Ježíš šokuje své učedníky, kteří ho vidí rozmlouvat se Samaritánkou. Tyto zbožné muže může překvapit, ba pohoršovat hned několik věcí najednou. Mluví se ženou, mluví s příslušnicí podezřelé etnické a náboženské menšiny, mluví se ženou několikrát rozvedenou, žijící v manželství, které je podle náboženského práva neplatné. A Ježíš touto ženou očividně nepohrdá, nenapomíná ji, mluví s ní docela partnersky, dokonce o podstatných náboženských tématech. Navíc čteme, že ta žena, aniž by změnila svou životní situaci, která je ostatně těžko změnitelná, se hned po této rozmluvě stane apoštolkou. Obrací lidi k Ježíšovi ještě dříve, než to činí jeho apoštolové.

To, oč jde v této evangelijní scéně – vztah k ženám, vztah k menšinám a vztah k rozvedeným a znovu sezdaným, a otázka pravosti různých náboženství – to jsou všechno témata, která jsou právě v naší době předmětem živých diskusí v katolické církvi. Kdybychom tuto scénu přenesli do dneška, asi bychom byli svědky toho, že někteří, kteří se považují za zvláště pravověrné křesťany, by na Ježíšově místě jednali jinak a nesouhlasili by s ním, spíše by ho okamžitě tvrdě odsoudili.

Dotkneme se všech tří těchto bodů, ale jenom krátce. Více přenechávám vaší meditaci. Zaprvé vztah k ženám. Ježíš pohoršoval své učedníky tím, jak velký prostor otvírá mezi svými učedníky ženám. Nejde jen o Samaritánku z citovaného evangelia, nebo jen o Marii Magdalskou, apoštolku a apoštola. Jde také o ženu zachráněnou před kamenováním. Jde také o Marii, jejíž místo žákyně u nohou učitele, tedy roli vyhrazenou tehdy výhradně mužům, Ježíš hájí před její sestrou Martou, která ji odkazuje do kuchyně k tradiční genderové roli. Kdo je učedníkem Ježíšovým? Měl by být obhájcem rovné důstojnosti žen a mužů ve společnosti i v církvi.

Měl by naplňovat Pavlovo slovo, tehdy revoluční a pro mnohé lidi v církvi dosud příliš revoluční a nestravitelné: „Teď přece už nezáleží na tom, je-li kdo muž nebo žena, protože všichni jsme nové stvoření v Kristu.“ Jedním z velkých znamení naší doby je hlubší chápání důstojnosti ženy a jejího poslání ve společnosti i v církvi. Takzvaná genderová studia přinesla důležitá poznání, totiž nutnost rozlišovat mezi pojmy pohlaví a gender. Příslušnost k pohlaví, mužství nebo ženství, je určena fyziologicko-anatomickými znaky, zatímco pojmy gender označují mužství a ženství jako sociální a kulturní role, které se proměňují v různých dějinných etapách a různých kulturách. Lpět na antickém a středověkém pojetí neměnné lidské přirozenosti by znamenalo ignorovat společenský charakter lidské existence.

Lidské bytí je vždy spolubytí, dotváří se v procesu společenského vývoje. Proto je rozlišení mezi pohlavím ve smyslu biologickém a genderem, jakožto společensko-kulturním jevem, zcela zásadní. Zásadní pro správné porozumění člověku a společnosti. Ignorovat dějinný dynamický aspekt lidské existence by znamenalo pro křesťanskou teologii a církev stejně draze zaplacenou slepotu, jakou bylo kdysi odmítání heliocentrické kosmologie, pak vývojové teorie, moderní demokracie, principu náboženské svobody nebo biblické hermeneutiky, nutnosti vykládat biblické texty v kontextu doby vzniku a v různých literárních žánrech. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a tím jim dal úkol rozvíjet dar mužství a dar ženství tvořivým způsobem v různých dobách a kulturách ve stálém dialogu s podněty, které jednotlivé doby a kultury přinášejí.

