V centru dnešního evangelijního úryvku jsou Ježíš a muž slepý od narození. Ježíš mu navrací zrak pomocí prapodivného symbolického obřadu, který zjevně naráží na text o stvoření člověka v Genezi druhé kapitole. Smíchá hlínu se svými slinami, potře slepcovy oči blátem a přikáže mu, aby se šel umýt do rybníka Siloé. Muž jde, umyje se a znovu vidí.

Kratičká pasáž zachycuje zázrak nebo, podle Janova evangelia, znamení, které nás upozorňuje na hlubší skutečnost než jen uzdravení. Celá scéna je výjimečná, protože na rozdíl od mnoha jiných příběhů o zázracích nevolá nemocný na Ježíše s prosbou o uzdravení. Je to Ježíš, kdo prochází kolem, vidí a setkání začíná pohledem nezatíženým předsudky, ať už teologickými, kulturními či myšlenkovými.

Učedníci, naopak, ovládá jiný pohled, vidí jen problém, který slepota představuje. Podobně jako my, když procházíme kolem lidí a vidíme je jen jako kategorie – bezdomovec, Ukrajinec, Rom. Učedníci se nezastaví, nemluví s mužem, ale obracejí se na Ježíše a ptají se na viníka. Je to neúprosné uvažování, které hledá vysvětlení v trestu božím.

Tváří v tvář zlu, nemoci, neštěstí hledáme vysvětlení a chceme najít viníka. Hledáme ho v bližním, společnosti, nemoci, nebo v Bohu, který dovolil, aby se věci takto udály. Naše vnitřní slepota nás vede k unáhleným a nesprávným soudům, i vůči Bohu. Často máme dojem, že Bůh nás nevidí, nesklání se k našemu utrpení. Ale skutečností je, že my jsme ti slepí. Bůh vidí velmi dobře.

Ježíš, neovlivněn představami a předsudky svých učedníků, nevidí hřích, ale utrpení a volání o pomoc. Prohlašuje, že neštěstí člověka je místem, kde může ukázat Boží pohled na nás a vykonat Boží skutek. Místo teoretických odpovědí bere realitu jako výzvu a ukazuje, že i v neštěstí je možné jednat lidsky a svatě.

Nikdo z nás si nezařídí krásný život bez problémů. Ale můžeme prosit Boha o změnu našich vnitřních postojů, aby nás vnější okolnosti nesemlely. V těžkostech a bolesti můžeme hledat vnitřní smíření. O našem životě rozhoduje náš vnitřní postoj, možná více než okolnosti.

Ježíš jedná navenek, činí lidské gesto – dotýká se slepcových očí. Slepec cítí Ježíšův dotek, cítí jeho prsty a bláto na očích, může důvěřovat tomu, kdo ho uviděl jako člověka v nouzi. Lidské gesto někdy může pomoci otevřít něčí oči pro nové světlo.

Uzdravení vede slepce k hlubšímu osvícení. Ten, kdo byl dřív prokletý, se stává učedníkem a slepota už není omezením, ale otevřením se hlubší dimenzi reality. První lekce obrácení pro nás spočívá v překonání předsudků, učit se vnitřnímu mlčení a nedávat prostor negativním hlasům.

Druhá část úryvku ukazuje různé reakce na uzdravení. Otázka zní: Umějí ti lidé skutečně vidět? Jak změní událost uzdravení jejich způsob vidění? Příběh se odvíjí jako soudní proces proti Ježíšovi, který dopadá na nás všechny. Jak často bráníme své jistoty a nenasloucháme, abychom nepřijali hlubší Boží pohled?

Kdo je tedy slepý a kdo vidí? Ten, kdo je přikovaný ke svým předsudkům, ten ne. Paradoxně slepec, který byl považován za prokletého, je jediný, kdo vidí dobře. Příběh ukazuje, že ti, kdo jsou slepí, mohou po setkání s Ježíšem vidět, zatímco ti, kdo si myslí, že vidí, se mohou projevit jako slepci. Děkujeme.