vlastně nechce vyjádřit, že se ten poutník objevil náhle. Spíše to, že ten poutník šel s nimi celou dobu, ale oni ho neviděli.

Poutník, který se k oběma přiblížil a klade jim otázky. Nepřistupuje s tím, aby je utěšoval nebo s nějakým poselstvím, které by snad hlásal, ale vlastně s touhou naslouchat jim. Pochopit, co ti dva mají na srdci a doprovázet je na jejich cestě. Blízkost a vyprávění jsou opravdu nástroje, kterými Ježíš zasahuje srdce dvou zklamaných učedníků. Když konečně dorazí do cíle, prosí toho neznámého poutníka, aby s nimi zůstal. A on zůstane. Aspoň na chvíli. A pak, když u večeře žehná a láme chléb, ho poznávají, pochopí, že cizinec, který šel celou dobu s nimi a který k nim promlouval, byl Ježíš. Ten, v kterého doufali. A oni znovu pocítí naději.

Ráno šli zarmoucení koncem Ježíšova života a vraceli se domů. A večer za soumraku i přes celodenní únavu s radostí spěchají zpět do Jeruzaléma. Dvě cesty. Jedna snadná ve dne a druhá únavná v noci. První se odehrává ve smutku, druhá v radosti. Při první vedle nich kráčí Pán, ale oni ho nepoznávají. Při druhé už ho nevidí, ale cítí jeho blízkost. V prvním případě jsou sklíčení, ponoření do sebe a bez naděje. A v druhém běží zvěstovat radostnou zprávu o svém setkání se zmrtvýchvstalým.

Emmaus jsou skutečně mistrovským dílem útěšného dialogu. Tohle vyprávění nás každého ujišťuje, že při lámání chleba a naslouchání písmu se skutečně můžeme setkat s Kristem a znovu nalézt víru v něj. Mladíci dokázali poznat Mistra v muži, který lámal chléb, a v cizinci na cestě, ale jenom proto, že on sám jim otevřel oči. Co kdyby se to stalo i nám? Co kdyby i nám takhle Ježíš otevřel oči?

Ten příběh je vlastně i ukazatelem cesty k tomu. Ti dva z Emauz nejprve otevírají své srdce, pak naslouchají, jak jim vysvětluje písmo, a pak ho pozvou k sobě domů. Tři kroky, které můžeme udělat i my. Nejprve otevřít své srdce. Svěřit Ježíši všechna břemena a námahy. Víte, když se člověk konečně otevře a vypovídá se někdy ze své mizérie, naše komunikace s Bohem se může odblokovat. Všechny ty věci, které nás tížily a které zatěžovaly tu naši komunikaci. Smutek, hněv – třeba i vůči Bohu. Pokud to vše vyslovíme, pak se od toho můžeme osvobodit.

Otevřít své srdce, abychom dokázali otevřít své uši. To je druhý krok. Ježíš k nim hovořil a i my můžeme vzít evangelium, písmo, a v tichu se od něj učit. V tichu naslouchat. A za třetí, tak jako ti učedníci, bychom se měli modlit stejnými slovy: Pane, zůstaň s námi. Pane, zůstaň se mnou. Pane, zůstaň s námi, protože tě potřebujeme, abychom opravdu našli cestu.