Zadruhé, v citovaném evangeliu, v té scéně, měli apoštolové další důvod k překvapení. Ježíš mluví se Samaritánkou, tedy s příslušnicí etnika, které bylo považováno za cizí a nebezpečnou minoritu, s níž se správní Židé nestýkají. „Proč se s ní vůbec bavíš?“ ptají se pohoršeně učedníci. Konkretno s láskou bychom mohli přirovnat tehdejší vztah Židů k Samaritánům k někdejšímu vztahu českých nacionalistů k sudetským Němcům nebo k dnešnímu vztahu voličů SPD a podobných populistických uskupení k migrantům, včetně přistěhovalcům z Ukrajiny. Evangelia opakovaně svědčí, že Ježíš trvale upřednostňuje právě ty odmítané menšiny. V mnoha situacích a mnoha podobenstvích hrají právě Samaritáni v Ježíšově kázání a praxi pozitivní roli. Vzpomeňme na milosrdného Samaritána či toho jediného, který z deseti uzdravených projevil vděčnost. To je velmi aktuální poselství evangelia právě pro naši dobu, kdy populisté v řadě zemí získávají podporu většiny a útočí na menšiny. Nemá-li se však demokracie stát nebezpečnou diktaturou většiny, snadno zmanipulovatelné většiny, musí ctít principy právního státu, včetně ochrany menšin. Mravní povinností Ježíšových učedníků v naší době je varovat před populisty a nacionalisty a církev to dnes naštěstí říká jasně ústy papežů. Křesťan nemůže být nacionalistou, nesmí podléhat ideologiím politických extrémistů a populistů.

Náš příběh přináší ještě třetí překvapení. Ježíš mluví se ženou, která měla pět mužů a nyní je v manželství, o kterém on sám jasně prohlásil, že z hlediska náboženského práva nelegitimní. Ale Ježíš zároveň ví, že to je její situace patrně lidsky nezměnitelná, a tu ženu přijímá i v této situaci. Všimněme si dobře, nechválí a nelegitimizuje její současný svazek, ale zároveň ji nekaceřuje, nevylučuje, nenakládá na ni žádná břemena, nenutí ji z tohoto svazku odejít. A zopakujme to ještě jednou: Tato žena v této své situaci se stává apoštolkou a svědkyní, která k Ježíšovi obrací lidi – ano, ještě dříve, než se tohoto úkolu ujmou apoštolové.

Vzpomeňme v této souvislosti na mnohde dosud existující praxi církve ve vztahu k lidem v podobných situacích. Žena, která v důsledku nevěry svého manžela zůstala opuštěná, pokud později nalezla člověka, který mohl být jí a jejím dětem životní oporou a uzavřela s ním manželství, byla na věky odstrčena od Ježíšova stolu, nesměla přistoupit k přijímání. K ospravedlnění této hluboce nekřesťanské praxe byla dokonce zneužívána Ježíšova slova o rozvedených, jejíž smysl byl právě opačný. Ta slova měla varovat muže, aby lehkomyslným propouštěním manželek neuvrhli ženy do takových situací. Když papež František vzal vážně evangelium a řekl, že k lidem v takzvaně nelegitimních svazcích nesmíme přistupovat zákonicky jako soudci, ale nejprve jako lékaři, empaticky, s respektem k jejich individuální osobní situaci, k jejich lidské zralosti a zralosti jejich víry, že musíme dát prostor také jejich osobnímu svědomí, a když připomenul, že Eucharistie je lékem a posilou na cestě, nikoliv odměnou pro premianty v boží škole, tak povstal proti tomuto papeži válečný pokřik farizeů naší doby.

A však citovaný rozhovor Ježíše se Samaritánkou předkládá k zamyšlení ještě čtvrté, nejkomplikovanější téma. Samařanka dává Ježíšovi velmi zásadní otázku: „Jsou tady různá náboženství, různé kulty, různé chrámy. Ten váš židovský v Jeruzalémě, ten náš samařský je na této hoře. Který je tedy ten pravý?“ Podobnou otázku si mnozí kladou v naší době radikální plurality náboženství. Má některé náboženství monopol na Boha?

