Tenhle příběh měl zřejmě důležitou roli v životě Apoštolů. A ptejme se, do jaké míry je inspirující i pro nás, do jaké míry se dotýká naší zkušenosti. Oni tam udělali určitou hlubokou duchovní zkušenost. Už uvěřili v Ježíše, už ho vyznali jako Mesiáše, už opustili své sítě a své rodiny a následovali ho. Ale ještě něco bylo zapotřebí. Ještě museli udělat jakousi zkušenost tím, že tento jejich mistr je něco víc než jen jeden z těch mnoha dobrých mistrů a učitelů, kteří chodili po tehdejší svaté zemi. Ta zkušenost, kterou tam udělali, je zřejmě něco, co je analogické tomu, co v jiných duchovních cestách je nazýváno osvícení nebo procitnutí. Najednou je tam něco, co je těžké jaksi zavřít jenom do slov.

A samozřejmě to, co oni tam zažili, se později vyjadřovalo slovy a pojmy. Ano, to, že Ježíš je víc než jen jeden z těch dobrých mistrů, vyjadřovala církev později slovy: je to jednorozený Syn Boží, je to druhá osoba v Božské Trojici, je to vyvolený Mesiáš a tak dále. Možná některé z těch pojmů už současným generacím mnoho neříkají. A možná je někdy třeba z těchto pojmů se vrátit zpátky k těm příběhům, k těm zkušenostem, o kterých ty příběhy vyprávějí. A to je právě tahle zkušenost. V tom světle svém objevují Mojžíš a Eliáš, rozmlouvají s Ježíšem. Objevují se jim tam postavy, které symbolizují dvě části hebrejské Bible. Eliáš proroky, Mojžíš Tóru. Ježíš je tam jako ten, který s nimi rozmlouvá. Tím je také řečeno, že Ježíše je třeba pochopit v dialogu s hebrejskou Biblí, se Starým zákonem, s proroky a s knihami Mojžíšovými.

To nebylo úplně samozřejmé, zejména pro ty křesťany z pohanů. A část tehdejších učitelů víry trvala na tom, že se ti konvertité z pohanů musí napřed stát Židy, aby se mohli stát křesťany. Že se musí nechat obřezat, že musí dodržovat i ta rituální pravidla Starého zákona. A kvůli tomu vznikne spor v rané církvi a je to apoštol Pavel, který říká ne, toto není jenom jakési prodloužení Starého zákona. Oni se nemusí nejdříve stát Židy, aby se stali křesťany. Je tady nová cesta, je to nový způsob žití, nicméně je důležité chápat Ježíše také v tom kontextu židovské duchovní tradice. Ti dva jsou tam a jak jsem řekl, reprezentují proroky a Tóru. Jsou tam jako ti, kteří tvoří kontext, ve kterém je možné pochopit Ježíše.

Zároveň Ježíš je tady také jako klíč, který otevírá ještě další a hlubší smysl hebrejské Bible a jejího svědectví. Pak je tam ten zážitek uchvácení, osvícení. Oni jdou na horu, aby byli s Ježíšem sami. Možná není náhodou, že se tento text o proměnění na hoře čte právě v době postní, protože i doba postní je takovou příležitostí, abychom aspoň část této doby prožili niterněji, vyšli na horu, vystoupili z těch každodenních horizontálních zkušeností, abychom i my byli s Ježíšem sami na místě, z kterého se můžeme podívat hlouběji, vidět věci ve větším kontextu, záběru, perspektivě. Tomu se říká kontemplativní přístup ke skutečnosti. Je to něco, co je pro život nesmírně důležité.

A já o tom teď velmi intenzivně přemýšlím právě v této době, kdy se nám pomocí digitální technologie dostává tolik různých dat a tolik různých informací a kdy nás ten obrovský příval informací, který dostáváme rychle, často strhuje. A to, co potřebujeme a co nám asi ani umělá inteligence nabídnout nemůže, je ten okamžik zastavení. Ještě jednou si to přečíst. Často zde uvádím to, že slovo pro náboženství, religio, může být také odvozováno od slovesa religere – znovu číst, ještě jednou si přečíst svůj den, ještě jednou si přečíst příběh svého života, ještě jednou se podívat na to, co se děje okolo nás. Ne nějakým chvatným způsobem, jakým se toho zmocňuje bulvár a ty každodenní zprávy.

