Moji milí, dnešní liturgie nám předkládá velmi výživné texty, ale musíme se omezit jenom na jeden z nich. Starý hebrejský mýtus o vyhnání z ráje přijalo jak židovství, tak křesťanství do kánonu svých svatých knih, přičemž ho chápe jako slovo Boží. To, co na první poslech zní jako naivní pohádka, obsahuje velmi významné poselství, ovšem je třeba s ním umně pracovat. Otázka „unde malum?“ – odkud zlo – prostupuje celými dějinami filozofie a teologie. Vědy, přírodní ani společenské, na tuto otázku nemohou odpovědět; mohou ukázat jistou fenomenologii zla, ale příčina zůstává tajemstvím. A přiznám se, že i všechny ty komplikované metafyzické, filozofické a teologické systémy mi osobně na to nedávají dostatečnou odpověď. Ano, je to tajemství, ke kterému se můžeme přiblížit asi jenom cestou příběhů, mýtů. A takových mýtů máme v dějinách mnoho.

V době osvícenství francouzský filozof Jean Jacques Rousseau předložil mýtus o ušlechtilém divochovi, kterého zkazila civilizace – odtud zlo a vše, co je s tím spojeno. Za nějakou dobu poté Marx a Engels představili svůj mýtus o tom, že na počátku existovala prvobitně pospolná společnost; pak ji socioekonomické příčiny proměnily ve vykořisťovatelskou třídní společnost, ale brzy se měl přiblížit vykupitel v podobě proletářů a znovu ustavit na světě ráj. Ti, kteří mnohokrát v dějinách slibovali ráj na zemi, z pravidla ze země udělali peklo. Sigmund Freud přinesl dokonce mýtus na mýtus – starý řecký mýtus o Oidipovi přetvořil na mýtus o tom, jak vznikl zločin, vražda, špatné svědomí, a z toho dokonce kultura i náboženství. Myslím, že to byl Mircea Eliade, který si kladl otázku, proč „Totem a tabu“, tento krvavý román Sigmunda Freuda, měl takový významný vliv. Odpověděl, že tento mýtus vyjádřil určitý pocit intelektuálů post-osvícenské doby, kteří svým způsobem v sobě zabili Boha, ale přesto si ponechali jakousi nostalgii, stesk po něm a hledali náhradu. Takových mýtických příběhů by bylo velmi mnoho.

Bible nám předkládá jeden z nich. Ve starých dobách si lidé nekladli otázky o historicitě příběhů, to je čistě post-osvícenské tázání. Bohužel, v moderní době církevní autority předkládaly tento příběh jako svého druhu historický záznam, a dnes víme, že otázka, kdy žili Adam s Evou a kde byl ráj, je absurdní. Je to mýtus, což ovšem neznamená, že k tomuto pojmu můžeme přidat nějaké znevažující „jen mýtus“. Mýtus není „jen mýtus“. Mýtus uvádí do hloubky tajemství, tam, kam vědecké racionální teorie nás uvést nemohou, a podává to cestou vyprávění, které interpretuje skutečnost. Mýty nám umožňují položit si otázku: Proč nežijeme v ráji, symbolu říše štěstí?

Dnes znovu a znovu se setkáváme se zlem v mnoha příšerných podobách. Máme možná určité střípky ráje. Jsou chvíle, kdy je člověk zamilován a cítí se jako v ráji, kdy je v krásném prostředí, vidí úžasnou přírodu a cítí se jako v ráji. Ale jsou to jenom mizivé chvilky, snad nějaká vzpomínka. Ano, častokrát si tu představu o ráji klademe do minulosti. Generace mých rodičů viděla ve starém Rakousku ztracený ráj, další generace vnímala demokracii první republiky stejně, a pak někteří vzpomínali na komunistickou dobu jako na zajištěný bezpečný ráj, pokud oni nebo jejich rodina nebyli na pranýři. Moje generace zakoušela dobu po pádu komunismu s otevřenými možnostmi jako přiblížení ráje. A i z toho ráje jsme byli vyhnáni. Dnes mnozí říkají: Ano, před covidem nebo před začátkem agrese na Ukrajině, to byl ráj, to byl ještě ten šťastný svět. Mnozí hledají rájskou dobu ve svém dětství, až nám pak psychoanalytici ukážou, že dětství zpravidla není bezproblémové, jak se jeví ve vzpomínkách, protože mnohé žaly svého dětství vytěsníme.

Existuje tendence hledat ztracený ráj, a někdo si ho projektuje do určité dějné budoucnosti, do plánů ráje na zemi. Kde můžeme hledat ráj? Příběh nám říká, svým jazykem, jazykem symbolů, že ráj je místem pokoje, místem harmonie mezi lidským párem reprezentujícím lidstvo. Adam znamená člověk, muž; Eva znamená živá nebo matka života. Reprezentují lidstvo jako celek a jsou líčeni jako ti, kteří žijí v nahotě bezprostřednosti, nestydatém štěstí. Žijí v míru s Bohem, který tento harmonický svět stvořil.

