Krásný a zajímavý příběh, nemyslíte? Plný hluboké Janovy symboliky. A přitom všechno začíná jako něco zcela všedního. Ježíš přichází v tu nejteplejší hodinu dne, kolem poledne, žíznivý a unavený ke studni v Sicharu v Samaři, v pusté judské poušti. Ale už tohle je vlastně krásný obraz Boha. No, „krásný“ v uvozovkách. Protože vidíme Boha jako toho, kdo je unavený a žíznivý. Boha unaveného z toho, jak nás stále hledá. Unaveného z toho, jak žebrá o pozornost svých stvoření. Je to podivný obraz Boha. Boha, který z lásky přijímá i naše odmítnutí.

Vyprávění pokračuje příchodem Samaritánky, ženy, která přichází ke studni čerpat vodu. Je to poněkud zvláštní hodina na to, kdy přijít čerpat vodu – v poledne, když je nejvíc horko. Možná nám to ukazuje její touhu, její přání nikoho na své cestě nepotkat. Asi kvůli tomu, že jako veřejně známá hříšnice byla nucena vyjít ven v tak nepříznivou hodinu, aby se nesetkala s pohledy a soudy obyvatel té malé vesničky. A právě tady, v těchto kulisách, na vyprahlé poušti u studny, dochází k setkání. Setkání žízně Boha, který touží tuto žízeň uhasit vírou ženy. A Bůh má skutečně žízeň, žízeň po nás, po naší víře, po naší pozornosti. A tak nás volá, mluví k nám o smyslu a plnosti a probouzí naše hledání, naši vlastní žízeň. Pokud člověk sám nejde k Bohu, je to Bůh, kdo jde hledat člověka. Protože na tohle Ježíšovo poselství nikdo nemůže být vyloučen z Jeho lásky. On, Bůh, je ten, kdo přebírá iniciativu a oslovuje ženu: „Dej mi napít.“ Když ta uslyší tato slova v židovském jazyce, je ohromena. Jakže? Ty, Žid, žádáš o napití mě, Samaritánku? Věřím, že právě to ji zasáhlo.

A právě v tomhle se také projevuje skutečná Ježíšova autorita, ta, kterou má. Autorita je totiž schopnost, jak naznačuje latinské slovo auctoritas (od augére), zvětšit druhého, dát mu růst. Právě toho jsme svědky – ne opovržení mezi Židy a Samaritány. Ale Ježíš k ní přichází jako žebrák. Bůh se jí dvoří, protože u studny Izák potkal svou Rebeku, u studny se Mojžíš zamiloval do Cipory, dcery Jitra, své budoucí manželky. A přesto ta žena váhá. Kdo je ten neznámý, kdo ke mně mluví a co vlastně chce? Ježíš se ale nenechá odradit. Ten rozhovor pokračuje. Vidí přece, že žena má žízeň, že on má žízeň. Ale kdo vlastně komu dává napít? Je tu Ježíšova a ženina žízeň po vodě, naléhavá kvůli horku. Ale je tu i jiná žízeň, možná ještě naléhavější, která se pomaličku vynořuje. Muž, žena, Židé, Samaritáni. Co na tom vlastně v téhle chvíli záleží, jak se definujeme? Všichni jsme přece žízniví.

A tak ten dialog pokračuje. A Ježíš ji moudře vede krok za krokem do jejího nitra. S ohromující jemností ji vede k tomu, aby se zamyslela nad sebou, nad svým životem. A přiznala se, že má žízeň. Trýznivou žízeň, kterou se snažila celý život ukojit zoufalým nabízením lásky, zneužíváním svých citů, svého těla. Žízeň, kterou žádné lidské obětí neuhasilo, ale jenom dočasně utišilo. A ta žízeň, když slyší mluvy tohoto cizince, který s ní zachází možná po dlouhé době poprvé s člověkem, který se na ni dívá s úctou, exploduje v jejím srdci. Víte, ten příběh vlastně je krásná metafora touhy po smyslu a naplnění. Touhy, která zůstává krásnou jizvou na naší duši, která nám připomíná, kdo jsme a komu patříme.

Ježíš v tom příběhu také projevuje neobvyklou schopnost dialogu, vztahu úcty a lásky. Samaritánka postupně přichází od neplodného žvatlání, od neplodné diskuze o náboženství, neplodné proto, že ona přece nemohla jako veřejná hříšnice uctívat Boha v žádném chrámu, ani v Jeruzalémě, ani na hoře Gerazim. Ježíš ji ale vede k pocitu, že před tím neznámým se může otevřít, že mu může důvěřovat, protože mluví o Bohu tak, jako o něm nikdo nikdy nemluvil. A Ježíš ji osvobozuje od veškerého zbytečného pocitu viny. Dává jí růst. A jako kdyby jí říkal: ne v chrámě, ale ve svém srdci potkáš Boha. Její srdce je chrámem a Bůh v něm přebývá, i když je její život zkažený.

A ten pramen živé vody, duch, začíná možná poprvé skutečně proudit v jejím srdci a ona ho začne vnímat. Bůh každého z nás žádá, abychom mu dali napít. Abychom si s ním povídali, vedli s ním dialog. Abychom přešli od krásných, abstraktních definic Boha ke skutečnému životu. A abychom s ním dokázali hovořit i o těch nejtemnějších stránkách našeho bytí. Bůh, který uhasí žízeň. Bůh, který unavený čeká na nás u studny našich dnů. Bůh, který nás nesoudí, když všichni ukazují prstem. Bůh, který naplňuje a mění život Samaritánky. Bůh, který mění tvář té malé vesnice, která otevřela své domy milosti. Čeká na každého z nás. Myslím, že tohle je poselství toho krásného příběhu. A také ukázání cesty, která je tak obdivuhodně shrnutá v setkání dvou žíznivých lidí.