Je to podivuhodně strukturované vyprávění a obsahuje celou řadu motivů k meditaci. Dotkneme se jen některých. V Janově evangeliu je sedm výroků, v nichž Ježíš představuje své poslání. Každý z těchto výroků začíná slovy „Ego eimi“ – já jsem: já jsem světlo světa, já jsem cesta, pravda a život, já jsem vzkříšení a život, já jsem vinný keř a tak dále. Mnozí tehdy slyšeli ozvěnu onoho slova, jímž se Hospodin představil Mojžíšovi: „Jsem, který jsem.“ A otvírá se zde celá velká tematika toho, jak je člověk Ježíš zajedno se svým Otcem, Bohem Hospodinem. Jak je Ježíš Bohem, a přitom není ani Bůh vedle Boha, ani Bůh převlečený za člověka.

Celé dějiny teologie interpretují tuto spojnici mezi lidstvím a božstvím v osobě Ježíše, ale to by byla úplně jiná kapitola. Toto vyprávění, jako celá řada dalších Ježíšových vyprávění nebo vyprávění evangelia, jsou vlastně vyjádření, příběhy, které jsou řečeny k zapamatování, k ilustraci toho jednoho slova. Celé strukturované vyprávění má nám připomenout právě to slovo, které si máme zapamatovat: že Ježíš je světlo světa. A přemýšlet o tom, co je to světlo – mluvíme o světle pravdy, ve kterém se věci ukazují ve své pravdě, takové, jaké jsou.

Mnohokrát jsem zde uvedl, že slovo pravda v mateřštině evangelia, v řečtině, je „aletheia“, což znamená neskrytost. Věci, které jsou zlé, se ukrývají před světlem, a ten, kdo činí dobro, jde ke světlu, aby se jeho skutky ukázaly ve své pravdě, jak čteme v evangeliu. Pak je tu samotný příběh, který začíná složitou téma vztahem zla, utrpení a viny. Apoštolové vidí člověka, slepého od narození, a hned se ptají, kde je ta vina, kdo je na vině.

Je něco hluboce zakořeněného v člověku, snad v každém z nás, velmi hluboko – přesvědčení, že svět by měl být srozumitelný a dobrý, že by dobro mělo vítězit a zlo být poraženo, že dobro by mělo být odměněno a zlo je nějakou mzdou za utrpení, za hřích. Když nastala doba covidu, rychle se objevili kazatelé, kteří přesně věděli, proč se to děje. Ano, Bůh trestá lidi, trestá náš svět za ty potraty, za toleranci homosexuálům a tak dále. Ale Ježíš odmítá tyto otázky.

Při setkání se slepým říkali, že člověk postižený si to sám zavinil svými hříchy. Tento člověk se však slepý narodil, takže nemohl nést vinu za hříchy. Je to tedy trest za hříchy jeho rodičů? Ježíš to přesně odmítá. Neptá se po původu zla, ale spíše, k čemu je setkání se zlem příležitostí. Podobně si připomínáme, a bude se to znovu připomínat na Velký pátek, kdy Ježíš zvolá z kříže: „Bože můj, proč jsi mě opustil.“ A to „proč“ má dvojí význam. Jednak se ptá po příčinách, a pak je zde druhé, které se ptá k čemu to je, mířící ne do minulosti, ale do budoucnosti.

Ježíš tu nepátrá po tom, kde byla vina, která to způsobila. A vůbec se neptá po vině v souvislosti se zlem, ale ukazuje, že toto je příležitost k něčemu, co se nakonec ukáže jako velký Boží čin. Přijde uzdravení. To nám zcela neodpovídá na setkání se zlem. Cítíme v sobě právo, že zlo do našeho světa nepatří. A jelikož se s ním stále setkáváme, hledáme filozofické a teologické teorie, které nám to vysvětlí. Byla to celá jedna velká teologická disciplína, jmenovala se theodicea, která měla smířit tu zkušenost se zlem a vírou v Boha, který je všemocný a spravedlivý.

Od jisté doby, v současné teologii po drásavých dějinných zkušenostech, jako byly světové války, holokaust a podobně, kdy se objevují nové a nové zkušenosti se zlem, tuto disciplínu škrtáme. Musíme přiznat, že nevíme, je to tajemství. Už svatý Pavel mluvil o tom, že zlo je mysterium, tajemství.

Dnes jsem poslouchal kázání papeže Lva k tomuto textu vysílané z Vatikánu. Bylo to krásné kázání, ale bylo tam jedno místo, kde bych si rád o tom s papežem Lvem teologicky pohovořil, protože on tam říká, že víra je přece světlo. Dostali jsme víru jako světlo, aby nám objasňovala mnohé věci. Víra má otevírat oči. A odkud se vzalo, že víra je skok do temnoty? Nejsem si jist, ale mám dojem, že papež Lev naráží na výrok mého oblíbeného filozofa Sørena Kierkegaarda, který říká, že víra je skok do absurdna, skok do tajemství. A myslím, že to musí v našich úvahách o víře zůstat. Víra také obsahuje odvahu skočit, překročit to, co můžeme pochopit, rozumem osvětlit a vysvětlit.

Nacházíme mnoho důvodů, které nám potvrzují představu, že svět je Boží a dobrý. Odkud se to vzalo? Nietzsche by řekl, že je to stín křesťanského Boha. Zůstalo to jako něco, co vychází z nepřiznaného přesvědčení o božském základu světa, které křesťanství tisíciletí utvrzovalo a i ti ateisté zdědili tento předpoklad, že svět má být dobrý. Utvrzují nás v tom i pohádky a vyprávění o tom, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno. Ale setkáváme se s tím, že tomu tak ve světě vždy není.

Teologie přinesla ještě mnoho dalších učení o prvotním hříchu jako základu toho všeho. Ale myslím, že je třeba ponechat to jako tajemství. Svatý Augustin, který je velkým duchovním inspirátorem současného papežského augustiniána, říká větu, kterou často opakuji: „Si comprehendis, non est Deus.“ Když můžeš něco pochopit, není to Bůh. V Boží podstatě je něco nepochopitelného. Víra zahrnuje odvahu k tomu velkému skoku do neznáma, do tajemství.

Pokud slyšíme, že je to skok do temnoty, a proti tomu se papež dnes vymezil, je ale možné říci, že je to zároveň skok do světla, do přemíry světla. Mystici hovoří o tom, že přemíra světla člověka oslepuje, tedy to není skok do temnoty ve smyslu absurdní propasti, ale ve skutečnosti do světla, které je tak silné, že nás oslepuje. Zakoušíme ho jako slepotu, ale není to slepota absurdity, je to přemíra světla, které nejsme schopni plně pojmout našimi očima. I když Ježíš otevírá naše oči, říkal papež Lev, rodíme se slepí od narození a teprve Ježíš učiní, že se naše oči otevřou pro celou Boží skutečnost.

V tomto světě nám však oči nikdy nebudou zcela otevřeny. Svatý Pavel říká, že vidíme věci jako v hádance, jako v náznaku s paradoxem. Myslím, že je to důležité. Musíme vědět, že ne všechny věci, které nás v životě potkávají, jsou vysvětlitelné. Nemůžeme od víry žádat dokonalé odpovědi na všechny otázky. Víra zahrnuje i velkou trpělivost a odolnost. Unést ty otevřené otázky a projít i temnými okamžiky v osobním životě, v životě světa, církve a dějin. Konec konců o tom uslyšíme mnoho o Velikonocích.

Amen.