Přivalili kámen, zapečetili ho, postavili stráž. A tak to mělo všechno skončit. Tak měl skončit Ježíšův příběh. V úvahách tohoto svatého týdne budeme přemýšlet o tezi, že Ježíšův příběh i ten velikonoční příběh je příběh s otevřeným koncem. To je trochu jiné, snad hlubší porozumění slovu vzkříšení. Vzkříšení není jen laciný happy end pašijového příběhu, že to nakonec dobře dopadlo. Vzkříšení je tajemstvím, je to otevření nového prostoru, do kterého bychom měli vstoupit s vírou a otevřeným srdcem.

Ježíšův příběh je příběh otevřený. A naše křesťanská existence nyní spočívá v hledání a nalézání toho, kde a jak je Ježíš živý. Jak je živý dnes, jak je živý také pro nás a v nás. Často, když ráno otevírám zprávy a přiznám se, že mnohdy s velkým rozechvěním, připadá mi to, jako bych měl před sebou palimpsest. To znamená text napsaný na pergamenu, kterým prosvítá nějaký starší původní text. Těmi událostmi našich dní, těmi událostmi našich pokračujících dějin, prosvítá ten velikonoční příběh. A my vidíme analogie, podobnosti. Také dnes vidíme cynické vládce. Také dnes vidíme zapírající a zbabělé Petry. Také dnes vidíme zástup, který v neděli volá Hosana, nechá se zmanipulovat a v pátek volá Ukřižuj. Jakoby se to všechno stále znovu opakovalo. Jakoby to byl věčný návrat téhož. Jakobychom si řekli nihil sub sole novum – nic nového pod sluncem. Je to všechno stále stejné, lidstvo se nikdy nepoučí. Je to cesta bez východiska.

Ale velikonoční zvěst nám říká, je zde východisko, je zde prostor. Je to onen otevřený prostor, kterému říkáme zmrtvýchvstání nebo vzkříšení, na které druhou stranu je on děsivé smrti. Vzkříšení není jenom oživení mrtvého Ježíše. Ježíš přichází proměněný. Přichází tak, že ho nemohou zprvu poznat ani jeho nejbližší. A tak bude přicházet po celé dějiny v různých podobách. Bude přicházet v těch neznámých cizincích, jako učedníkům na cestě do Emauz. Bude se zjevovat tam, kde si budeme klást ty smutné otázky a kde budeme hledat odpověď na stránkách písma. Proč se to muselo stát? Ano, z toho vyprávění, které pokračuje, se ozývá určitý hlas.

Staré vyznání víry nám říká, že Kristus vstoupil do pekel, vstoupil mezi mrtvé. A my na Velký pátek budeme uvažovat o tom, co to znamená toto peklo, to dvojí peklo, s kterým mnozí v našem světě také mají své zkušenosti. Peklo lidského utrpení, válek, násilí. A také peklo opuštěnosti, to, co opravdu znamená slovo peklo. My musíme tyhle staré náboženské výrazy očistit od těch nánosů, těch nejrůznějších představ. Peklo od obrazů chlupatých čertů a kotlů. Peklo je ta radikální opuštěnost, opuštěnost, které Ježíš volá: „Bože můj, proč jsi mě opustil.“ A jenom dva z evangelistů necenzurují tento výrok, který na první poslech může působit jako výkřik zoufalství, ale ono je to modlitba. Je to modlitba ve formě otázky, která nám ukazuje, že mnohé naše bolestné otázky mohou být modlitbami. A mnohé naše modlitby mohou mít podobu otázky.

Je dobře, že evangelium zachovává ten Ježíšův výkřik z kříže v té originální aramejské podobě, protože překlady to často překrývají. Ono „proč jsi mě opustil“. Hebrejština a její verze aramejština zná dvojí proč. Mádua a lima. To první znamená proč ve smyslu „proč se to stalo“, „za co“, „za co jsem si to zasloužil“. Je to otázka, která míří do minulosti, k příčinám, ale ono „lima“ míří k budoucnosti, „k čemu“, „k čemu to je“, „jaký to má smysl“. Je to otázka, která se otvírá k budoucí odpovědi a ta odpověď nepřichází hned.

Ježíšovo volání je skutečně volání z pekel opuštěnosti. Ježíš musí procházet tuto temnou nocí. Jsou temné hodiny v našich životech, jsou temné hodiny v životech církve, jsou temné hodiny v běhu našich dějin. A pak je tam také to mlčení Bílé soboty. A pak přijde ta odpověď, která je odpovědí velikonočního rána a pro které často používáme ta nedostatečná slova zmrtvýchvstání nebo vzkříšení. Slova, která jsou metaforická. To, co označuje tajemství, je to ten prostor nového života, nového způsobu existence. Kristus prochází ohromnou proměnou smrti a jeho nový život není návratem zpátky, ale otvírá a předjímá onu budoucnost, ke které v naději směřujeme všichni.

A tak prožijeme tyto velké dny jako vstup do živého, pokračujícího dramatu. Už antická dramata, antické divadlo nebylo jenom formou zábavy, ale bylo svého druhu náboženským aktem. Ta antická mystéria měla působit katharsis, proměnu, změnu smýšlení, změnu srdce. A tenhle příběh, toto drama, ještě silněji v nás má vyvolat katharsis, proměnu, odvahu vstoupit do toho prostoru tajemství, které se otevře až za smrtí. Otevírá se až tam, kde člověk necouvá před kříži našeho světa, před svými vlastními kříži, před svými vlastními Getsemany.

Ano, jsou chvíle, kdy něčím takovým musíme projít. A evangelium nám říká, že Ježíš tento kalich lidského údělu vypil až do konce, až do toho trpkého konce, do té vší tragédie smrti, do té smrti, která není smrtí smíru, ale je opravdu tím zřícením se do té hluboké nicoty, a on tím projde, on tím projde. Na velkých byzantských ikonách vidíme vzkříšeného Ježíše, který šlape na vyvrácených vratech pekla a otvírá cestu jako jakýsi chorobný účastník všech těch, které vyvolává, vyvádí z té stínu smrti.

Aby už zde nevládl strach, říká nám apoštol, že lidé byli drženi v otroctví strachem ze smrti. Ano, my víme, co to znamená strach. Víme, co znamená strach v našem světě a co působí, a jak přetváří náš svět. A evangelium, ten příběh s otevřeným koncem, má být katharsis, má být cestou, jak se otevřeme onomu světlu, které svítí až na konci tohoto tunelu, té cesty kříže.

Projděme tenhle svatý týden s Kristem v jeho stopách, projděme ho jako velikou událost proměnění. Mějme účast na té události vítězství nad smrtí, strachem a vinou. Amen.