Ve druhou postní neděli se vždy čte příběh o Ježíšově proměnění. Nevím jak u vás, ale ve mně slovo „proměnění“ především vyvolává asociace na různé procesy v přírodě, například proměnu krajiny během čtyř ročních období. Asi tou nejkrásnější proměnou, kterou ocení především každý entomolog, je proměna ošklivé housenky v krásného motýla. Tato proměna skutečně ukazuje, že příroda je velká a mocná čarodějka. Uvnitř kukly se celé tělo housenky reorganizuje – dochází k úplnému rozkladu a restrukturalizaci tkání, aby se mohla přetvořit v něco nového a dokonalejšího. To je proces metamorfózy, proměny a přestavby.

Když nasloucháme Ježíšovu příběhu, nepřipomíná nám to sice přírodní biologický proces proměny, ale změna, kterou ukazuje učedníkům, je stejně velká jako proměna housenky v motýla. Ježíš, syn Tesaře z Nazareta, pocestní kazatel, který oslňoval zástupy, křehký a smrtelný člověk jako my, se v této mocné vizi svým nejbližším učedníkům zjevuje jako Bůh, jako Boží syn. Matouš, aby pochopil mimořádnost této události, používá účinný obraz a říká, že Ježíš byl před nimi proměněn, jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. Pro jeho posluchače bylo zřejmé, že v těchto obyčejných slovech se ozývaly příběhy o Božím zjevení ze Starého zákona.

V průběhu staletí si křesťané při čtení tohoto úryvku kladli mnoho otázek, co tato proměna znamená. Někteří západní autoři v ní viděli proměnu velikonočního Ježíšova zmrtvýchvstání, zatímco východní tradice dospěla k názoru, že Ježíš ve skutečnosti zůstal stejný, ale oči učedníků prošly proměnou. Je to jako když se díváme do tváře toho, koho milujeme, a záříme štěstím. Možná právě to nám Matouš naznačuje, když mluví o Ježíšově proměně. Krása je více než kde jinde v našem pohledu na lidi a věci okolo nás. Tato proměna, radikální změna v našem přístupu ke světu a k nám samotným, je to, co proroci nazývali změnou srdce. Opravdu záleží na tom, jakým srdcem se na svět díváme, protože to podmiňuje, co kolem sebe vidíme. Vidíme věci a lidi ne takové, jací jsou, ale takové, jací jsme my.

Možná si vzpomenete na větu z písma o tom, jak se všechno změní v dobré těm, kteří milují Boha. To si každý může ověřit sám na sobě, a možná i my máme podobnou zkušenost. Jistý záblesk této zkušenosti učedníků je vlastní všem, když v Ježíši, muži z Galileje, o kterém jsme slyšeli nebo četli, poprvé skutečně vnitřně zakusíme božího syna, našeho pána a spasitele. Potom už nic nezůstává stejné. Zakoušíme možná podobnou proměnu, jakou zakusili i učedníci na hoře Tábor, což zvláště podle pravoslavné tradice je jádrem tohoto evangelijního příběhu. A nemusí to být jen okamžik, osvícení, které otevřelo oči Petrovi, Jakubovi a Janovi. Může to být i postupný proces proměny v nás. Vždyť ani z housenky se motýl nestane hned.

Vrátíme-li se k našemu vyprávění, Matouš v něm nám naznačuje, jak této proměny pohledu a srdce můžeme dosáhnout. Vedle Ježíše se zjevují Mojžíš a Eliáš, představitelé Božího slova, vyjadřeného v zákoně a prorocích. Matouš vlastně naznačuje, že celý Ježíšův život, zkušenost s Bohem, vztah s učedníky, který žije, a celá jeho služba a život jsou vedeny a osvětleny vnitřně nasloucháním Božímu slovu obsaženému v písmu. Nasloucháním Božímu slovu, ať už v písmu nebo v životě, se pro křesťana skutečně stává zdrojem vnitřního světla, osvícení. Učedník kolem sebe potom díky tomu neuvidí nové a zázračné věci, ale všechno kolem sebe uvidí nově. Na první pohled se možná nestane nic zázračného ani nadpřirozeného, ale vše bude nově osvětleno. Celá lidská bytost bude nová a osvícená Božím slovem.

Dopad slova písma, které se stává hlasem, učedníky otřásá. Padají tváří k zemi. Následování Ježíše skutečně vede k tomu symbolickému pádu, k tomu, že člověk ztratí sebe sama. Zde se možná skrývá i jádro zkušenosti víry učedníků, která je zásadní pro každého z nás. V této krizi, v této ztrátě sebe sama, padlí tváří k zemi, slyší Ježíšův hlas: „Vstaňte, nebojte se.“ To jsou vlastně jediná slova, která Ježíš řekl nahoře při proměnění, a pouze Matouš je zaznamenal, u Marka a Lukáše chybí.

Příkaz „vstaň se“ Ježíš v evangeliu často říká lidem poznamenaným nemocí, vyčerpáním, utrpením. Třeba ochrnutému v deváté kapitole u Matouše, nebo slepému žebrákovi v desáté kapitole u Marka, muži s ochrnutou rukou ve třetí Markově kapitole. Ježíš tak vlastně žádá člověka, aby odvrátil zrak od sebe, od svých problémů, bolestí a utrpení, které kolem něj vytváří jakousi kuklu a obrátil oči a uši k němu a jeho slovu.

I motýl, aby roztáhl křídla, musí nejprve prolomit sevření a omezení kukly, která mu brání v rozletu. Takové je poselství, které nám přichází z příběhu o proměnění páně v Matoušově podání. Je jednoduché a zásadní: věrnost a naslouchání Božímu slovu osvítí a promění lidskou existenci.