Velikonoce se opravdu velice blíží. A možná proto nás dnešní čtení nabádá k tomu, abychom rozjímali o tom velkém znamení – znamení vzkříšení Lazara. Protože ono předjímá vlastně i vzkříšení Ježíše. Já si myslím, že to poselství je vlastně podobné. To znamení totiž obsahuje hlubokou pravdu: že je to láska, co dává nám lidem život.

Vše začíná náhlým oznámením: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný.“ Ježíše s Lazarem a jeho sestrami Martou a Marií pojilo skutečně hluboké přátelství. A tak nás možná překvapí na první pohled jeden podivný a znepokojivý detail. Ježíš zůstává ještě dva dny na druhé straně Jordánu. Snad narážka na jeho vzkříšení – oznamuje svou ochotu jít do Judska. Jak může ten, který uzdravil tolik nemocných, dopustit, aby jeho přítel onemocněl a nakonec i zemřel? Jaký to má smysl? Proč váhá? Zkusme si ty otázky ponechat. Mohou totiž rezonovat po celou dobu, co rozjímáme tento text. Dotýkají se totiž pochybností a obrazů Boha skrytých hluboko v našem nitru. Když se u těch, co máme rádi, objeví nemoc a dokonce i smrt, je to chvíle, kdy se zdá, že naše víra v Ježíše, skutečně milujícího, je popírána utrpením života. Na druhou stranu ale, nemá v sobě skutečná láska i rysy věčnosti? Co pro ni znamená čas a prostor? Tak to přece musí být, jestliže Bůh sám je láskou.

Proto po upozornění, že Lazar je nemocný, Ježíš prohlašuje, že tato nemoc není ke smrti, ale ke zjevení Boží slávy. A opět ta stejná otázka: Věříme jeho slovu? Věříme, že i nemoc a utrpení mohou být tím místem, kde se na nás zjevuje Boží sláva? Vždyť jeho slova se zdají být v rozporu s těmi zkušenostmi našich životů. Vždyť přece v nemoci se na obzoru vždy rýsuje i smrt.

Po příchodu do Betánie vypravěč skutečně konstatuje, že Lazar leží v hrobě už čtyři dny. Marta jde Ježíšovi naproti a jejich setkání je zároveň výrazem víry i výčitky. Ví, že cokoliv Ježíš od Boha žádá, Bůh učiní. A přesto, proč tedy Ježíš nepřišel a neodvrátil smrt svého přítele, jejího bratra? Ne, Marto, to přece není pravda. I kdyby tu Ježíš byl s tebou, nezabránil by Lazarově smrti. Vždyť přece, i když je Ježíš přítomen v našem životě, i když jsme jeho přátelé, i když je on naším přítelem, nemůžeme se vyhnout smrti, nemoci, bolesti. Vždyť on sám to podstoupil. Učedník se utrpení nevyhne. A utrpení i smrt jsou kroky, které přicházejí na našem příběhu. Ježíš se ocitá na úzké cestě jako zrnko pšenice, které musí nejprve zemřít, aby přineslo ovoce.

A zde se dostáváme k pasáži, která je pro mě osobně opravdu srdcem celého textu. Ježíš se dostává do víru pocitů, které ho vedou k propuknutí v pláč. Je rozrušený a dojatý a chvěje se nad smrtí svého přítele. Jak je nám blízko v téhle chvíli. Láska nezůstává skryta, ale projevuje se. A znovu ta stejná znepokojivá otázka: Nemohl Bůh místo pláče raději zabránit tomu, aby Lazar nezemřel? Někteří to namítají. Víte, je to věčná volba mezi obrazem Boha, který někde ze vzdáleného nebe řídí bezstarostný život, a obrazem Boha, který zde na zemi z lásky k nám náš život sdílí.

Ale jenom jeden z těchto Bohů nám může dát ten vzácný dar. Tu obdivuhodnou výměnu, kdy on se stává člověkem, abychom my mohli spatřit Boha. Text pokračuje a Ježíš se ptá, kde je Lazar, kam jste ho položili. „Pojď se podívat,“ říkali mu. Vzpomeňte si na samotný začátek Janova Evangelia. Na první slova, která v evangeliu Ježíš vysloví. Ježíš tehdy pozval své učedníky, aby viděli život. Učedníci ho nyní učí a zvou vidět smrt. Dobře ví, že tento čin bude znamenat i jeho konec. Dobře ví, že někteří si dají tu práci a půjdou ho udat.

Poté se dostáváme ke skutečnému vrcholu příběhu. Ke vzkříšení Lazara a jeho setkání s Ježíšem. Láska opravdu dává život. Přesto nám ale ani ona neumožňuje uniknout smrti. Všichni lidé jí musí projít. Ale ve skutečnosti pro ty, kdo se k Ježíši hlásí, smrt již není konečnou definitivní skutečností. Zde je největší dar, který Ježíš dává těm, kdo se nechávají zapojit do jeho života. Smrt nemá poslední slovo. A ten, kdo k němu přilne, miluje ho a nechá se jím milovat, Žehoř Naziánský v jednom svém textu krásně píše: „Pane Ježíši, na tvé slovo spatřili světlo světa tři mrtví. Dcera Jairova, syn vdovy z Naimu a Lazar, který na tvůj hlas vyšel z hrobu. Nech mě být tím čtvrtým.“