Moji milí,

na prahu této Veliké noci jsme se modlili při zapalování velikonoční svíce, jejíž světlo Kristova vzkříšení naše tmy ve světlo promění. Těch temnot je zvláště dnes mnoho kolem nás a mnohdy i v nás. Bílá sobota je dnem Božího mlčení, Boží skrytosti. Ta může být prožívána i interpretována mnoha různými způsoby. Jsou věřící i nevěřící, kteří touto Boží skrytostí trpí. Na druhé straně jsou věřící i nevěřící, kteří tento kříž víry neznají. Nevěřící, kteří si prázdnotu zaplnili svými náhradními božstvy. A věřící, kteří ji zaplnili svými zvyky a jistotami. Bílá sobota nám říká, že zkušenost s Boží skrytostí je součástí zralé víry.

Lidová zbožnost na Bílou sobotu, která dnes už téměř vymizela, bylo tiché prodlévání u Božího hrobu. Je pozoruhodné, že tato prostá lidová zbožnost implicitně říká to, co se odvážili říci jen někteří filozofové a teologové, kteří psali o Boží smrti. Bůh zemřel, Bůh je mrtvý. Teologicky řečeno, jestliže na kříži zemřel ten, který v sobě spojil lidství i božství, pak to znamená, že Boží přítomnost v dějinách, i v církvi, i ve víře církve, i jednotlivých věřících, zahrnuje a objímá i zkušenost radikální nepřítomnosti smrti. Nikdo z nás nemá zkušenost vlastní smrti. I takzvané stavy klinické smrti jsou nanejvýš předsíní smrti. Mnozí však máme zkušenost s tím, že odumřely určité naše příliš lidské představy o Bohu a způsoby víry.

Jsou chvíle v lidských životech i v dějinách, kdy se tmy zdají silnější než světlo víry. Ježíš při poslední večeři mluvil o takové hodině, vládě tmy. Jak může světlo Kristova vzkříšení proměnit naše tmy a vzkřísit naši víru? Především je třeba si uvědomit, že naše víra, podobně jako celá naše existence, je Boží dar, nikoli náš výkon. Čím méně budeme ve své víře my sami, naše představy a teorie, tím více v ní může být přítomen a působit Bůh sám. Když se nebudeme úzkostlivě fixovat na své dosavadní představy, můžeme být více otevření pro nové zkušenosti hlubší a zralejší víry. Víry, která vydrží otevřené otázky a proměňuje temnoty.

Naše víra nám předkládá mnohé nesnadné paradoxy, které velikonoční příběhy jich plní. Chléb je tělo, víno je krev, bezmocný vězeň je král, zabitý žije. Na první pohled při povrchním přístupu jsou to všechno absurdity. Ty všechny věty zřejmě mají jiný hlubší význam. Jak se dostaneme k tomu hlubšímu smyslu? Už jsme se o tom zmínili na Zelený čtvrtek. Západní latinská teologie vystavila komplikované struktury s využitím Aristotelovy metafyziky a logiky. Kristovu smrt vysvětlovala pomocí středověkých právních a ekonomických teorií o náhradě za škodu či vykupování otroků. Není divu, že dnes kázání a zbožné knihy, které jsou jen odvarem těchto starých teorií, nám mnoho neříkají.

Východní křesťanská zbožnost nabízela cestu kontemplace příběhů a obrazů, ikon. Když za komunismu u nás nevycházely teologické knihy, chodili jsme s přáteli před Velikonocemi a Vánocemi do galerií starého umění a rozjímali jsme před různými zobrazeními těch událostí. Jiní pak měli účast na těchto mystériích kontemplativním poslechem hlubokých hudebních skladeb, od gregoriánských zpěvů po například pašijní plastiky. Nedělili jsme se přitom na věřící a nevěřící. Toto dělení nemělo smysl. Všichni jsme nějak rozuměli tomu, o co šlo.

Třetí cestu nám zprostředkovali japonští jezuité, mistři zenové meditace. Velká dogmata křesťanství jsou podle nich koány, hádanky, paradoxy, které nerozluštíme racionálním spekulováním. Musíš změnit perspektivu svého vidění, aby se ti smysl ukázal v záblesku osvícení, procitnutí, obrácení. Metanoia, tím už vyzývá Ježíš. Není jenom morální polepšení. To obrácení znamená, že se musíš skutečně otočit, podívat se z druhé strany, vidět věci jinak.

Řekli jsme si, že se letos zamyslíme nad velikonočním příběhem jinak. Jako nad příběhem s otevřeným koncem. To znamená nechápat vzkříšení jako laciný happy end paší. Dopadlo to dobře. Smrt byla obelstěna, přemožena. Ježíš vstal z hrobu a žije dál. Velikonoční zvěst skutečně říká, že Ježíš žije, ale žije jinak a jinde než předtím. Vzkříšení není resuscitace, nýbrž radikální proměna. Zpráva o prázdném hrobu je výzvou hledat Ježíše, který k nám přichází po celý život a po celé dějiny v mnoha nových podobách.

Je třeba hledat tu Galileu dneška, kde se můžeme setkat s živým Kristem. Nejde o žádné nové inkarnace, reinkarnace. Jedinečná událost vtělení Božího slova do osoby a příběhu Ježíše z Nazareta není nijak zpochybněna, nahrazena či relativizována. Ve smrti a zejména ve vzkříšení se však proces vtělení příchodu Krista prohlubuje a rozšiřuje. Kristus proměněný velikonočním dramatem stále hlouběji vrůstá do světa, zejména do našeho dějinného světa a chce hlouběji vstoupit do naší víry a skrze ni do našeho života.

Růst Krista bychom však neměli ztotožňovat s viditelným růstem církve, růstem počtu jejích členů, růstem jejího kulturního či politického vlivu. Zkříšený Kristus prochází všemi zamčenými dveřmi, prochází veškerou uzavřeností, radikálně přesahuje viditelné hranice církve a křesťanské civilizace. Ježíšovo království není ze světa moci a vlivu. Jeho růst a zrání není lineárním pokrokem, je to pokračující drama, které je otevřené až do konečného setkání s Bohem, který se až nakonec plně ukáže jako všechno ve všem. Nyní vidíme věci Boží a chápeme, jak říká sv. Pavel, jinak – v hádankách, v náznaku částečně – je třeba mít stále více otevřené srdce.

S vírou totiž máme účast na tom dění, na tom procesu stálého zápasu a vítězství Krista nad těmi silami temnoty. Kristovo vzkříšení je něco, co vstupuje do našeho života skrze naši víru a chce ho proměnit. Kéž světlo Kristova vzkříšení všechny tmy ve světlo promění. Amen.