Tak jako každý rok začalo postní období. Období, které máme k dispozici k tomu, abychom se o něco snažili. Snažit se o to, možná ne vykonávat nějaké velké asketické činy, ale snažit se být dobrými lidmi. Každý rok o první neděli postní čteme úryvek evangelia o Ježíšově pokušení na poušti. Tento rok jsme četli ten úryvek od Matouše. Rád bych se o tomto textu volně zmínil.

První věc, která nás může zaujmout, je, že celý ten příběh vlastně začíná velice náhle. Ježíš byl vyveden Duchem na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Jako kdyby nám ta bezprostřednost chtěla říct, že se vůbec nepřipravil. Jeho odchod na poušť přichází náhle a vlastně ani není jeho volba, jeho iniciativa. Duch se jeví jako Boží vůle, která jej, ale i nás, může odvést i tam, kde se nám vlastně vůbec nechce – na poušť, na místo zkoušky. Možná je to proto, že jen síla Ducha může skutečně člověku umožnit v takové zkoušce obstát.

Ježíš byl pokoušen v kamenité judské pustině, my, každý z nás, na poušti, kterou si neseme sami v sobě ve svém životě. Velice pěkně to napsal francouzský spisovatel židovského původu Edmond Chabès. V jedné své knize napsal: „Pro mě byla zkušenost pouště dominantní. Mezi nebem a pískem, mezi vším a nicotou, hoří otázka. Stejně jako hoří keř, hoří, aniž by byl stráven. Hoří sama pro sebe v prázdnotě.“ Někdy člověka Duch přivede skutečně na poušť plnou spalujících otázek a pochybností. Člověk cítí, že s ním, se svým životem, je něco špatně, ale neví co. Přinejmenším si uvědomuje, že by mohl a měl žít lépe, být lepším.

A tak nás někdy Duch právě skrze tuhle vnitřní poušť dovede až na hranu. Ne na hranu jeruzalémského chrámu, ale na hranu důležitých a zásadních rozhodnutí. Mohu například pokračovat v pití, hraní, nebo se jít léčit. Mohu dál ohrožovat své manželství, nebo obnovit svůj slib. Mohu se věnovat něčemu, co změní můj malý kousek světa k lepšímu, anebo dopustit, aby ten rozklad světa začal u mě. A pak se jednoho dne divit, jak a proč k tomu vlastně došlo.

Bůh nám nikdy neříká „musíš“. Před námi, jak je to v páté knize Mojžíšově, leží dobro i zlo, život i smrt. A je na nás, abychom si vybrali. Mezi těmito dvěma volbami se vždy rozprostírá poušť plná otázek, pochybností a pokušení. Člověk pak někdy zakouší vnitřní zápasy, nepodobné těm, které prožíval izraelský národ během exodu, nebo Ježíš, poté co ho Duch na poušť vyvedl.

Nenechme se tím ale vyděsit. Čas na poušti je možná dlouhý, ale má vždycky svůj konec. Je to jen mezidobí. Je to čekání, naděje, touha. Čtyřicet let, čtyřicet dní – to je čas pouště. Pro izraelský lid se během něj skupina otroků, kteří opouštějí Egypt, stává Božím lidem. Pro Ježíše je to nezbytná forma přípravy a noviciátu na jeho evangelium. Je to časový úsek, který lze vydržet, jen pokud se naučíme být trpěliví a naše srdce bude, tak jako srdce Ježíšovo, připoutáno pouze k Bohu.

A přestože každý z nás má své vlastní vnitřní peklo, svou vlastní vnitřní poušť, kterou musí pojmenovat a s kterou musí zápasit, nebojme se. Pokračujme v cestě. Ostatně, nezrodil se snad svět jako uspořádaný kosmos z chaosu beztvaré pustiny, která existovala před stvořením? Není snad poušť místem, kde Hospodin v mocné Ezechielově vizi dává nový život vyschlým kostem? A není snad nové stvoření, mesiášská éra, popsáno jako doba, kdy poušť rozkvete?

Bible je plná podobných příběhů pouště, která je sice nepřátelská, ale pokud ji projdeme, stane se cestou do zaslíbené země k novému životu. Protože právě tam končí příběh exodu a Ježíšova pokušení. Poušť je místem setkání s Bohem i s ďáblem, ale především se sebou samým. Místo, na kterém Ježíšovi i nám ten chvástal, který ze sebe dělá Boha, slibuje, stejně jako slíbil Adamovi a Evě, co není v jeho moci dát. Prodává kůži medvěda, kterého nikdy nemůže ulovit. Ale poušť je také místo, kde může začít Boží království.

Je to jen na nás, co si vybereme a kterým směrem se vydáme. Naše volba, každý náš krok, nás potom přiblíží jedním či druhým směrem. Ale nenamlouvejme si, že můžeme přešlapovat na místě. Na poušti se totiž dá jen přežívat, ale nikdy ne skutečně žít.