Opět velice bohaté Janovo znamení, které vypráví o uzdravení chromého. Já bych si chtěl všimnout především dvou detailů, které by nám možná mohly uniknout. Jsou to možná jenom dvě slůvka, dvě věty v celém textu.

První věc je něco, co zdůrazňují i ostatní evangelia – že Ježíš uměl skutečně vidět. Když se díval na druhého člověka, neměl před sebou nějakou kategorii jako třeba hříšník, chromý, nemocný, postižený, ale opravdu vstupoval do vztahu s konkrétním člověkem, s konkrétní lidskou bytostí, jako byl i on sám. Mohl se třeba postavit na břeh toho rybníka a kázat všem nemocným nějaké pravdy, ale on to neudělal. Místo toho přistoupil ke konkrétnímu člověku, kterého uviděl v davu. Snažil se opravdu vyjít vstříc každému z těch, kdo k němu přicházeli, a sám vycházel vstříc těm, o nichž věděl, že nemají odvahu nebo sílu se k němu přiblížit, jako v dnešním úryvku. Evangelia jsou vlastně plná takových epizod a příběhů – něco, co by nás mělo inspirovat.

Protože já si myslím, že pravda o nás je bohužel taková, že se díváme, aniž bychom skutečně viděli. A že nám chybí způsob vnímání a dívání se, jaký měl Ježíš. Možná proto, že nepraktikujeme rozlišování a vnitřní ticho, které je nezbytné k tomu, aby se z abstraktních kategorií a předsudků, jako „bezdomovec“, „Ukrajinec“, „Róm“, „cizinec“, stala konkrétní lidská bytost. Někdo, kdo se pro mě stane přítomností tváří, která pro mě může vyvolat i výzvu k odpovědnosti. Teprve z takového vidění totiž vzniká potřeba nebo aspoň nutkání se k druhému přiblížit. Vyjít z vlastní izolace, z vlastní sebestřednosti a neustálé zahleděnosti do sebe.

Myslím si také, že my lidé jsme možná méně špatní, než si o sobě někdy myslíme a než ve skutečnosti jsme. A že náš nedostatek lásky a milosrdenství je způsoben spíše opomenutím než nějakým aktivním jednáním. Nevidíme, jdeme dál, spěcháme, nemáme čas. A tak se druzí stávají jenom nějakou nereálnou přítomností, přízrakem, který míjíme na své cestě. Ať si každý zkusí ověřit své pocity, když jde třeba po ulici, prochází kolem někoho, kdo je potřebný, a jde dál. Nebo se zastaví, třeba i v povzdálí, aby se podíval.

Především se setkal s jejich pohledem, což je vlastně první krok blízkosti. A právě z blízkosti sem pravdou rodí i milosrdenství a láska. Může se stát i tvůrčím postojem a stylem a také někdy uzdravujícím jednáním vůči druhému člověku. Víte, dnešní úryvek z evangelia, podobně jako mnohé další, ukazuje, že právě tohle byl Ježíšův styl. Vidění, které otevírá dialog a stává se uzdravujícím dotykem, uzdravujícím slovem.

Ten text vypráví, že si Ježíš vybírá a uzdraví toho nejubožejšího, toho, který se nedokáže postavit na nohy a který žije ve svém neštěstí už 38 let. Jediného, který se v urputném boji mezi zoufalci nemůže dostat dolů do tůně. Ta tůně byla mimochodem jen obrovská cisterna, která shromažďovala vodu potřebnou k očištění ovcí určených na rituální porážku. Záhadný jev, kdy se voda pravidelně pohybuje, se vysvětluje tím, že náhle přitekla voda ze dna bazénu. Přesto touha po uzdravení přiměla stovky chudých lidí, aby na tento jev čekali, vrhali se dolů do tůně a doufali, že budou uzdraveni.

Je zde druhý zvláštní detail, o kterém už jenom krátce. Je tam totiž protiklad, který nám může snadno uniknout v textu. Diskuze po uzdravení se týká soboty a interpretace zákona, který nařizoval sobotní klid. Lidé, kteří byli zdraví a měli zdravé nohy, měli určený počet kroků, které mohli v sobotu ujít, a měli se vyvarovat zbytečného pohybu. Ochrnutému, který se nemohl ani pohnout, ale Ježíš nařizuje právě v sobotu, aby se zvedl, šel a dokonce nesl své lehátko.

Na první pohled to vypadá, jako kdyby chtěl Ježíš popřít instituci soboty, která byla u Židů tak posvátná. Ale jeho postoj k zákonu a starozákonním předpisům je vlastně vždycky stejný. Je to snaha vrátit se k původní myšlence, která tyto zákony inspirovala, a prohloubit ji. Ptejme se sami sebe: Co je důležitější? V sobotu nechodit, nebo rozhýbat vlastní srdce k milosrdenství? Od zákona k evangeliu? Od hříchu k odpuštění? Od viny k smíření? Právě tento vnitřní pohyb je to, k čemu nás evangelium vede. Znamená to především uvěřit v lásku, kterou má Bůh k nám, a která nás opravdu uvádí z ochromení do skutečného života.