Učedníci přicházejí k Ježíšovi a diví se – a mají proto mnoho důvodů. Mluví se ženou, mluví se Samaritánkou, mluví s ženou mnohokrát rozvedenou a žijící v nelegitimním svazku a mluví s ní o velice subtilních a závažných náboženských otázkách. To všechno je hluboce nesamozřejmé a mnohá tato témata jsou otevřená i pro naši dobu. Mluvit se ženou opravdu nebylo obvyklé, žena nebyla chápána jako partner k rozhovoru, ale Ježíš dává prostor pro ženy ve své blízkosti, což daleko převyšovalo, co bylo tenkrát zvykem. Mezi jeho nejbližšími byly ženy a je to nejenom tato Samaritánka, ale i Marie Magdaléna, která mu byla nesmírně blízká, nebo žena, kterou zachránil před kamenováním, nebo Marie, sestra Marty, která zaujímala místo u jeho nohou, což bylo místo pro učedníky vyhrazené jenom mužům. Její sestra Marta ji odkazovala do kuchyně, protože to vnímala jako jejich genderový úděl, ale Ježíš se jí zastal. I v prvotní církvi, jak čteme ve Skutcích apoštolů i v listech apoštolů, měly ženy velmi výraznou úlohu. Svatý Pavel měl své blízké spolupracovnice, i když jsou tam některé výroky, které ho charakterizují jako misogyna – kterým jistě nebyl. Pravý učedník Ježíšův by se proto měl hluboce zastávat rovnosti mužů a žen. Svatý Pavel řekne onu větu, kterou tady tak často opakuji: Dnes už není důležité, jestli je člověk muž nebo žena, jsme všichni si rovni v Kristu, jsme v Kristu nové stvoření. To je skutečně revoluční přínos, a církev od toho v dějinách mnohokrát ustoupila.

Jeden z darů naší doby jsou genderová studia, a církev naráží na spoustu neporozumění. Genderová studia ukazují jednu velmi důležitou věc: že je třeba rozlišovat pohlaví ve smyslu antropologicko-fyziologické danosti a gender, což je mužství a ženství jako určitá sociální role. A tato sociální role se samozřejmě během dějin proměňuje, takže proti tomu stavět nějakou představu nezměnitelných rolí mužství a ženství je prostě proti historickým faktům. Naše lidství je spolulidstvím a dotváří se v dějinách, dotváří se v kultuře, naše lidství se rozvíjí v dějinách a je třeba, aby reagovalo na nejrůznější podněty, které přinášejí dějiny. Naše lidství je stále otevřený úkol, to stvárnění mužství a ženství ve společnosti je stále utvářený úkol. Je třeba to vytvářet velice dynamicky, se vzájemným respektem a se vědomím té stejné důstojnosti.

K tomu prvnímu bodu – proč mluví se ženou? On mluví nejen se ženou, ale také se ženou, která je součástí etnika, kterým Židé pohrdali. Byli to Samaritáni. Ten vztah Židů k Samaritánům by se dal přirovnat k tomu, jak čeští nacionalisté se chovali k sudetským Němcům nebo jak dnes mnozí se chovají k migrantům, přistěhovalcům z Ukrajiny a podobně. Ježíš nikdy nemluví proti menšinám, naopak. Ti představitelé menšin, zejména této menšiny, která byla nejvíc kontroverzní – a to byli Samaritáni – hrají v Ježíšově praxi a v jeho podobenstvích vždy velmi pozitivní roli. Vzpomeňme na toho milosrdného Samaritána. Vzpomeňme na Samaritána, který byl jediný z těch deseti uzdravených, který Ježíšovi poděkoval. Je tam ještě řada dalších takových obrazů, čili další část, která je uložena nám, křesťanům, je vždy se zastávat práva menšin. Demokracie je demokracií jenom tehdy, je-li spojená s právním řádem, který zahrnuje také respekt k menšinám, jinak by se stala diktaturou snadno zmanipulovatelné většiny.