Ježíšova odpověď není vůbec jednoduchá. Před námi stojí úkol ji velmi zodpovědně promyslet a aplikovat na dnešní situaci. Porozumět této Ježíšově odpovědi Samaritánce vyžaduje mnoho modlitby a studia. Ježíš, jako v mnoha jiných případech, předkládá paradoxní odpověď. Na jedné straně je dalek toho, aby lacině relativizoval své, tj. židovské náboženství. Říká jasně: „Spása je ze Židů.“ Ale hned dodává něco, co dosud překvapuje Židy i křesťany. Blíží se doba, která ony náboženské hranice překoná. Blíží se doba, kdy se přestaneme fixovat na své svatyně a prát se o to, které náboženství je to nejlepší, ve kterém chrámě jsme Bohu blíž. Ježíš doslova říká: „Blíží se doba, kdy opravdoví boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

Podobně svatý Pavel později řekne: „Teď už nezáleží na tom, zda jsi Žid nebo pohan.“ Kristus nepřišel proto, aby stavěl nové hradby, líbelž aby všechny stávající hradby zbořil. A nakonec přijde doba, o níž píše Janova Apokalypsa: v nebeském Jeruzalémě už žádný chrám nebude. Na naší cestě dějinami máme své chrámy, své náboženské instituce. Mají a mohou sloužit naší úctě k Bohu. Ale kdybychom se na ně příliš fixovali a chtěli naši víru uzavřít do jejich stěn, musel by Bůh jimi pořádně zatřást. A neděje se právě dnes něco takového?

Porozumíme tomu, co nám Bůh chce říct skrze krize našich náboženských institucí? Když se v nedávné době pandemie koronaviru zavřely kostely a chrámy, a to nejen křesťanské, nemohl jsem se zbavit myšlenky, že ty prázdné a zavřené kostely jsou prorockým varovným znamením. Když neprojde-li naše církev a naše zbožnost reformou, obrácením, prohloubením, brzy budou mnohé kostely prázdné a zavřené nadobro. Copak jsme už dlouho v řadě zemí, včetně naší vlasti, nepozorovali dlouhodobý trend vyprazdňování, zavírání a prodávání budov kostelů, klášterů a kněžských seminářů?

Když byl zničen jeruzalémský chrám, židovství muselo projít velkou reformou. Řád obětí v chrámě byl nahrazen rytmem modliteb. Oltář chrámu byl zastoupen stolem židovské rodiny. Mnohé rituální předpisy musely být opuštěny. Mnohá místa Bible zcela nově pochopena. Důraz života víry byl přenesen od obětí v chrámě k studiu Písma, k modlitbě a konání dobrých skutků. Neděje se s křesťanstvím dnes něco podobného? Možná zaniká určitá podoba církve, na kterou jsme si zvykli. My však místo paniky a nostalgie, ohlížení se zpátky, máme hledat novou podobu křesťanství, v níž bude více prostoru pro službu Bohu v duchu a pravdě.

Dějiny církve znají mnohé reformy. Tento rok je jubileum sv. Františka z Asisi, proroka reformátora, který odvážně odpověděl na Boží výzvu: „Františku, vstaň, jdi a oprav můj dům.“ V době mocné církve je František Kristovou chudobou. Je ona výzva papeže Františka k synodální obnově, k odvaze být novým způsobem křesťany, novým způsobem církví, být církví ve tvaru společné cesty, synhodovost. Otevřené pro všechny je tím, co po nás chce Bůh v této době velkých proměn, a myslím si, že ano.

Co proto na nejrůznějších rovinách můžeme a máme udělat? Dovolte mi skončit otázkou. Úplně hotové odpovědi nemám. Přemýšlím o tom už několik let, dnem i nocí, ale nejsem v tom sám. Modleme se, abychom dobře rozuměli Božím výzvám.