Moji milí, židovská rituální večeře o svátku Pesach, připomínajícím výjití ze země otroctví do zaslíbené země svobody, začíná otázkou nejmladšího z účastníků hostiny: „Čím se tato noc liší od všech ostatních nocí v roce?“ A ptejme se i my, čím se tento čas, Svatý týden začínající Květnou nedělí, liší od všech ostatních dní v roce? Odpovídám, je to pro každého z nás kairos, čas příležitosti, totiž možnosti vstoupit znovu a možná hlouběji do dramatu Velikonoc. Řekli jsme si již vícekrát, že křesťansky věřit znamená nechat Kristův příběh vstoupit do našeho osobního příběhu, nechat ho v něm působit, prosvítit ho, přetvářet ho. Kristův příběh a náš vlastní život se navzájem vykládají. Pokud opravdu žijeme, to znamená také duchovně zrajeme a nevegetujeme jen na mělčině života, pak naše vlastní zkušenosti nám mohou pomoci postupně, rok po roce, hlouběji porozumět Ježíšovu příběhu. A naopak, tehdy Ježíšův příběh vrhá světlo do našeho života a pomáhá nám lépe porozumět tomu, čím právě žijeme. A přece žijeme nejen svými soukromými starostmi, ale také tím, co se odehrává ve světě, jehož jsme součástí.

Mnozí z nás asi už tuto zkušenost někdy udělali. Velký pátek, Křížová cesta, čtení pašijí, naslouchání velikonoční hudbě, třeba Bachovým pašijím, či Dvořákovu Stabat Mater, nebo kontemplace obrazů Ukřižování, k nám mluví jinak v dobách, kdy sami neseme kříž, kdy zakoušíme bolestné zkoušky, když na nás dolehá utrpení nás samých nebo našich blízkých. A neptejme se jako onen farizeus, kdo je náš bližní a kdo už náš bližní není. Lidé, kteří v těchto dnech umírají na několika válečných frontách, jsou všichni naši bližní. Pak ucítíme, že velikonoční příběh není jen připomenutím něčeho, co se stalo kdysi dávno jako připomínky slavných výročí v civilním kalendáři. Pak si snad uvědomíme, že účast na velikonoční liturgii, která tyto události zpřítomňuje, to znamená činí je přítomnými, může být víc než věcí zvyku, že tóny pašijí a zobrazení Ukřižovaného nabízejí mnohem víc než jen estetický zážitek. Souzní s tím, co se děje hluboko v nás.

Umění inspirované Velikonocemi v literatuře, hudbě a filmu, například v Kazantzakisově románu Kristus znovu ukřižovaný, či jeho ztvárnění v opeře Bohuslava Martinů Řecké pašije, nebo třeba ve filmu Ježíš z Montrealu, líčí podivuhodné okolnosti divadelní inscenace pašijových her. Příběh pašijí se tam přelije z divadelní scény do reálného života. Až tak, že představitel Jidáše se stane zrádcem a ten, kdo ztvárňuje roli Ježíše, pak skutečně zemře. Ano, někdy mám dojem, že biblické příběhy se znovu vracejí do naší současnosti. Velký evangelický teolog Karl Barth říkával, že kazatel musí mít na stole vždy Bibli a čerstvé noviny. Když ráno otevírám noviny, přiznávám si, že v té chvíli některé dokonce ještě v tradiční papírové podobě, zdá se mi, že držím v rukou palimpsest. Palimpsest je text obvykle psaný na pergamenu, kdy už prosvítá nějaký starší původní zápis. Ano, skrze tragické události odehrávající se kolem nás, a pokud nemáme okoralé srdce také v nás, prosvítá text pašijového vyprávění. Někdy to cítím jako jakési déjà vu, iluzi již viděného. Neopakuje se pořád totéž? Neopakuje se v dějinách stále stejná tragédie? Nevrací se na veřejnou scénu Piláti, Herodové, zrazující Jidášové, zapírající Petrové? Nejsme svědky toho, jak je snadné zmanipulovat dav, aby v neděli volal „Hosana“ a v pátek „Ukřižuj“? Aby se znovu odříkali Ježíše a volili zločince Barabáše.