Digitální technologie, říká se, se stále více podobá člověku, ale zároveň s tím se člověk někdy stále více podobá jen chytrým strojům. Ale něco, co žádný stroj nedokáže, to je právě toto zastavení, to je právě to, co nám umožňuje ponořit se hlouběji, vstoupit do oblaku tajemství, setrvat tam, vystoupit nahoru, být tam s Ježíšem sami. Ano, mnoho lidí v době postní absolvuje nějaká duchovní cvičení, odejde na několik dní do samoty, nebo si alespoň vymezí určitý čas na to usebrání. Myslím, že je to něco, co je strašně důležité pro náš svět, protože to, že ten svět vypadá tak, jak vypadá, je také proto, že zde chybí ta schopnost se zastavit, zamyslet se, podívat se ještě jednou, ponořit se hlouběji a toto nám žádná technologie nenabídne. To je práce našeho srdce.

Svatý Ignác ve svých duchovních cvičeních a v komentářích k nim říká, že v lidském životě, i v životě modlitby, i v naší duchovní cestě, jsou chvíle, které on nazývá dobami útěchy a neútěchy. Jsou doby, kdy cítíme Boží přítomnost, ale jsou také doby, kdy zakoušíme Boží mlčení, Boží skrytost, Boží vzdálenost. Existují chvíle, které zvláště východní křesťanská mystika nazývá světlo a zory Tábor. Ty chvíle osvícení, blízkosti. Pravděpodobně chce Ježíš každému, kdo ho následuje, dát i určité takové okamžiky.

Možná jsme je prožili, možná nám byly nabídnuty, možná se k nám přiblížila Boží blízkost, ale asi jsme ji nenechali dost času a prostoru. Možná jsme ta jemná zaklepání Boží přítomnosti na naše srdce přeslechli v tom hluku dní. A bez toho, aniž bychom vystoupili, aniž bychom se zastavili, aniž bychom se osvobodili od toho všeho, co do nás doléhá, nemůžeme plně nechat tyto jiskry Boží přítomnosti rozářit. Mnohdy jsme je možná zdusili.

A potom samozřejmě jsou ale také ty doby neútěchy, zkoušek. To, o čem mystici hovoří jako o temných nocích duše. Říkají, že i ty mají svůj smysl. Ty okamžiky, kdy nám Bůh skryl svou tvář, hebrejská mystika proto má zvláštní pojem, hester panim – skrytí tváře. A takové chvíle jsou.

Víte, čím jsme vystaveni v dnešním světě? O tomto víkendu zřejmě začala nová válka na velmi citlivém místě našeho světa. Tyto věci do nás samozřejmě doléhají a určitým způsobem nás zraňují. Ale právě pro takové chvíle je třeba se zastavit. Ano, na cestě následování jsou jak ty chvíle útěchy, blízkosti, radosti, která může přijít v modlitbě, nebo může přijít v setkání s druhým člověkem, nebo může přijít, když se nás dotkne krása přírody, krása stvoření. To všechno jsou okamžiky, které mohou nasypat jiskry Boží blízkosti do všednosti našich dní.

Ale Ježíš si vyvolil právě ty tři apoštoly, které vzal sebou nahoru Tábor, a také když odcházel do tmy Gecemannské zahrady. Tam jsou s ním právě tito tři a tam není žádné velké světlo, tam není žádná útěcha. Tyto doby se na cestě víry často střídají, jistě nepravidelně a jistě s různou intenzitou, ale Kristus se s námi dělí o všechno, dělí se s námi o ty chvíle jasu, ale i o ty chvíle temnoty.

A sv. Ignác v těch svých exerciciích říká, že jestliže zažíváš tu dobu útěchy, tu radost, velmi často je to takové to první zamilování do Boha u konvertitů, a často to říkáme nově pokřtěným, ano, to je to velké jaro vaší víry, ale asi nebude trvat v této podobě navždy. Někdy ty květy těch rozkvětlých stromů opadají a my musíme projít i tím létem, kdy ty stromy nemají už tu krásu květů a ještě nemají plody. Ano, i takové chvíle jsou v našich životech, jsou v našich dějinách, jsou na naší duchovní cestě.

Svatý Ignác říká, že jestliže jsi v té chvíli útěchy, tak uschovej něco z toho, protože je ti to dáno také jako určitá potrava právě pro ty chvíle zkoušek. Až budeš v té chvíli zkoušky, až budeš v té periodě temnoty, vzpomeň si na to, že ti Bůh byl blízko a posilni v sobě naději, že tyto chvíle opět přijdou, nesmíš se ztratit v té temnotě. Jsou to věci, kterými je třeba projít. Možná tahle zvláštní dialektika Hory Tábor a zahrady Gecemanské je něco, co jsou dva póly našeho duchovního života. Prosím, abychom obstáli v obou z nich. Amen.