Pak je tam ještě další téma. Tato žena byla několikrát rozvedená, je znovu vdaná a podle náboženského práva žije v nelegitimním svazku. A Ježíš je si toho vědom a žádným způsobem nelegitimizuje to její manželství, říká to: není tvůj muž. Přesto s ní nějakým způsobem nepohrdá, neodmítá ji, hovoří s ní a ona se nakonec stane vlastně Ježíšovou apoštolkou, dokonce ještě dřív, než se téhle role ujmou učedníci.

Také ten vztah k lidem, jejichž manželství zkrachovalo, je něco, co je velmi otevřená a bolestná věc v dějinách církve, ale i v naší dnešní době stále ještě nebyl zrušen ten kodex církevního práva, který těm, kteří žijí v druhém civilním manželství, odmítá přístup k Eucharistii. Papež František tady udělal veliký průlom. Oni totiž to, čím se obhájci této praxe zaštitovali, ta Ježíšova slova proti rozvodům, byla chápána velice mylně. Ježíšova slova jsou přece míněna jako varování mužům, aby se nezbavovali lehkomyslně svých manželek, jako to byla tehdejší praxe, mohli jí prostě vystavit rozlukový lístek a ponechat ji bez jakékoliv podpory. Ježíš tady mluví vůči této lehkomyslnosti, ale jestliže žena, která se ocitne bez podpory manžela a najde v budoucnosti někoho, kdo se může postarat o ni a její děti, tak byla vlastně trestána tím, že byla na věky odstrčena od Ježíšova stolu. Tady je něco hluboce nekřesťanského. A papež František byl vlastně první z papežů, který jasně řekl, takhle nemůžeme k těm lidem přistupovat. Ano, jsou mnozí lidé, kteří žijí v takzvané nelegitimní situaci podle církevního práva, ale my tyto lidi nemůžeme šmahem odepsat. Vždyť je třeba přistupovat k nim individuálně. Za každým člověkem je individuální příběh, individuální situace a nemůžeme říct, že vše je v pořádku, nebo jste exkomunikováni, jste odstrčeni od božího stolu. Je třeba k lidem přistupovat individuálně a kněží ve svátosti smíření, jak zmínil papež František, mají být spíše lékaři než soudci. A nemůžeme od lidí požadovat něco, k čemu svou vírou a lidstvím nedozráli. Je třeba vždy přihlížet ke zralosti toho člověka, k jeho faktickým možnostem a není možné ukládat břemena, která ten člověk lidsky nemá. Je třeba také respektovat jeho osobní svědomí.

Tohle je velice citlivá otázka a jestliže papež František zde promluvil v Kristově duchu proti staré tradici církve, tak vzbudil veliký pokřik u farizeů dnešní doby, kterých v církvi vždy bylo a je dostatek.

Pak je tam ovšem ještě ten poslední bod, který je nejkomplikovanější. A přiznám se, že i pro mě je to velice otevřená otázka, byť se jí velice bedlivě zabývám několik let. Nenašel jsem dosud spolehlivou odpověď. Je to ta podivuhodná odpověď Ježíšova na otázku té ženy, které náboženství je vlastně pravé. I ona žije v situaci, kdy je kolem ní více kultů, více náboženství, více chrámů, tak nám řekni, který je ten pravý. A Ježíš dává podivuhodnou odpověď. Ta odpověď je paradoxní a není to prosté ano, ne. Je to něco, nad čím je třeba velmi přemýšlet, modlit se, studovat, ptát se, protože my dnes žijeme v situaci radikální plurality náboženství. Ježíš nikterak nerelativizuje svou vlastní náboženskou příslušnost, to je židovskou. Jeho náboženství bylo židovské náboženství a Ježíš říká, ano, spása je ze Židů. Na druhé straně ale říká, přichází čas, kdy padnou tyto hranice mezi jednotlivými kulty, kdy už nebudete uctívat Boha v té či oné svatyni, na té či oné hoře, v tom či onom kultu. Přišel jsem zbořit všechny hranice, všechny zdi. My křesťané také jsme se velmi snažili o to, abychom kolem své víry vybudovali velmi pevnou zeď, ale byl to opravdu Ježíšův úmysl? Byl to úmysl vybudovat další náboženství navíc vedle ostatních náboženství, nebo přinesl něco, co všechny ty jednotlivé kulty, zahleděné do sebe, všechny ty hranice mezi lidmi boří? Ne proto, aby všechno zrelativizoval a řekl, že všechno je jedno, všechno je stejné. Aby ukázal, že v té cestě, kterou přinesl, je něco, co je pozvání pro všechny lidi a co má vytvořit prostor pro všechny lidi.

