O těchto Velikonocích uvažujeme o tom, že Ježíšův příběh je příběh s otevřeným koncem. Ježíšův příběh je cesta. Ježíš sám o sobě říká: „Já jsem cesta.“ Církev, rodina těch, kteří jsou s ním spojeni vírou a křtem, je společenství poutníků, communio viatorum. Toto zdůrazňuje i druhý vatikánský koncil a papež František mluvil o obnově současného křesťanství jako o společné cestě, synhodos, synodální obnova.

Ten příběh nekončí na Golgotě. Ve starém apoštolském vyznání víry po slovech o ukřižování následuje věta „sestoupil do pekel“. Nedávno jsme slyšeli jedno mediálně rozšířené kázání, kde se vytýká současným kněžím, že mluví příliš o lásce a málo o pekle. Pokud je za touto výtkou představa, že kdybychom lidi strašili peklem tak, jako to mnozí kazatelé dělali po staletí, bylo by na světě lépe, obávám se, že za tím stojí špatná představa o smýšlení lidí, zvláště lidí naší doby, a také problematická teologie.

Ano, i v našem kostele před mnoha staletími působil velmi slavný kazatel, který byl populární pro svá dramatická kázání o pekle, kdy chřestil řetězy, lidé omdlévali a strašně se jim to líbilo, protože tenkrát nebyly filmové ani televizní horory, a tak si pro tu dávku adrenalinu chodili do kostela. Ale myslím, že je určité místo v liturgickém roce a čas, kdy je možné kázat o pekle, a to je právě Velký pátek. Ježíš sestoupil do dvojího pekla – a to ještě na tomto světě, nebo v té chvíli pascha přechodu mezi tímto světem a smrtí. Nejprve do pekla lidské krutosti a potom do toho ještě horšího, temnějšího pekla odloučenosti od Boha, které je vyjádřeno výkřikem: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Možná nekážeme o pekle, protože slovo „peklo“ – ale platí to svým způsobem i o pojmech jako „nebe“ či „Bůh“ – jsou tyto velké termíny tak zaneseny problematickými představami, že je musíme nejprve očistit. Pojem „peklo“ je třeba osvobodit od všech nánosů lidové fantazie či barokní rétoriky. A ještě jeden důvod, proč kázání o pekle vybledla – ztratila svoji účinnost. Minulé 20. století přineslo lidstvu mnoho zkušeností s pekelnými okamžiky, s nacistickými a komunistickými koncentráky a světovými válkami. Kolik lidí zakusilo a dnes znovu zakouší tyto pekla.

Pak je tu peklo v tom nejvlastnějším slova smyslu, a to je odtrženost od Boha. Učení o pekle je vlastně jen druhou stranou učení o lidské svobodě. Jestliže věříme, že člověk může svobodně rozhodovat, pak je také možné, že se rozhodne proti Bohu. Je možné, že v tomto rozhodnutí setrvá. Je otevřenou otázkou, co je silnější – boží respekt k lidské svobodě nebo boží milost a milosrdenství. O tom se na tomto světě nedozvíme nic. O mnoha věcech, o kterých hovoříme – peklo, nebe – víme jen z obrazů, nemáme žádnou lidskou zkušenost. Do světa za branou smrti nás provází jen Ježíšovo ujištění: „Kdo věří ve mne, nezemře navěky.“ Ale někdy musíme projít opravdu temným údolím.

To je to peklo, které se stále vrací a do kterého mnozí lidé znovu upadají. Na starých byzantských ikonách je zobrazen Ježíšův vstup do pekla jako vítězná konkvista. Brány pekla jsou vyvráceny, pod nimi leží pán pekla, a Ježíš zostupuje na ty vyvrácené brány a tanečním krokem vyvádí hordy zemřelých. Ano, to vše jsou obrazy, ale jsou to mocné a inspirující obrazy. Ježíš vypil kalich lidské existence až do této temné hloubky.

Svatý Pavel říká, že „ponížil sám sebe, učinil se prázdným“, a proto ho Bůh vyvýšil. Vzkříšení, o kterém budeme mluvit zítra, je popsáno, nebo vítězství nad smrtí je popsáno, dvěma slovy, za nimiž stojí rozdílné představy. Z toho vzkříšení, které ukazuje akci Boha Otce, který nenechává svého Syna ležet v té propasti smrti a přiznává se k němu, ho vyzdvihuje, probouzí ze smrti. A zmrtvýchvstání ukazuje na to, že sám Ježíš, který je život sám, nemohl zůstat ležet v propasti smrti a vstává k novému životu.

Budeme mluvit o tom, že Ježíšovo vzkříšení je proměna. Není to jen laciný happyend pašijového příběhu, je to proměna. Ježíš přichází změněný, překvapivý, ale před vzkříšením je také ta zkušenost temnoty. Velký teolog Johann Baptist Metz jednou napsal, že pokud neslyšíme ve zpěvu o vzkříšení také výkřik Ukřižovaného, pak je to jen legenda o vítězi, ale ne křesťanské kázání.

Naše víra musí umět obejmout celou skutečnost. Je to odvaha vkročit do nepopsatelného, nového, překvapivého, a nepředstavitelného prostoru. Ten prostor má své temné propasti, ale má také nevýslovné světlo na konci. Procházíme dramatem Velikonoc. Řekli jsme si, že toto drama, které si připomínáme, do kterého vstupujeme a zpřítomňujeme ho ve svaté hře liturgie každý rok, je drama, jehož významem je naše proměna, naše katarze. Staré antické drama mělo smysl v katarzi, proměně, očištění, procitnutí a o to víc to platí pro drama Velikonoc. Je to jakýsi obraz, jakési zrcadlo světa mnohých věcí, které stále pokračují.

I v našem světě jsou nezodpovědní držitelé moci. I v našem světě jsou Pilátové a Herodové. I v našem světě je zástup, který v neděli volá „Hosana“ a v pátek „Ukřižuj!“, který je možné snadno zmanipulovat a který si pak volí Barabáše. Ano, je to stálá výpověď o našem světě, ale jak jsme si řekli už na Květinovou neděli, není to jen uzavřený kruh stálého opakování téhož. Je to otevřený příběh.

Součástí tohoto příběhu je také věčný konflikt mezi pravdou a mocí. Z Pilátových úst slyšíme otázku: „Co je pravda?“ Řekli jsme si už několikrát, že to pravděpodobně není dychtivost římského vzdělaného prokurátora, aby se dozvěděl definici pravdy. Je to spíše cynický úšklebek: „Pravda, co to je? Jakou má váhu? Co váží? Jaký má smysl? Co si počnete se svou pravdou?“ V žití toho, co rozhoduje ve světě, je to moc, peníze, laskavost u císaře. To je to, co rozhoduje.

Ježíš přichází jako svědek pravdy. Pravda nesmí zůstat jen abstraktní teorií. Pravda potřebuje své svědky. Potřebuje ty, v jejichž životě je vidět, co to znamená žít pravdivě a opravdově. Ježíš, překonávající pekelnou propast strachu a zoufalství, je svědkem pravdy. Nese světlo, které náš svět tolik potřebuje pro všechny své temnoty a bolesti.

Amen.