Prošli jsme velikonočním tríduem. Dnes v noci jsme si připomněli v řadě čtení celý příběh Bible, příběh dějin spásy. Připomněli jsme si řadu příběhů, které nám ukazují, jak Boží slovo, které bylo na počátku, vstupuje nejprve do tvorby veškerenstva. Dává všemu, co je, charakter slova, něčeho, co nás může oslovit, a potom, jak vstupuje do dějin. A jak vstupuje do speciálních dějin vyvoleného národa, a pak, jak vstupuje do osobního života a příběhu Ježíše Nazaretského.

Na Velký pátek jsme četli o tom, jak jeho život na této zemi končí. Řekli jsme si, že to ale není konec. Letos jsme četli ten velikonoční příběh jako příběh s otevřeným koncem. Řekli jsme si, že zvěst o vzkříšení není nějaký laciný happy end pašijí. Dobře to dopadlo, Kristus znovu žije, vrací se do života. Kristovo vzkříšení není nějaká resuscitace; Kristovo vzkříšení je totální proměna. Ta velikonoční zvěst, že Ježíš žije, je před nás položena jako výzva hledat živého Krista ve světě a v našich životech. Přichází změněný. Ten prázdný hrob je výzvou nehledat Ježíše ve světě mrtvých, ve světě minulosti.

V jedné z velikonočních perikop čteme výzvu k ženám u hrobu: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Nehledejme ho mezi mrtvými, mezi těmi velkými postavami minulosti. Hledejme ho tak, jak přichází do našeho života stále znovu. Ono „stále znovu“ nejsou nějaké nové inkarnace, reinkarnace. Věříme v jedno jedinečné vtělení, vstup Krista do našeho života, do našich dějin v příběhu Ježíše Nazaretského. Tento příběh je tím velikonočním dramatem proměněn a pokračuje překvapivými a novými způsoby.

Křesťanská existence po Velikonocích je vlastně existence hledání, hledání živého Krista. Tradice církve nám říká, kde se s ním můžeme spolehlivě setkat. Setkáme se s ním, kdykoliv lámeme chléb a slavíme eucharistii. Setkáváme se s ním ve všech svátostech církve a především v této hlavní svátosti, kterou je křest. Křtem Ježíšův příběh vstupuje do příběhu života lidí. Kristus reálně vstupuje i do příběhu těchto dětí života, který je na samém prahu. Vstupuje tam reálně jako semeno, které je zaseto, ale které se musí proměnit. Musí se o něj pečovat, aby vydalo svůj plod v pravý čas.

Proto církev připomíná rodičům a kmotrům onu povinnost a závazek být svědky a napomáhat tomu, aby to zrno víry v těchto dětech rostlo. Bude se jistě v průběhu života proměňovat. Jistě přijde chvíle, kdy tyto děti mají být biřmovány, a kdy tomu, co se s nimi nyní děje, mohou a mají říct své vědomé „ano“, své osobní víry. K tomu je třeba, aby dozráli. Ale i ono „ano“ víry je něco, co dále musí zrát v našich životech.

Proto o Velké noci obnovujeme své křestní sliby. Vracíme se, tak říkajíc, k prameni, ke křestnímu prameni, k prameni Kristova života. Věříme, že Kristovo světlo nemůže být natrvalo pohlceno žádnými temnotami našeho světa. Dnes vstupuje opět do světa, který je plný temnoty. Mnoho temnot je kolem nás a mnohdy i v nás. Mohu svědčit o tom, že když jsem nyní v předvelikonoční době naslouchal mnoha zpovědím a v duchovních rozhovorech jsme hovořili o tom, jak prožíváme tuto dobu, tak jsme se shodli, jak na mnohé z nás doléhá.

Samozřejmě se ptáme, do jaké budoucnosti vcházejí tyto děti, jaká budoucnost je čeká, jaký svět je čeká. Ano, svět je nedokončený příběh. Stejně jako Kristův příběh je stále otevřený. Velikonoce nám říkají, že tento příběh je ve svém jádru rozhodnut, že Kristovo vítězství nad smrtí nemůže být už zvráceno. Ale během našich stávajících dějin a během našich životních příběhů je to stále drama. Je to stále drama utkání světla a tmy.

Proto je třeba, abychom se znovu obnovili, abychom prosili s celou církví, aby se naše víra o těchto Velikonocích znovu rozhořela. Prosili jsme o to včera při svěcení velikonočního ohně a velikonoční svíce. Ať světlo Kristova vzkříšení naše tmy ve světlo promění. Když se tak stane. Amen.