Slyším tento hluboký Kristův úmysl opět v tom, co nám předložil papež František, v myšlence církve jako synodální cesty. To znamená společné cesty. Církve, která je cesta otevřená pro všechny. Stále zdůrazňoval papež František, jestejme zdi, nejsme tady jen jedna sekta mezi ostatními. Nemáme vybudovat nějaký opevněný hrad, ale vybudovat silnici, na kterou jsou pozváni všichni lidé. A tady jistě mnohé dlužíme. Já jsem si to silně uvědomoval v době, kdy byly zavřené chrámy. A kdy jsem kázal v tom prázdném kostele, jen před kamerou, která natáčela ta kázání během období lockdownu. Říkal jsem si, není to ale nějaké varovné znamení? Jestli církev se stále bude uzavírat sama do sebe, pak možná přijde čas, kdy naše hranice spadnou. Ano, na konci věků, jak nám líčí Janova apokalypsa, žádný chrám nebude. Ježíš přináší dobu, kdy nebudeme uctívat Boha v tom či onom chrámu, ale v duchu a v pravdě. Ano, my ještě nejsme v tom eschatologickém cíli. My jsme na cestě. Na té cestě ještě potřebujeme i své náboženské instituce. Ale to, že jsou dnes v takové veliké krizi, že jsou mnohým otřásány, je možná také boží vůle. Možná skutečně ten tvár křesťanství, uzavřeného do sebe, odchází do minulosti. Možná ty uzavřené chrámy mi připomněly to, co je na mnoha místech ve světě, i na mnoha místech v naší zemi, ty pusté chrámy, pusté kláštery, vyprazdňující se kněžské semináře. Možná je tím Bohem něco řečeno. Já jsem také velmi dlouhou dobu podléhal tomu, že musíme ty věci nějakým způsobem vylepšovat, ale možná Bůh chce něco jiného. Možná skutečně máme vzít vážně to, co řekl papež František pro třetí tisíciletí, je třeba najít nějaký nový způsob, jak být křesťanem, nějaký nový způsob, jak být církví. Najít církev ne jako nějakou klerikální organizaci, ale jako tu společnou cestu, na kterou jsou pozváni všichni.

Tam slyším něco z toho, co řekl Ježíš – že ti praví boží ctitelé budou uctívat Boha v duchu a v pravdě. Je to velice nesnadné téma, jak ho aplikovat do našeho vztahu k těm stávajícím církevním institucím. Co můžeme my udělat proto, aby se i naše církev proměnila, aby byla více tou otevřenou společnou cestou. Možná pořád přemýšlíme v těch uzavřených schématech, které Bůh asi ani nechce. Možná naříkáme nad tím, že se mnohé věci otřásají, ale možná je to boží vůle. Možná určitý typ křesťanství má opravdu odejít a my máme najít uprostřed toho, ne jít někam mimo, dál, objevovat Ameriku, zakládat nové církve, ale najít to, co je skutečně živé a přesažené, to, kde je skutečně živý Kristus, který stále roste. A ta identita, o kterou se mnozí bojí, kdybychom vyšli z těch uzavřených hranic, není něco hotového, statického, to je ten stále rostoucí a stále se proměňující Kristus. A my máme stále více objevovat jeho hloubku a novost.

Tak tohle jsou věci, které mi velmi leží na srdci. Amen.