Zapečetili hrob, postavili stráž. A takhle to mělo celé skončit. Naše úvahy během tohoto svatého týdne mají za základ jednu myšlenku: Neskončilo to. Ježíšův příběh je příběh s otevřeným koncem. Někdy máme tendenci číst zprávu o vzkříšení jako jakýsi happy end – dobře to dopadlo. Ale tak tomu není. Vzkříšení není laciný happy end. Vzkříšení je velké mystérium, je to tajemství, je to otevření nového prostoru. Ty velikonoční události, které jsou centrem křesťanského zvěstování, jsou novým počátkem, transformací, proměnou, otevřením nového prostoru.

Naše křesťanská existence je dobrodružství hledání, kde se můžeme setkat s Kristem živým. A tento prostor je nový, otevřený prostor, kterému říkáme vzkříšení nebo zmrtvýchvstání. To je prostor, který vtahuje i nás, do kterého i my vstupujeme otevřeností své víry. Tento příběh tím vstupuje do nás. Kristus, který je centrem, živý Kristus, který je centrem tohoto příběhu, vstupuje do našeho příběhu. Říkáme si to každé Velikonoce. Čteme ten příběh, který známe stále znovu, protože on je klíčem, který určitým způsobem vykládá náš život. To, co se právě děje s námi, to, co se děje okolo nás, je zároveň jakýmsi kontextem tohoto příběhu.

Když otevírám ráno zprávy, přiznám se, že s rozechvěním o tom, co se právě zase stalo na různých místech našeho zraněného, zkrvaveného světa, zdá se mi, že je to jakýsi palimpsest. Palimpsest je text, napsaný zpravidla na pergamenu, kterým prosvítá nějaký původní, starší text. A zdá se mi, že ten evangelní příběh jako by prosvítal našimi dějinami, a ty naše dějiny byly stále novou variantou. Je tam všechno: cynická moc, zmanipulovaný dav, který v neděli křičí „Hosana“ a v pátek „ukřižuj ho“. Jsou tam zapírající a zrádci. Toto všechno je také součástí našeho světa. A každý rok se v nějaké nové facetě objevuje tento příběh. Je to příběh s otevřeným koncem. Ježíš vzal na sebe celou lidskou existenci až do dna.

Po tom, o čem jsme nyní četli, přivalili kámen, zapečetili ho, postavili stráž. Ještě následuje mnoho dalšího. Staré vyznání víry říká, že sestoupil do pekel. A my o tom na Velký pátek budeme rozjímat. Co znamená ten obraz pekla? Co to je peklo? Musíme často ty velké pravdy očistit od všech našich nánosů a představ. Musíme dát stranou pohádkové obrázky pekla s chlupatými čerty a kotli a uvědomit si, že peklo je ta propast. Mluvíme o dvojím pekle: to peklo lidského utrpení, které se stále znovu otevírá kolem nás, a také peklo opuštěnosti. Ježíšova hodina má také účast na této propasti zoufalství. Zdá se, jako by i Ježíš se napil z tohoto pramene bolesti, odloučení, skrytí smyslu, odloučení od Boha.

Jen dva evangelisté mají odvahu citovat ten nejhlubší výkřik Ježíše na kříži: „Elí, elí, lema sabachtani.“ Naše překlady tam něco stírají, a proto je důležité, že Matouš a Marek citují tu originální aramejskou verzi, protože ve staré hebrejštině jsou dvě „proč“, dva výrazy „proč“. Madua – za co dostávám takový trest, co se to stalo – obrací se do minulosti, ptá se po příčinách. A pak je Lima – k čemu, jaký to má smysl, otázka směřující do budoucnosti. Ježíš umírá s touto otázkou, která má charakter modlitby, a modlitba, která má charakter otázky. Mnohé naše otázky, ty existenciální, tvrdé otázky, které nám klade tento čas, se mohou a mají stát modlitbami. A mnohé naše modlitby mohou mít charakter otázky. Proč? K čemu? A nepřichází hned odpověď. Přichází ta temnota pekla a Ježíš musí projít touto temnotou a velkým mlčením Bílé soboty.

A pak přichází boží odpověď, boží odpověď toho velikonočního rána. Boží odpověď, která, jak si budeme připomínat stále znovu, není laciným happy endem, je opět tajemstvím. Otevírá se nová budoucnost, nový prostor. Ježíš je tou zkušeností smrti transformován a přichází změněný. Nemohou ho poznat ani jeho nejbližší a nejdražší. Tak přichází po celé další dějiny v nových a nových podobách. Ano, i my se musíme ptát, kde je ta Galilea dneška, kde se s ním setkáme. Možná ta Galilea dneška je za hradbami našich představ, možná je za hradbami našich církví, možná je za hradbami našich přesvědčení, možná je tam, kde lidé hledají, možná tam, kde lidé krvácejí. Tam je ta Galilea dneška, kde se setkáváme s Kristem. Vtírá se k nám a legitimizuje se svými ranami. Ty rány nejsou vzkříšením odstraněny, jsou jenom proměněny. Ale víra ve vzkříšení je víra zraněná, je víra zraněná také zkušeností smrti.