Ten vztah s Bohem je zranitelné místo ráje, na které míří síly zla. Bůh si vyhradil pro sebe roli toho, kdo je pánem nad dobrem a zlem. Dobro a zlo v Bibli neznamenají především morální kvality; dobro znamená harmonia, štěstí, naplněnost. Zlo je to, co postrádá tuto naplněnost. Lidé žijí ve světě, který je dobrý, protože je harmonický, pokojný, a vládne v něm to, co vystihuje mnohoznačné hebrejské slovo šalom. Tento šalom je zničen, když člověk vztáhne ruku po roli, která mu nepřísluší. Touha znát dobré a zlé není jen intelektuální zvědavost, ale snaha postavit se do boží pozice vševědoucího a všemohoucího.

Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si musíme uvědomit, když říkáme „věřím v Boha“, je, že já nejsem Bůh. Stavíme se automaticky do boží pozice, ale je důležité si uvědomit: já nejsem Bůh. Když mi kdysi řekl jeden student, že žádného Boha nepotřebuje, protože je svým vlastním Bohem, odpověděl jsem: není to nudné? Úžasné je, že jsme otevření určitěmu poslednímu tajemství, že to není něco, co máme plně k dispozici. Náboženství je naším vztahem k tomu, co je nezmanipulovatelné, co nemáme pod kontrolou.

Vrcholný novověk podlehl iluzi moci, oslněný technikou a vědou, měl pocit, že má vše pod kontrolou, ale dnes víme, že tomu tak není. Každý krok na cestě poznání nás vede ke větší a větší propasti nepoznaného. Žít v tomto světě znamená žít s paradoxy, otázkami a tajemstvím. Od víry a náboženství nemůžeme čekat, že nám dají uzavřené odpovědi – to bychom z víry udělali ideologii. Víra je otevřeností, vnímavostí, schopností žít i s otevřenými otázkami, paradoxy života, které nám život předkládá více než kdy jindy.

Připravit se na cestu víry dnes znamená daleko víc než jen se naučit odpovědi a definice katechismu. Bůh před námi rozvíjí stále nový svět. Máme někdy nostalgii dívat se zpět do zlatého věku, ale z toho jsme byli vyhnáni, a nyní jsme na cestě. Naše poznání je otevřené a naše víra musí být živá, otevřená, dávající se a hledající. Je zde vztah k Bohu, který se nám často skrývá. My nežijeme v odkrytosti ráje. Člověk, který byl vtažen do kruhu zla, se skrývá a Boha nevidí. Dostává otázku: Kde jsi? Adame? A odpovídá: Já se bojím. Skrývá se do svého strachu, nezodpovědnosti, výmluv. Lidé už nejsou nazí, otevření, odkrytí, skrývají se, už nežijí v pravdě. Pravda v Novém zákoně znamená „aletheia“ – neskrytost. Žít v pravdě znamená žít v neskrytosti, ale člověk, který porušil základní vztah k Bohu, žije ve skrytosti a Boha zakouší jako skrytého.

Hledání Boha není cesta neustálého pokroku. Často jdeme po slepých uličkách, temnými nocemi dějin. Ale i v této době má víra zrát. Dnes více než jednoduché odpovědi katechismu potřebujeme zkušenosti mystiků, kteří často zakoušeli právě temné noci, doby skrytosti Boží a božího mlčení. Tváří v tvář tomu skrytému, mlčícímu Bohu nás napadají různé improvizace. Můžeme říct, že Bůh není, že Bůh zemřel – to je odpověď netrpělivosti. Můžeme překřičet boží mlčení emocionálním "haleluja", ale skutečná zralá víra je cesta trpělivosti, vytrvání, naslouchání, hledání. Zde se posiluje vnitřní sval víry, který potřebujeme pro zápasy naší doby.

Jsme ve světě, kde jsme vyhnáni z ráje, kde se setkáváme s bolestí, potem, mnohými otevřenými otázkami. Ale i v tomto světě nemůžeme ztratit otevřenost k hledání Boha. I on nám klade otázku: Kde jsi, Adame? A my musíme mít odvahu říci pravdivou odpověď. Současný filozof říká, že mnohověká filozofie byla postavena na Descartově: „Cogito, ergo sum“ – myslím, tedy jsem. Emmanuel Levinas, moudrý židovský filozof, tvrdí, že odpověď, na které je postaven svět víry, je odpověď proroků: „Zde jsem.“ Bůh nás hledá, nás vyzývá, a člověk musí pravdivě říci: „Zde jsem, mluv, Pane.“ Amen.