Tolik z knihy Genesis.

Lidé se často ptají, proč nežijeme v ráji? Proč je v našem světě bolest a smrt, násilí a nespravedlnost, nenávist a války? Intuice, obsažená v mýtech mnoha různých civilizací, říká, že tomu tak nebylo vždy. Nebylo tomu tak od počátku, něco se muselo se světem a lidmi stát. O tom, co se stalo, nám žádný vědecký výzkum, třeba archeologický nebo etnografický, nic neřekne. Různé odpovědi nabízejí mýty. To znamená příběhy, které jsou interpretací, výkladem, a vyžadují interpretaci.

V osvícenství bylo takovým mýtem o původu zla vyprávění francouzského filozofa Jeana-Jacquesa Rousseaua o tom, že na počátku žili ušlechtilí divoši, ale civilizace je pokazila. O něco později Marx a Engels předložili jiný mýtus. Na počátku byla prvotně pospolná společnost, která se vlivem společensko-ekonomických podmínek změnila ve vykořisťovatelskou třídní společnost. Brzy však přijde mesiáš, dějinami vyvolený proletariát, který cestou komunistické revoluce obnoví na zemi ráj. Tento mýtus byl dogmatickým marxismem vydáván za vědecké vysvětlení, stal se politickou ideologií a pokusy ho aplikovat stály miliony životů, jak jeho protagonistů, tak jejich nepřátel.

Kdo trochu zná dějiny myšlení, brzy pozná, v čem marxistický mýtus navazoval na biblické vyprávění o spáse, v čem je kopíroval a v čem se od něj zásadně odlišuje. Bible nám předkládá jiné vyprávění, které jsme právě četli, jiný mýtus, také on je interpretací a nabízí se mnoha různým interpretacím. Mýtus o ráji chtěli kdysi křesťané předkládat jako svého druhu vědecký popis historických faktů z dávné minulosti, který žádnou interpretaci nepotřebuje. Jak je to v Bibli napsáno, tak to tedy bylo.

Ještě před stoletími by měli s církevní cenzurou velké problémy teologové, kteří by učili, že Adam a Eva nebyli žádné historické postavy, nýbrž symboly určitého vztahu k životu a že popis světa jako ráje nelze zařazovat do přírodního či historického procesu vývoje. Tedy nemá smysl se ptát, kde byl ráj, kde žili Adam a Eva a jak příběh o nich je možné zařadit do scénáře vývoje přírody a člověka. To prostě nelze.

Možná se tehdejší církev bála připustit, že biblické vyprávění je jeden z mýtů. Především proto, že slovo mýtus bylo špatně chápáno, že se k němu automaticky připojovalo znevažující slůvko „jenom“. Mýtus byl jenom mýtus. Symbol jenom symbol. Tedy něco, co není pravda nebo co je méně pravdivé než třeba vědecké popisy. Pouze vědeckému popisu se přiznával status pravdy. To bylo ovšem velké zjednodušení, sploštění, vulgarizace a banalizace pojmu pravdy. Vznikly z toho úmorné, nešťastné, zbytečné války mezi vědou a náboženstvím, vírou a rozumem.

Byly to ve skutečnosti spory mezi interpretacemi, které si nedokázaly přiznat svou povahu interpretace. Bylo to nedorozumění vzniklé z překrývání odpovědí na různé otázky. Naštěstí tyto spory končí s koncem moderny a počátkem věku, který někdy nazýváme postmoderní a vhodněji věkem interpretace. Tato doba uznává oprávněnost různých výkladů skutečnosti, například vědeckého, ale také uměleckého nebo mýtického.

To ovšem neznamená laciný relativismus, tvrzení, že všechno je stejně pravdivé, nebo všechno má stejnou hodnotu, nebo že nic není pravda. Pouze je třeba nesměšovat různé přístupy k realitě a jejich různá kritéria. Je třeba spíše hledat, v čem se mohou vzájemně doplňovat. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. v mnoha textech opakovali: Víra a vědecká racionalita musí zůstávat stále v tvořivém dialogu. Náboženství bez rozumu je nebezpečným fundamentalismem, fanatismem, avšak podobně jednostranné a nebezpečné je odtrhovat vědeckou racionalitu od spirituality a etiky, která čerpá z pokladů náboženské víry.

Dnes můžeme říci, že náboženský mýtus, například biblické vyprávění o původu zla, z lidské touhy uchvátit roli Boha, nemá menší nárok na pravdu než vědecký popis, ovšem blíží se k pravdě jinou cestou. Odpovídá na jiné otázky a používá jiné metody a jiný jazyk. Trochu zjednodušeně můžeme říci, že věda odpovídá na otázku „jak“, zatímco náboženství a jeho různé formy od mýtických vyprávění po jejich teologicko-filosofické interpretace odpovídají na otázku „proč“.

Tyto dva přístupy je třeba nesměšovat a nezaměňovat. Zároveň je třeba přijmout, že se jak věda, interpretace empirických faktů, tak i náboženství, teologické interpretace tajemství víry, vyvíjejí. Vědecký přístup, pokud je seriózní a sebekritický, nechápe vědu dogmaticky, nečiní z ní nějaké konkurenční náboženství, zříká se naivního nároku vyslovit v jakémkoliv okamžiku svého vývoje plnou a nezměnitelnou pravdu. Vědecké poznání je proud hypotéz, které je třeba stále verifikovat a falzifikovat, nahrazovat hlubším a komplexnějším způsobem poznání. Tento fakt ovšem nijak nesnižuje význam vědy.

Bible nám nabízí vyprávění, nikoli systematickou, filozofickou, teologickou nebo vědeckou teorii. Takže biblickým vyprávěním a mýtům není možné přistupovat fundamentalisticky, doslovně, povrchně. Dokážeme-li zodpovědně pracovat s biblickým textem, pak ta vyprávění mohou uvést posluchače dokonce do hlubších rovin pravdy, než jakkoliv uzavřené teoretické, chcete-li vědecké systémy.

Ovšem je třeba božímu hlasu v těchto textech stále pozorněji naslouchat a vykládat ho takovým jazykem a takovým způsobem, aby mu současníci rozuměli. Věda a náboženství se k plnosti pravdy pouze blíží. Pravda je kniha, kterou nikdo z nás ještě nedočetl do konce. Aby nám vědecké poznatky přinášely užitek, musíme mít určitou intelektuální průpravu, znát metody vědecké práce, umět kriticky prověřovat data a zasazovat je do příslušných kontextů. Aby nám náboženské texty přinášely užitek, musíme se také naučit s nimi pracovat určitými metodami.

Jak učil svatý kardinál Newman, nedávno papežem prohlášený za učitele církve, právě věrnost obsahu vyžaduje při změnách kulturních podmínek změny forem, reformy, reinterpretace. To je velmi zodpovědný úkol teologie.

Ovšem Bible tu není jen pro teology. Jedním způsobem, jak s ní může každý věřící, ale také po určité přípravě, plodně zacházet, je lectio divina, metoda rozjímání s Písmem, které se učíme v kurzech kontemplativní modlitby. Pomalé, opakované čtení, nejdřív rozumem, pak také srdcem. Hledání toho, co onen text chce a může říci do mé nynější osobní situace. Toto čtení předchází a doprovází modlitba, to znamená vědomí boží přítomnosti.

A samo toto zacházení s Biblí je druhem modlitby. Toto je dnešní zamyšlení a nyní doporučuji rozjímání nad biblickým textem, kterým jsme dnešní kázání zahájili.