V neděli jsme v Matoušových evangeliích četli snad nejsmutnější větu celého Nového zákona: „Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.“ Evangelium nijak necenzuruje ten realistický a nepříliš lichotivý obraz Ježíšových učedníků. Mnohé věci nechápou, mnohdy selhávají. Dnešní evangelium ukazuje selhání dvou z nich, Jidáše a Petra, toho, kterého Ježíš nazval skalou. Motiv Jidášovy zrady není zcela jasný. Někteří se domnívali, že jako správce pokladny měl lásku k penězům a prodal Ježíše za marnivý zisk, což ale není příliš pravděpodobné.

Uvažuji o tom, že Jidáš možná pocházel z kruhů zelotů, horlivců – dnes bychom řekli náboženských teroristů – kteří přepadali a zabíjeli kolaboranty s římskou mocí a chystali se na nějakou násilnou ozbrojenou vzpouru, aby mohlo být znovu ustaveno Davidovo království. Možná si Jidáš právě toto očekávání promítal do Ježíše a jeho zrada byla plodem zklamání, frustrace, že Ježíš nebude takovým vojenským vůdcem a osvoboditelem Izraele, že půjde úplně jinou cestou, než Jidáš a mnozí očekávali.

Jsou různé spekulace, že Jidáš chtěl nějakým způsobem napomoci tomu, aby se naplnila živá předpověď o kříži, který bude mít nakonec spasnou moc. Jsou to ale spekulace. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma selhávajícími učedníky možná nespočívá ani tak v míře jejich viny jako v tom, jak se ke své vině postavili. Petr opakovaně selhával. Byl to zřejmě člověk velmi horkokrevný, velice rychle měl své odpovědi. Pane, poruč, půjdu k tobě po hladině jezera, kdyby tě všichni zapřeli, já ne, a tak dále. Ale krátce poté vždycky znovu selže. Prohlásí horlivě Ježíše Mesiášem, ale za chvilku se ukáže, že to slovo pro něj má jiný význam než ten, který měl na mysli Ježíš.

Když Ježíš říká, že jeho mesiánská role bude spojená s utrpením, Petr si ho bere stranou, přátelsky ho poplácává po rameni a říká: „Ne, ne, ne, to se ti jistě nestane.“ Takže Petr stále selhává. A selže i v dramatické chvíli, kdy Ježíše třikrát zapře, i když několik hodin předtím horlivě říkal: „Kdyby tě všichni zradili, já nikdy.“ Ale zatímco Jidáš setrvá v zoufalství ze svého selhání a v tomto zoufalství končí sebevraždou, Petr je znovu vzkříšen slzami svého pokání. Když Ježíše vedou ozbrojenci, Ježíš pohledne na Petra a Petr se pod jeho pohledem rozpláče. Tyto jeho slzy jsou jakýmsi druhým křtem. Starší otcové církve mluvili o slzách pokání jako o druhém křtu a velmi si cenili toho, když člověk dovedl zaplakat nad svým selháním, nad svými hříchy.

Petr prochází hořkým obrácením, které je dokonáno až v závěrečné scéně na břehu Genezaretského jezera, kde Petr Ježíše poprvé potkal. Při tomto posledním setkání se ho Ježíš ptá: „Miluješ mě?“ A ptá se ho třikrát. Když se ho zeptá potřetí, Petr si zřejmě uvědomuje, že mu tím připomíná trojí selhání, a do těch tří ran po trojím selhání vkládá trojí vyznání lásky. Ježíš se Petra neptá na jeho ctnosti ani vědomosti, ale na míru jeho lásky. A právě ta láska je to, co člověka vyvádí z hrobu viny a otevírá mu novou budoucnost.

V čase před Velikonocemi se často snažíme připravit svá srdce různými formami svátosti smíření, ale to jistě není jediná forma. Pohleďme s pokorou a pravdou do našich srdcí, předložme Pánu i ty jizvy, rány, nedokonalosti a skvrny, které přirozeně nalézáme ve svém svědomí. To, co po nás Kristus opravdu chce, je pravdivé vyznání naší lásky.

„Pane, Ty víš všechno a Ty víš také, že Tě miluji.“ Amen.