Tento úryvek bývá v různých překladech Nového zákona nadepsán jako proměnění na hoře. A tahleta nejmenovaná hora je tradicí ztotožňována s horou Tábor poblíž Genezaretského jezera v Galileji. To, co tam ti tři apoštolové zakusili a zahlédli – Ježíše zalitého světlem, se zářící tváří a šatem –, pozdější generace chápaly jako doklad či ilustraci toho, co čteme v katechismu nebo učebnicích dogmatiky. Ježíš je bohočlověk, má božskou a lidskou přirozenost, je jedné podstaty s Bohem Otcem, je druhá osoba Božské Trojice. Ale přiznejme si, že této řeči, těmto pojmům a definicím dnes už málokdo rozumí. Možná bychom měli udělat opačný krok, vrátit se od těch teologických definic a teorií k příběhům, které popisují evangelia, včetně vyprávění o proměnění na hoře Tábor.

Přiznejme si, že jazyk definic a teologických pojmů, které najdeme v učebnicích teologie, které se používaly i při katechezi nebo při kázáních, čas od času spíše zakrýval a zastiňoval onu zkušenost Božího světla v člověku Ježíši Nazaretském. K čemu by nám byly všechny ty definice, kdyby nám skrze ně už vůbec nezasvítil paprsek z hory Tábor? K čemu by byly všechny tyhle definice a pojmy, kdyby v nás nezažehly jiskru živého porozumění tomu, oč tehdy šlo a oč jde vlastně i nyní? Co je platná víra bez porozumění, bez zkušenosti? Jestliže víra v mnoha lidech usychá, je to způsobeno také tím, že se jim nedostává skutečné duchovní zkušenosti, oné mízy a vášně víry, kterou nazýváme spiritualitou, spirituálním či mystickým rozměrem víry.

Teologové, katecheté, kazatelé, kteří byli alespoň trochu mystiky, to znamená měli zkušenosti víry. Vzpomeňme na známou definici Karla Rahnera, že křesťan budoucnosti bude buď mystik, nebo nebude křesťanem vůbec. Ti všichni věděli, že nestačí, aby měl člověk jen náboženské přesvědčení. Už si konečně přestaňme plést náboženské přesvědčení, naše názory na Boha, jeho existenci a vlastnosti s vírou. Na dnešním bohatém trhu si můžeme svou svobodnou vůlí vybrat různé teorie, různá náboženská přesvědčení bez o nich sporu. Ale to přece nemá skoro nic společného s vírou, to je něčím mnohem hlubším, podstatnějším, živějším.

Svatý Augustin napsal, že „je málo věřit jen ze svobodného rozhodnutí vůle, musí tě přitahovat také voluptás.“ Překvapivě zvolil toto slovo „voluptás“, které bychom mohli přeložit jako libido, rozkoš, vášeň, vroucnost, žádostivost, touha, a dodal: „Mají snad svou rozkoš, voluptás, mít jen tělesné smysly a duch je o rozkoš ochuzen? Přiveďte mi někoho, kdo je zamilovaný, ten bude vědět, co říkám. Přiveďte mi někoho, kdo je plný touhy, kdo hladoví, kdo putuje pouští a žízní po prameni. Přiveď mi někoho takového, ten bude vědět, co říkám. Mluvím-li však k člověku chladnému, ten neví, o čem je řeč.“ Tolik svatý Augustin.

Tohle jsou strašně důležitá slova. Mystik není člověk, který s planoucíma očima vypráví o svých mimořádných schopnostech a zážitcích. Takoví lidé bývají spíše hysteričtí nebo jsou to šarlatáni. Mystik je člověk zamilovaný, ten, jehož víra byla oživena a proměněna zkušeností lásky. I celá lidská zkušenost zamilování a lásky o tom mnohé napovídá. Jednou přeskočila jiskra a najednou jsme viděli tvář druhého v úplně novém světle. Může ten, kdo nebyl nikdy zamilovaný nebo nemiluje, pochopit, co znamená živá víra, která není ideologií, nýbrž zamilovaností, láskou k Bohu?

Ano, setkáváme se s lidmi, jejichž víra je chladná a setkání s nimi studí. Někdy se takoví lidé snaží probudit svou chladnou víru nebezpečným, ničivým ohněm fanatismu. Zdají se mít zapálení a zapalují okolo, ale uvnitř jsou chladní až mraziví. Nemluvím teď jen o islamistických fanaticích. Poznal jsem takové lidi i v naší vlastní církvi. Ano, jak opakoval papež František, i v našich řadách je mnohé třeba změnit a uzdravit.

Když jsem před několika lety slyšel v záznamu jedno široce diskutované kázání z pražské katedrály o tom, jaké důsledky bude mít přijetí istanbulské úmluvy, znamenalo to pro mě určitý přelom. V tom okamžiku jsem si řekl: „Takhle, ne!“ S takovým typem náboženskosti, která je založena na strašení lidí, nemám a nechci mít nic společného.

O něco později jsem zažil něco podobného v době covidu. Ano, tenkrát vládl strach a najednou se objevili kazatelé, kteří si s tím hned věděli rady. Označili ty hrozné věci okamžitě za projev Božího hněvu, hned věděli, za co a na co se Bůh především hněvá, a rozbalili své stánky s náboženským zbožím. Hned ukázali, jak mohou člověka znovu s Bohem, s rozhněvaným Bohem, lehce smířit. Strach byl vždy významným spojencem falešného náboženství a falešné náboženskosti.

