Ukázání jistě nemá být historickou přednáškou a dnes nemůžeme minout určitá smutná výročí, která se tak zvláštně nahromadila v těchto dvou dnech na konci února. Jedno z těch výročí připomínají dnes titulky mnoha novin, nejen u nás, ale ve velké většině světa – čtvrté výročí ruské invaze na Ukrajinu. Zítřek je zároveň výročím komunistického puče v Československu v roce 1948 a pak smrti otce Jozefa Toufara, mučeného v roce 1950, 25. února, komunistickou tajnou policií.

Na výročí komunistického puče mám jednu osobní vzpomínku. Pamatuji si, že jsem kdysi na základní škole dostal za úkol připravit nástěnku k Vítěznému únoru, a protože mě můj otec občas pomáhal s těmi nástěnkami k různým kulturním výročím, předložil jsem před ním všechny materiály, které jsem dostal, všechny ty plakáty s těmi svalnatými proletáři třímajícími pěst na prchající kapitalisty. Ta ikonografie, jak se později ukázalo, byla velmi podobná ikonografii nacistické propagandy. Tentokrát mi otec řekl, že mi s tím pomáhat nebude, a odešel. Po nějaké chvíli mě poslal do své pracovny, posadil mě do křesla a řekl, jestli se mnou může mluvit jako dospělý s dospělým. Oznámil mi, že o tom, co mi teďka řekne, nesmím mluvit ve škole. Vysvětlil mi, že „Vítězný únor“ nebyl vítězný minimálně pro tu část české společnosti, ke které patřila i naše rodina, lidí, kteří byli zakotveni v humanismu první republiky. Komunistický puč byl prý otevřením nesmírného zla, které poškodilo náš národ, společnost a stát. Jeden z těch plodů únorového převratu byla i smrt kněze Jozefa Toufara, umučeného právě ten týden, 25. února, a o dva roky později, aby symbolických okolností nebylo málo, zemřel ve stejné budově, ve stejném patře a pravděpodobně i ve stejné místnosti, jako řadu let později Jan Palach. V Legerově ulici, v té klinice, Toufarova smrt byla jedním z plodů toho, co se stalo 25. února 1948.

Moje generace se dlouho domnívala, že zlo, kterému jsme byli vystaveni, mělo své hlavní ideové kořeny v marxismu. Dnes se na to dívám trošku jinak. Marxismus je jednou z křesťanských herezí. Zvláštní směs určitých náhledů, které jsou pozoruhodné, z toho, jak spolu koresponduje dění ve společnosti a duchovní kultura. Zároveň to bylo to, o čem Chesterton mluvil jako o herezi zblázněných pravd. Také se z toho stala ideologie, zejména v tom pojetí marxisticko-leninském, která způsobila ohromné množství zla. Ale ten komunismus, který dopadl na několik generací, nebyl tvořen jen marxismem. Ale dnes se mi zdá, že daleko více tím, že padl na půdu ruského nacionalismu, ruského imperialismu, ruského mesianismu. Jistě tím nevyslovujeme soud nad ruským národem a ruskou kulturou jako takovou, ale je třeba vidět, že po dlouhá staletí byla v ruské společnosti určité nezdravé mesianistické tendence, a dokonce i ti velikáni jako Dostojevskij, jeden z největších, který rozuměl temným koutům lidské duše, nebyli prosti té zvláštní mystiky ruského národa jako vyvoleného. Dnes se taková ideologie vrací. Už není spojená s marxismem, ale velmi nebezpečně se spojuje s tím, co je jakýmsi pokušením pravoslavné církve, zejména moskevského patriarchátu. Dnes se tento typ křesťanství stává jakousi ideovou pružinou války Putinova režimu proti svobodnému světu. Jestliže se pozorně díváme na dění nedaleko od nás, vidíme, že je to opravdu, jak nedávno vyjádřil prezident Zelenskyj, že útok proti Ukrajině je počátkem možné třetí světové války. Nebude-li Rusko zastaveno na Ukrajině, je to ohrožení pro celý svobodný svět.

To, co se děje nyní na Ukrajině, není první genocida Ruska proti Ukrajincům. Tato obilnice, země neobyčejně úrodná, byla už ve 20. a 30. letech vystavená z rozkazu Stalina řízenému hladomoru, kterému padly za oběť ohromné množství lidí. Čili nad ukrajinským národem se dlouho vznáší něco těžko pochopitelného. Když jsem byl poprvé na Ukrajině, slyšel jsem od profesorů Katolické univerzity ve Lvově, že si stále kladou otázku po své národní a kulturní identitě a přináležitosti, protože moderní ukrajinské dějiny jsou nesmírně složité. Mladá generace si klade otázku, kam přesně náleží, v čem je její evropanství, v čem patří k Západu a jaký je jejich historický vztah k Rusku. Bylo to velmi obtížné, neboť v důsledku bolestných moderních dějin byli často rodiče a prarodiče studentů počátku 90. let neochotni mluvit o rodinné historii, ve které se prolínalo tolik různých směrů a byla to skutečně bolestná historie.

Mám velikou obavu z toho, co by se mohlo stát duchovně na Ukrajině, kdyby velká touha po tom, aby se Ukrajina stala plně součástí Evropy, západní kultury, byla zrazena. Kdyby byla Ukrajina zrazena a měla podobný pocit, jaký se rozhostil v našem národě po mnichovské dohodě, což způsobilo mnohé věci, které pak vydaly své jedovaté plody až v únoru 1948. Dějiny jsou spletité a zde není prostor pro rozebrání a diskusi jednotlivých směrů a událostí, které vytvářejí naši současnost. Ale je třeba o těchto věcech přemýšlet, je třeba je studovat a mluvit s lidmi, na které naše dramatická současnost doléhá. Jsem hrdý na ty Čechy, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhají Ukrajině. Myslím na dobrovolníky na ukrajinské frontě, na ty, kteří tam ztratili život, a na všechny lidi, kteří projeví solidaritu s tímto národem. O to bolestnější je, když vidíme opačné postoje. To, čeho jsme svědky ze strany vlád Maďarska a Slovenska, je hrozná hanba. Je třeba vyjádřit solidaritu a obdiv těm, kteří na Slovensku a Maďarsku k tomu nemlčí.

Žijeme v dobách velmi zlých. A tak jsme dnes nechali rozeznít Zvon svobody, aby daleko byla slyšet tahle modlitba za spravedlivý mír, ne za mír za každou cenu. A dnes, a nejen dnes, ale v přímluvách našich soukromých modliteb a liturgických modliteb, klademe před Pána dějin všechny tyto bolesti. Krev nevinných obětí volá k Hospodinu zástupů. Jak čteme v Bibli, platí to i o krvi, která je prolévána každý den. Na závěr bohoslužby nás navštíví duchovní z řecko-katolické katedrály, aby zazpívali panichidu, modlitbu za mrtvé, za padlé. Připojíme se k nim a slíbíme před Hospodinem, že budeme stále udržovat bdělost svědomí, že nebudeme lhostejní vůči tomu, co se děje tak blízko nás, a že nebudeme lhostejní k tomu, jak se někde ozývá národní sobectví a zbabělost před agresorem.

Snad toto je na okraj tohoto setkání před Hospodinem, který je pánem dějin a kterému svěřujeme to, co nás bolestně zasahuje. Amen.