Oba biblické texty, které jsme slyšeli, se týkají smrti, pohřbu, hrobu. Ale to podstatné je, že hrob a smrt jsou tady spíše metaforou pro něco jiného. Ten první text z proroctví proroka Ezechiela je v té starozákonní knize blízko té nádherné surrealistické vize proroka, který přichází do údolí plného suchých kostí a slyší slovo: „Synu člověka, prorokuj k těmto kostem.“ On promlouvá k těm kostem a najednou se kosti dávají dohromady, pak se obalí masem a kůží a vstoupí do nich duch. Stojí tu zástup božích bojovníků. To je velká metafora, která byla řečena pro Izrael v době zajetí. Izrael, který byl morálně na dně, jeho víra a naděje byly mrtvé, potřeboval proroka, aby jménem Hospodinovým zavolal božího ducha, aby lid opět vstal a nadechl se.

Vzpomínám si, že ve Vatikánu, v apoštolském paláci, ve třetím patře na chodbě, která vede k soukromému bytu papeže, je vymalována realisticky tato vize proroka Ezechiela. Lidé, kteří tam čekají, snažně rozechvění na soukromou audienci, si prohlížejí ty kostlivce. Je to proroctví o nové naději. Smrt je tady metaforou a vzkříšení také. Příběh o oživení Lazara je jistě předobrazem Ježíšova vzkříšení, proto se čte právě na poslední postní neděli. Ale je to jenom předobraz. O Ježíšovi je psáno, že konal velké skutky, uzdravoval nemocné, otvíral oči slepých, narovnával údy chromých, a dokonce vyvolával Lazara zpátky do života.

Ježíšovo vzkříšení je něco jiného. To není jenom oživení mrtvého těla, to je totální proměna. Lazar znovu po nějaké době zemřel, ale Ježíš, jak říká sv. Pavel, vzkříšen už neumírá; smrt nad ním vládu nemá. Ježíšovo vzkříšení není žádná resuscitace, reanimace, návrat těla do tohoto světa, do tohoto života. Je to totální proměna. Ježíš je živý nějakým novým způsobem a budeme o tom nyní rozjímat o svátcích velikonočních. Co to vlastně znamená toto tajemství Ježíšova vítězství nad smrtí?

Když Ježíš mluví s Martou, Marta říká: „Ano, já vím, stane se to potom, nakonec, při posledním soudu, při vzkříšení mrtvých.” Ale Ježíš toto nemá na mysli. Říká: „Já jsem vzkříšení a život.“ On je ten, který uvádí do plnosti života. Říká svým učedníkům: „Já jsem živ, i vy živi budete.“ Život, který nabízí Kristus, ten život věčný, není jenom nějaké protažení času do nekonečné délky. To je život v hloubce, život v plnosti smyslu, život plně autentický, který stojí za to, aby byl žit.

Ježíš nás vyvádí z takového vegetování, z života, který je jenom biologickou existencí. Ze života ze dne na den, o kterém Martin Heidegger říkal, že je neautentická existence. To je život lidí, kteří žijí, jak se žije ve světě, co se říká, co se dělá. Tito lidé žijí konformně, napodobují druhé, žijí z něčeho vnějšího. Ježíš chce, abychom žili totálně jiným způsobem, abychom objevili hlubinu života, abychom šli do hloubky. A to je ten věčný život.

Ten věčný život začíná v okamžiku, kdy člověk překračuje sám sebe. A překročit sám sebe může jenom tehdy, jestliže je vyzván, aby ze sebe vyšel. A Kristus přináší toto vyzvání. Ta skutečná transcendence, sebepřekročení, je překročení našeho sobectví, naší sebestřednosti, našich strachů a úzkostí, je překročením naší konformity vůči ostatním. Tohle je ten život na povrchu. Ježíš nás volá k životu, který je v plnosti. A to je ten život, který pak dovede také relativizovat i tu bránu biologické smrti. Ta už pak není rozhodující. Rozhodující je ten okamžik, kdy člověk vychází ze svého sobectví, otvírá bránu, kterou přichází Kristus, uvádějící nás do plnosti života.

Ano, křest je velikým znamením této události, že jsme pozdviženi z běžného života každého dne a že jsme vyzváni k novému, hlubšímu, autentičtějšímu, věrohodnějšímu životu. Kristus k nám přichází a očekává na naší straně určitý typ otevřenosti. On zároveň otevřenost také působí. Ta otevřenost má tři způsoby: je to naše víra, důvěra. Bez důvěry ten krok nemůžeme udělat. Víra má v sobě prvek důvěry a odvahy překročit to, co je dokazatelné, evidentní. Ano, je to odvaha učinit krok do tajemství.

Zároveň to člověk může udělat jenom s nadějí, protože věci nejsou skutečně evidentní, ohmatatelné. Máme je ve formě naděje. A můžeme to udělat v síle lásky. Jestliže Ježíše milujeme, jdeme za ním. Jestliže někoho opravdu milujeme, jdeme za ním. Nezůstáváme ve svém sobectví, strachu, sebestřednosti. Láska nás vyvádí z nás samých. A to je to skutečné vzkříšení. Ty všechny ostatní věci jsou metaforou. To podstatné je, že necháváme Krista, aby nás pozdvihl, aby nás vzkřísil. A může nás vzkřísit i z různých druhů našeho upadku, naší duchovní smrti, našeho morálního kolapsu.

Vždycky si vzpomínám na tu krásnou pasáž z Dostojevského „Zločinu a trestu“, kdy Raskolnikov a Soniá Marmeladovová, vrah a prostitutka, spolu otevřou Evangelium sv. Jana a předčítají si slova: „Lazare, vyjdi ven.“ Vyjdi ven z té své minulosti, z temnoty, vyjdi ven k novému životu. Vezmi na sebe život pokání, obnovy, obrody. Vyjdi ven. Ježíš nás vyvolává z našich hrobů, strachů, uzavření do sebe. Toto je hlavní smysl Velikonoc.

O Velikonocích budeme obnovovat, my, kdo jsme byli pokřtěni, své křesní sliby, to, co se kdysi stalo u řady z vás v dospělosti, u jiných z nás, když jsme byli ještě nemluvňata. Pak přichází okamžik, kdy člověk k této velké události, že Kristus vstoupil do jeho života skrze křest a vtiskl mu nezrušitelnou pečeť svátostí křtu a biřmování a pozval ho ke stolu věčného hostiny, to je něco, co je třeba znovu uvědomovat a obnovit. Proto jsou Velikonoce také příležitostí a zejména Velká noc k obnově křesních slibů.

Tito naši sestry a bratři dnes překročili určitý práh na cestě k té Velké události, k Velké noci, která pro ně bude, dá-li Bůh, Velkou nocí i příští rok. Je to cesta, která je svým způsobem náročná, a snažíme se v našem společenství brát vážně tuto přípravu, aby člověk nejenom hodně věděl o křesťanství a víře, ale aby se naučil také různým způsobům, jak Krista fakticky pozvat do svého života, ve svém osobním jednání, ale také ve svém duchovním životě, ve své modlitbě, aby se naučil poznávat Krista, setkávat se s ním v Evangeliu, které přestane pro nás být jen knihou v knihovně, ale stane se knihou života.

Tito bratři a sestry se připravují na cestě, na které čekají obrovské poklady, ale je to náročná cesta, a proto je třeba, aby na různých úsecích cesty obdrželi a vyprosili si boží požehnání, a abychom i my je podporovali svou solidaritou a modlitbou. Amen.