Je mnoho míst našeho světa, kde bychom dnes mohli točit filmy o kalváriích naší doby. Ke krvácící Ukrajině přibyla nová válka s rostoucím množstvím nevinných obětí. Člověku se někdy při sledování zpráv vybaví verše ze starozákonní knihy Kazatel: „Nic nového pod sluncem. Marnost nad marnost, všechno je marnost. Všechno se stále opakuje v kruhu.“ Lidé se nepoučí, jen zlo dostává do rukou stále technicky dokonalejší a tudíž nebezpečnější zbraně. Ano, musím čelit těmto myšlenkám. Avšak Velikonoční drama, do něhož můžeme jako každý rok vstoupit skrze posvátnou hru liturgie, nabízí katarzi, pročištění, proměnu. Nabízí východisko, možnost proměny, dokonce hlubší proměny, než nabízela antická dramata a jejich katarze.

Naše životy i běh dějin nás někdy konfrontují se tmou Velkého pátku. Zkušení průvodci na cestě duchovního zrání, jako byl svatý Jan od Kříže, mluví o nutnosti projít temnou nocí. Ano, jsou i kolektivní temné noci dějin. Básník Jan Zahradníček psal prorocky o politických mocnostech, které se snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Ale důležité je to, že Velikonoční příběh je příběh s otevřeným koncem. Tímto otevřeným koncem je nedělní ráno tajemství vzkříšení. Jsme schopni přiblížit lidem toto tajemství, i když pro nás samé zůstává tajemstvím? Aby lidé při slově vzkříšení nemávli rukou a neodešli jako posluchači řeči apoštola Pavla na Areopágu: „Poslechneme si tě o tom později.“

Vzkříšení, jak si připomeneme za týden, není levný happy end velikonočního dramatu. Tak ho bohužel i mnozí věřící křesťané chápou, jako šťastný konec velikonočního dramatu: nakonec vše dobře dopadlo. Vzkříšení však není takový laciný happy end, je to tajemství, je to něco, co se vymyká naší zkušenosti, i našim představám, pojmům a teoriím. Je to otevřený prostor, do něhož je nutné vstoupit. K čemu nás učí Svatý týden? K čemu nás vyzývá a povzbuzuje tváří v tvář tomu, co nyní prožíváme v našem světě na našich křížových cestách při pohledu na kalvárie naší současnosti? Neutíkat, nezrazovat, nezapírat Krista, vzít na sebe svůj úděl, svůj kříž. Když s Kristem stolujeme při velikonočním hodu, nemáme se bát jít s ním také do tmy v Getsemane. A když padneme a selžeme, můžeme znovu vstát. Vstupme do Svatého týdne s touhou obnovit se na pokračující cestě následování. Když se nám únavou uzavírají oči, slyšme jeho slovo: „Bděte a modlete se, abyste obstáli v pokušení.“ Amen.

Sestry a bratři, na prahu Svatého týdne prosíme za náš svět, prosíme dnes za tolik násilí, válek, ničemností, arogance mocných. Prosíme za světovou politickou scénu, prosíme za ty, kteří mají zvláštní odpovědnost za osudy států a národů, aby si uvědomili tuto svoji odpovědnost před Bohem, lidmi a dějinami. Pane, smiluj se. Prosíme tě, Pane, pomoz nám očistit všechno to špinavé a zlé, co se valí na veřejný život naší společnosti. Pane, smiluj se. Prosíme tě za všechny kazatele evangelia, aby dokázali v tomto Svatém týdnu otevírat lidem veliká tajemství našeho vykoupení. Pane, smiluj se. Prosíme tě za všechny, kteří prožívají své Getsemany, prosíme tě za všechny, kteří nesou svůj kříž, prosíme tě za všechny, kdo selhávají, abys nám všem dal novou sílu a nové světlo.

A toto a vše vložme do modlitby, kterou nás naučil náš Pán:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přiď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc, i sláva na věky. Amen.