Slyšeli jsme Ježíšovu známou kritiku farizeů a saduceů, té tehdejší duchovní elity Izraele. Kárá je za vnějškovost, povrchnost, za to, že se soustředí na vnější věci, že jim jde více o jejich ohlas u lidí než o to, aby plnili svoji hlavní úlohu – vést lidi k Bohu. Jistě, tahle kritika neplatí jen pro farizeje a saduceje. Je to něco, co je pokušením pro nejrůznější duchovní autority, a my musíme pokorně přiznat, že právě naše církev asi rozvinula tu kulturu střapců a titulů možná víc než kterákoliv jiná. Možná nás v tom trošku předběhlo východní křesťanství, kde je těch střapců, vysokoblahorodí, přeosvíceností a zlatých korun ještě více než u nás, protože přece jenom některé tyto věci zmírnil Druhý vatikánský koncil. Ale mnohé z těchto věcí nebyly uzdraveny ve svém kořeni.

A tak papež František navázal na mnohé, co zaznělo zejména v samém závěru koncilu, kdy se shromáždilo několik desítek biskupů, otců koncilu, v římských katakombách a tam podepsali pakt z katakomb, kterým se zavázali, že se budou snažit očistit ty vnější projevy církve od všeho triumfalismu a vnějškovosti a že se vzdají mnohých těch nadnesených titulů, obleků, rezidencí atd. Určitým způsobem se to stalo, ale jistě ne dost. A nejde jen o to odstranit ty vnější věci, ale spíš o to uzdravit onu nemoc, jejímž je to projevem. Papež František tu nemoc nazývá klerikalismem. To znamená chápání kléru jako jakési nadřazené vrstvy v církvi, a to je něco, co je antisvědectvím.

Papež František oproti této klerikální, rigidní církvi, která zapomněla na ten veliký rozdíl mezi onou Ecclesia Triumfans, tou triumfální církví svatých v nebi, která je tou zaslíbenou eschatologickou budoucností církve, a rozdílem mezi tím, čím je církev zde na zemi. Ta středověká terminologie nazývá Ecclesia Militans, bojující, ale ona má bojovat především s tím pokušením triumfalismu. A jestli prohrává tento duchovní zápas, pak se ta militantní církev stává skutečně militantní v tom nesprávném slova smyslu, že bojuje s těmi ostatními nebo s těmi nepohodlnými ve svých vlastních řadách.

Ta synodální proměna má vysvobodit církev z této nemoci vnějškovosti a připomenout Ježíšova slova, když hovořil o tom, jak ve světě se ti vládci a nositelé autority snaží všechno pro sebe požadovat. Ježíš důrazně říkal: „O vás, ať tomu tak není. Ať ten, kdo je mezi vámi první, je jako poslední a služebník všech.“ Chápejte autoritu jako službu, ne jako druh světské moci, panování a podřizování druhých. Tohle je veliký vklad Ježíšův do základu církve; tohle je velice přísný požadavek na pokoru, která není jenom vnějškovou pokorou, ale je opravdu vědomým poznáním, že máme jednoho Pána a Mistra a že mezi sebou navzájem jsme bratry a sestrami.

Ano, to je to, co papež František nazval novým způsobem, jak být křesťany, jak být církví, a vytyčil to jako hlavní úkol církve pro celé třetí tisíciletí. Osvobodit se od té klerikální rigidnosti a nastolit novou kulturu vztahů. Právě ta kultura vztahů, chápat se především jako rodina, je něčím, čím by církev naopak měla inspirovat i ten vnější svět. Často dostávám e-maily: „V církvi přece musí být disciplína, církev je armáda, tam se musí poslouchat.“ Říkám: ne, církev nemá být armáda, církev má být rodina. A v ní také je poslouchání, ale to poslouchání znamená především naslouchání, vzájemné naslouchání, vzájemný respekt.

To je možná ten nevelký úkol, který se jistě v posledku inspiruje těmito Ježíšovými slovy. A je to úkol, o kterém je třeba přemýšlet, jakým způsobem ho uvádět do života. Amen.