A toto je zralá křesťanská víra, která neuhýbá před ranami dramatických otázek a před ranami bolesti našeho světa. Je to ta, která jde s Ježíšem celou cestou kříže. Ano, i toto je součást lidské existence. A vtělení, to pokračující drama vtělení, také v sobě toto zahrnuje. Drama vtělení není jenom vánoční poezie děťátka v jeslích, i když i ty jesle, i když i to místo úkrytu pro dobytek je určitým předznamenáním toho, že příchod Syna člověka bude vždycky překvapením a něčím neočekávaným a takřka nemístným.

Do tohoto pokračujícího dramatu vtělení Krista, který stále přichází mezi nás, stále na sebe bere naše lidství a projasňuje ho, stále přichází do našich příběhů, stále přichází do našich dějin, má také velikonoční charakter, tedy charakter kříže. Ano, existuje také pokračující tajemství kříže. Svatý Pavel o tom hovořil; ve krvavých i nekrvavých bolestech lidí máme možnost také své bolesti otevřít a do nich pozvat Krista, spojit je s krvácejícím Kristem, pochopit, že velikonoční událost není něco uzavřeného a dávného, že se k ní stále vracíme vlastními životními, osobními i dějinnými zkušenostmi.

Ve velikonočních obřadech se zpřítomňujeme svatou hrou liturgie. Ano, je to performance, je to představení. Představujeme si, stavíme před sebe, zpřítomňujeme, činíme přítomným to, co bylo minulostí. Je to velké drama, které má přinést také určitou katarzi. Už stará antická dramata nebyla jenom jakýmsi představením pro zábavu. Divadlo bylo náboženským aktem a jeho smyslem byla transformace, proměna, vnitřní obrácení. My zase vstupujeme v svatém týdnu do velkého dramatu, které má způsobit naše obrácení.

Můžeme různými způsoby, třeba skrze tento příběh číst, porozumět a vrhat světlo i do temnot našeho času. Můžeme vstupovat do příběhu tím, jak ho v celé dějinách vysvětluje křesťanské umění, skrze hudbu jako Dvořákovo „Stabat Mater“, skrze velké romány jako „Kristus znovu ukřižovaný“ od Kazantzakise, nebo skrze filmy, které nejsou kýčem, ale jsou provokativní interpretací přítomňující ten příběh a zasazující ho do naší současnosti. Každý film v určité epoše ilustruje a nějakým způsobem interpretuje.

A my všichni jsme zváni k interpretaci Krista, k přijetí jeho role. V tomto velkém dramatu potkáváme stále nové a nové verze jednotlivých aktérů velikonočního dramatu, potkáváme ty velekněze, kteří jsou si jisti svými náboženskými jistotami a uniká jim živý Bůh. Vidíme cynické Piláty, kteří se ptají: „Co je pravda? Co znamená pravda?“ A jejich odpovědí je, že váhu má pouze moc. Také vidíme surovost a zmanipulovanost davu, který si volí zločince Barabáše.

Když čteme ten příběh skrze současné události, můžeme být v pokušení říct: „Nihil novi sub sole“ – nic nového pod sluncem, stále se to opakuje, lidstvo se nikdy nepoučí. Je tu nějaké východisko? A velikonoční příběh nám říká ano, východisko tu je. Příběh je otevřený a kámen nemůže tento příběh zavalit a odvalit ho do minulosti. „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ říkají poslové velikonočního rána. Hledáme ho jinde, ne v minulosti, ne mezi mrtvými. On přichází s velikou tvořivostí a překvapivostí jako v velikonoční době k tehdejším apoštolům.

Naše křesťanská existence, naše dějiny jsou hledáním živého Krista – kde je živý a jak je živý v nás, a jak my můžeme být živí v něm. Jak máme být novým a hlubším způsobem živí. Kristus před velikonočním dramatem říká: „Já jsem živ, i vy živi budete.“ Ano, máme se probudit k životu, který není jenom jakousi vegetací na povrchu, ale velkým životem. Žít tak, jak se žije ve světě, jak žijí druzí, jak se nám doporučuje všemi možnými reklamami a ideologiemi. Do toho zaznívá hlas Kristův: „Následuj mě, vezmi svůj kříž, následuj mě.“

Neuhýbejme ani před kříži dnešní doby, které na nás vrhají své bolestné stíny. Jdeme tou cestou dál, příběh nekončí v zapečetěné hrobce. Je otevřený a má pokračovat také v nás a skrze nás. Amen.