Ježíš však říká: „Vstaňte, nebojte se.“ Dokonalá láska přemáhá strach, čteme v Prvním listu Janově. Nedávno jsem slyšel v jednom kázání výtku, že kazatelé dnes příliš mnoho mluví o lásce. A že by měli trochu víc mluvit také o pekle. Opravdu si můžeme myslet, že když se lidé zase začnou bát pekla, bude svět lepší? Máme méně mluvit o lásce a víc lidi strašit? Máme přepsat Ježíšovo evangelium v duchu spravedlivého staršího bratra z Ježíšova podobenství, který byl rozhořčen velkorysostí otcovy milosrdné odpouštějící lásky?

Ano, farizeové všech věků se pohoršovali a pohoršují nad tím, že Ježíš tolik mluví o lásce. Milosrdné, odpouštějící, velkorysé lásce bez hranic. A tím kazí lidi. Velký inkvizitor z Dostojevského románu Bratři Karamazovi chtěl Ježíše za jeho nebezpečný obraz Boha, který vyzývá k lásce a svobodě, znovu popravit. V církvi velkých i malých inkvizitorů přece Ježíšovo nebezpečné evangelium lásky a svobody nahradila svými zákazy a příkazy, svými pravidly a nenechá si Ježíšem kazit svůj byznys a svoji moc.

Mnohokrát jsem na tento Dostojevského text myslel při útocích těch správných katolíků na papeže Františka, na jeho dokument Amoris Laetitia, nebo na jeho hluboký lidský a moudrý výrok: „Když je někdo gay a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil.“ Tomu katoličtí farizeové nikdy nemohli zapomenout. Synodální církev, kterou papež František zahájil, má uzdravit církev od nemoci klerikalismu. A co je ta nemoc klerikalismu? Ono farizejství, ten kvas farizejů. A jak můžeme uzdravit naši víru od farizejství, od povrchnosti zákonického přístupu a od těch prodavačů strachu? Jak vdechnout naší víře život a hloubku, radost a svobodu? Možná tím, že nejdřív vystoupíme nahoře.

Evangelium o proměnění na hoře se čte v době postní nikoliv náhodou. Tato doba pokání, proměny, obrácení je vhodnou dobou k výstupu nahoře nad stereotypy naší každodennosti, jít do ticha, abychom s Ježíšem byli chvíli sami, abychom vstoupili do oblaku světla, který Ježíše obklopuje. V tradici křesťanské východní spirituality hraje velkou roli pojem světlo z hory Tábor, zkušenost proměnění. Já se po řadu let každý den probouzím a pak usínám s pohledem na pravoslavnou ikonu, zobrazující tuto scénu, scénu proměnění, osvícení.

Ježíšovi apoštolové následovali Ježíše při výstupu na horu, byli už věřící, vyznali Ježíše jako Mesiáše, už opustili své lodi a sítě, rozdali všechno, vstoupili na cestu následování, ale ještě jedno měli zapotřebí. Ještě bylo třeba vstoupit do oblaku tajemství, uvidět Ježíše v novém světle, prožít to, co jiné duchovní tradice nazývají slovy osvícení nebo procitnutí. Takové okamžiky vhledu bývají v našich životech někdy jen krátké. Když Petr prosí Ježíše, aby ten okamžik trval dlouho, pokud možno věčně („Uděláme si tady tři stánky a nebudeme se vracet už do toho nudného světa“), tak Ježíš řekne ne. Zve je zase dolů do té každodennosti, do té všednosti, k lopotě a nejistotám.

Dokonce právě ty tři, které pozval do té světlé hodiny nahoře Tábor, uvádí do tmy zahrady Getsemanské. K cestě následování Krista patří jak světlo z hory Tábor, tak tma Getsemane. Ježíš se s námi dělí o všechno. Možná jsme už dostali v životě nějaké zábleky z hory Tábor, v podobě jemných doteků Ducha, ale nebyli jsme vůči nim dost vnímaví a pozorní. Možná mnoho jisker Boží přítomnosti jsme nechali v sobě zhasnout. Svatý Ignác z Loyoly v komentáři ke svým duchovním cvičením rozlišuje doby útěchy a neútěchy. Říká: „V té době útěchy, když prožíváte tu Boží blízkost, tak tu radost, tu zkušenost v sobě uchovejte právě pro ty doby krize. A v těch dobách krizí zase si vzpomeňte, jak vám bylo dobře, když jste pocítili Boží blízkost, a těšte se na to, jestli vám podobnou zkušenost dá znovu brzy v budoucnu.“

Doba postní je dobou duchovních cvičení. Sama o sobě a ty liturgické texty jsou k tomu dobrou pomůckou. Někteří z nás využívají dobu postní k duchovním cvičením, k exerciciím, jedou na několik dní do ticha, na kurzy kontemplativní modlitby. A nebo v těch týdnech postu vyšetří pravidelně určité chvíle k usebrání, pro ztišenou modlitbu, pro četbu písma nebo inspirativní duchovní literatury.

Ano, doba, kterou dnes prožíváme, celý ten svět kolem nás, a v těchto dnech jsme si zase připomněli výročí invaze na Ukrajinu, se spíše podobá těm úzkostem Getsemane. Pijeme kalich hořkosti, zakoušíme stíny kříže. O to více však usilujme neprospat žádnou příležitost k výstupu na horu Tábor. Prosíme, abychom, pokud k nám Bůh promluví, dotkne se nás, neměli uzavřené, uzamčené srdce. Otevřeme je, aby do všech našich temnot mohl proniknout paprsek z hory Tábor.

Amen.