Moji milí, o těchto Velikonocích se snažíme pochopit, že Velikonoce jsou příběh s otevřeným koncem. Vzkříšení není happy end, šťastný konec, nýbrž otevřený prostor tajemství. Vzkříšení je transformace, vstup do nové dimenze skutečnosti. Vzkříšený Ježíš už nežije v omezeném prostoru a čase našeho světa, jako žil předtím. Ani neleží v úzkém prostoru hrobu, v minulosti, mezi mrtvými. Žije v mnoha nových způsobech, především v prostoru víry a svědectví církve. A tato víra a svědectví se k tajemství vzkříšení nevztahují jenom zvenčí, jako ke svému předmětu, nýbrž mají účast na tomto tajemství. Událost vzkříšení je subjektem, pramenem a zdrojem naší víry, nejen předmětem víry. Slavení Velikonoc a každé slavení Eucharistie je naplněním Ježíšova příkazu „To čiňte na mou památku“. Tato památka, anamnéza, memoria, není jen formálním připomenutím minulosti, nýbrž přítomňující, oživující.

Ježíšův příběh nebyl smrtí ukončen, nýbrž transformován. Přelil se do nových forem a podob. A pokud vírou a křtem spojíme náš život s Kristem, pak také pokračuje v našem životě. Vstupuje do našeho příběhu a proměňuje ho. Velikonoce jsou nepřeberná pokladnice mocných proměňujících obrazů. Jsou nám předloženy k meditaci. Můžeme je přijmout také jako koány, hádanky. Ježíšova slova, doprovázená gestem při poslední večeři, jsou takovým koánem: „Toto je mé tělo.“ Jak může být chléb tělem a víno krví? Vždyť vzhled, tvar, barva a chuť se nemění. Co se mění?

Západní scholastická teologie k tomu vystavěla velmi složitou teologii s pomocí aristotelské filozofie, kategorie substance a akcidentů. Starší východní řecká patristická teologie sáhla ke starší platonově filozofii. Skrze viditelné věci, hmotné fenomény a jevy vidíme neviditelné podstaty, věčné ideje. A ty jevy mají účast, metaxis, na těchto idejích. Na tom je založena kontemplace, například při adoraci Eucharistie nebo kontemplaci ikony, otevření vnitřního zraku, který proniká skrze zobrazení k tomu zobrazovanému, skrze viditelné k tomu neviditelnému. Něco analogického se děje při našem zakoušení umění. Skrze smyslové vnímání barev a tónů jsme vtahováni do nehmotného, nezobrazitelného a neslyšitelného, do duchovního smyslu, který se skrze tyto smyslové počitky určitým způsobem prozírá, přičemž barvy a tóny ho zároveň skrývají i vyjevují.

Ustanovení Eucharistie se však silně podobá koánu, je to akce: vezmi a jez, možná při tom pochopíš. Ježíš a liturgie se tady spíše podobají překvapivým, zdánlivě absurdním úkonům zenových mistrů. Moc nespekuluj, vezmi a jez, nebo nás hodí přímo do vody. Tady zažijí vzkříšení a tam možná přijde osvícení, procitnutí. Možná bude budoucí liturgie více akční, zaměřena na toto procitnutí při slovech a gestech. K překvapivým úkonům patří obřad mytí nohou. Možná jsem o smyslu kněžství a kněžské služby, té druhé svátosti, jejíž narozeniny neslavíme, pochopil víc než při přednáškách z dogmatiky, teprve když jsem si klekl před farníky, umyl a políbil jim nohy. Myslím, že tato praxe by měla být součástí formace ke kněžství. Klekněte a umyjte druhým nohy, to je kněžství. Kolárky, mešní roucha a ctihodné tituly velebných pánů si přitom strčte do skříně.

Pamatuju si, jak když jsem ještě po revoluci přednášel v semináři na teologické fakultě, jeden student prvního ročníku, už navlečený do kleriky a kolárků, říkal: To nejdůležitější na kněžství je nepustit si ty laiky k tělu. Do dneška mě mrzí, že jsem ho nechytil za ucho. Já jsem řekl, klekněte a umyjte jim nohy, to je to nejdůležitější na kněžství. Tam ti snad dojde, o co jde.

Kázání o smyslu kněžství mluví o slavení mše, poslední večeře páně, ale tuto událost nemůžeme plně pochopit, když ji vytrhneme z kontextu, který obklopuje mytí nohou, služba otroků, a pak samota a úzkost v Getsemane. To obojí bytostně patří ke kněžské existenci. Bez tohoto rámce je kněžství bez hloubky. Mohli bychom ještě dlouho meditovat o obrazech, které Velikonoce probouzejí.

Eucharistie a anamnéza, připomenutí paschální večeře, před výjitím na cestu ze země otroctví do zaslíbené země svobody. Je to chléb na cestu. Eucharistie je pokrm pro poutníky, ne pro pecivály. Není to odměna pro premianty boží školy, nýbrž posila a lék pro nás slabé a nemocné. Tento rok mě napadlo, že v „Otče náš“ možná chybí jeden verš. Když říkáme: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům,“ neměli bychom předtím říci: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes, jakož i my sytíme hladové a napájíme žíznivé“? Vždyť i dar chleba a dar odpuštění dostáváme také proto, abychom napodobovali boží štědrost. A není kolem nás dost hladovějících nejen po chlebu, ale také po lásce, po blízkosti, po vyslechnutí, porozumění, po smyslu a také žíznících po pravdě a spravedlnosti?

U eucharistického stolu přijímáme Krista a jsme jím přijímáni, jím asimilováni, tak jako pojímáme do sebe potravu. A zároveň jsme jím přijímáni a přijímáme také všechny ostatní jako své bratry a sestry. To je také součást eucharistické proměny. To je změna perspektivy, změna smýšlení, změna přístupu k druhým. Tato proměna je celoživotní proměna, je to celoživotní cesta. Jsou na ní i temné okamžiky Getsemane, temná údolí, i okamžiky vyčerpání. Můžeme na ní padnout a usnout, ale nesmíme zůstat ležet. Bůh nám říká stále znovu jako vyčerpanému Eliášovi: Vstaň a jez, máš ještě dalekou cestu před sebou. Amen.