Moji milí,

v prvním čtení dnešní bohoslužby jsme slyšeli z úst proroka Joela otázku, proč se má mezi národy říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“ Při mnoha setkáních každý den slyšíme nejprve otázku: „Jak se máš?“ V angličtině tento formální pozdrav zní mnohem filozofičtěji: „How are you?“ Neptají se nás na to, jak se vlastníme, jak se máme, jak se vynacházíme, ale na modus naší existence – jak nyní právě jsme. A tahle otázka, kdybych ji měl chápat jako opravdu otázku a ne jako formální frázi, tak mě vždycky uvádí do rozpaků – co mám odpovědět? Můžu odpovědět dobře? Ano, mě osobně se nevede zvlášť špatně. Zajímá mě srovnání se stále větším množstvím lidí ve světě, kterým se vede nesrovnatelně hůř. Ale každý z nás je součástí tohoto světa a dopadá na nás, zvláště v posledních letech, vše, co je ve světě špatně, co je ve světě bolestné, těžko pochopitelné a těžko přijatelné. A toho je nějak stále víc. Už čtyři roky sledujeme, co se děje na Ukrajině. Už dva roky sledujeme, co se děje špatně v Americe. Teď, co se děje u nás, v našem státě. A když to všechno vyslovíme, můžeme čekat otázku: „A kde je v tomhle světě ten váš Bůh?“ A to není lehká otázka, není lehké na ni odpovědět. I my si tu otázku často klademe. I nám ty obvyklé fráze, zmužilé fráze, občas zhořknou na jazyku.

Druhé dnešní čtení naznačuje určitou odpověď. Bůh přece říká: „V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.“ A dodává: „Hle, teď je ta doba příhodná. Hle, teď je ten den spásy.“ Tento čas je kairos, doba příhodná, doba k něčemu. Příhodná doba neznamená příjemná doba. Příhodná doba je doba příležitosti. Příležitosti k čemu? I na to nám liturgické texty dnešního dne odpovídají. Příležitosti ke změně, proměně, metanoia. Příležitosti k mnohému, co obsahuje to mnohoznačné řecké slovo metanoia. Můžeme je překládat jako změnu, proměnu, obrácení, pokání. To slovo, ta výzva „metanoeite“, bylo základní, první a základní Ježíšovo kázání. A doba postní je každoročně příležitostí tu výzvu nějak nově a hlouběji pochopit. A opravdově ji také realizovat. Když přijímáme svátostinu popelce, slyšíme a přijímáme tuto výzvu, nebo jednu z možností té věty, která doprovází tu svátostinu popelce: „Obraťte se a věřte evangeliu,“ změňte směr, proměňte se.

Změnit svět a směr dějin, to není v moci nikoho z nás. Nemůžeme změnit svět ve smyslu poručit větru a dešti, kdy má pršet, kdy má vát, jak to zpívali svazáci v 50. letech. Ale i v tomto mějším studeném větru a hustém dešti dějin můžeme změnit alespoň malý kousek světa, kterým jsme my. Můžeme alespoň trochu změnit své směřování, svůj směr. Metanoia je ovšem něco víc než polepšení, než vylepšení našeho já. Výzva k proměně není pouhá výzva k polepšení.

Upřímně řečeno, po dlouhá léta jsem chápal tu dobu postní jako něco, kde člověk má si něco předsevzít, v něčem se chce polepšit, zlepšit. Ale možná je to trošku jinak. V době velmi dramatické proměny světa, když padl Řím, v době, která je tak podobná té naší době, došlo v křesťanském myšlení a spiritualitě k velkému zápasu mezi dvěma mysliteli, britským mnichem Pelagiem a sv. Augustinem. Pelagius vzal za základ křesťanské teologické antropologie, nauky o člověku, antickou etiku ctností. To byla cesta polepšení, vylepšení sebe, cestou askeze a cvičení ve ctnostech. Ale Augustin zvolil úplně jinou cestu. Spása není výsledek našeho snažení. Nejprve, protože je to dar, neboli milost. Gracia gratis data. Dar, milost, která je daná zadarmo, gratis. Bůh od nás nevyžaduje především výkon, nýbrž důvěru, otevřenost a vděčnost. Víra, naděje a láska jsou způsoby naší otevřenosti pro boží dar. Bůh nás zásobuje svými dary jako tým dechem, ale mnozí z nás nejsou k těm otevřeni. Oni potřebují určitý prostor, abychom je přijali do svého života. Ten prostor se otevře naší vírou, naší nadějí a naší láskou.

Celé dějiny křesťanství prostupuje napětí mezi pelagianismem, tou teologií ctností, výkonu, a augustinovou teologií milosti. Tyto dvě cesty mají dalekosáhlé důsledky, různé důsledky. A oběma se také v dějinách špatně rozumělo. V naší době dostala církev papeže, který je augustiniánským mnichem, pochází z řádu augustiniánů a ve většině svých textů stále cituje sv. Augustina. Možná je to jakýsi boží pokyn, abychom si Augustina znovu přečetli a znovu promýšleli. Možná je to také impuls pro ekumenický dialog, protože reformace začala snahou augustiniánského mnicha Martina Luthera radikalizovat učení sv. Augustina. Učení, které připouští mnoho různých výkladů. A v augustinově učení jistě nalezneme také inspiraci pro to, jak můžeme chápat a prožívat tu svatou dobu postní.

Je to čas asketických výkonů, závazků, sebevylepšování, anebo čas pokorného přijetí božího daru, boží nezasloužené lásky? Možná praktická odpověď na tuto otázku nám umožní lépe pochopit, nejen jak se máme, jak se vlastníme, jak se vynacházíme, ale také, jakým způsobem jsme.

Amen.