Věřím, přátelé, že si ještě pamatujeme to, co jsme četli v evangeliu minulou neděli. Četli jsme o blahoslavenství. Ježíš v tom textu vlastně říkal, kdo jsou ti blahoslavení. A ten dnešní úryvek, který je přímým pokračováním, spolu s tím prvním čtením od Izajáše, které jsme slyšeli, nám vlastně říká o cestě. O cestě, na kterou je třeba se vydat, abychom ta blahoslavenství dosáhli. Buďme světlo světa, buďme sůl země. Ta metafora o soli a světle vlastně říká něco docela jednoduchého a bezprostředního. Jako křesťané nejsme k ničemu, pokud se o to, co jsme, nedělíme s druhými. Světlo křesťana skutečně může osvětlovat svět a jeho slanost může dodávat světu chuť, ale jen do té míry, do jaké se to vše proměňuje v konkrétní činy. Něco, co ten svět skutečně dokáže proměňovat. Něco, co ho činí lepším. Tak to přece dělal i Ježíš. Neomezoval se jen na pouhá slova. Nespokojil se pouze se zvěstováním a kázáním království. Přímo ho ukazoval lidem svým nasazením uzdravovat, svým nasazením utěšovat trpící a strádající všemi svými skutky. To možná hovořilo více než slova. Ostatně i náš zakladatel, zakladatel jezuitů Ignác z Loyoly, velice trefně píše, že láska se musí projevovat více skutky než slovy.

Tady se nám možná ale rozklepou kolena. Aspoň mně tedy ano. Přiznejme si, když slyšíme tenhle Ježíšův vznešený požadavek – být tím světlem pro ty druhé, být tou solí pro ty druhé. Neprohlubuje to zároveň naši malost a omezenost? Nepropadáme malomyslnosti? Neříkáme si, rád bych, ale nejsem schopen, nemohu to tak udělat? Mám přece příliš mnoho zranění, příliš mnoho omezení, příliš mnoho nedostatků, strachu a tak málo víry a důvěry. Ne, tak to přece není, přátelé. Jako učedníci vždycky zůstaneme zranění. Učedník a žák navždy zůstává zraněný, vždycky a navždy musí bojovat a bude bojovat se svým strachem, se svými stíny, se svou slabostí. Ale ten paradox je, že právě tohle nás činí silnými. Právě naše zranění dokážou druhým ukazovat Boží moc. Ostatně i v tom druhém čtení z listu Korintským nehovoří snad Pavel o tom, že nemá moudrost a výřečnost? Dokonce říká, že má skleslou náladu a má strach a obavy. Zároveň však dodává, že v jeho slovech byl duch a moc. Stáváme se zraněnými uzdravovateli, odpuštěnými hříšníky. Nesvítíme totiž vlastním světlem. Nejsme ani lepší, ani horší než ostatní. A možná v nás hoří aspoň jiskřička ducha – malý plamínek, který dokáže něco kolem nás osvítit.

V podobenství nebo v té metafoře je ještě jedna zajímavá věc. Sůl přece svou chuť nikdy nestratí. Uchovává si ji vždycky, i ve vlhkém prostředí. Jako kdyby nám Ježíš tím chtěl něco naznačit. Že pokud v našem životě jeho evangelium nevládne, nemá v něm místo, není to proto, že máme svá zranění, omezení a své hříchy. Možná proto, že jsme skutečně přestali toužit díky tomu. Že jsme ho přestali hledat. Že jsme pomalu v sobě udusili ten plamen. Nebo také může znamenat, že jsme se s ním vlastně nikdy skutečně nesetkali. Že ten plamen v nás nikdy skutečně nezahořel. Ani tohle však není žádný důvod propadnout malomyslnosti. Ne. To jenom znamená, že to celé dobrodružství je před námi. Pak je třeba se zastavit tam, kde jsme, obrátit se a znovu o ten plamen prosit. Nesvítíme a nesmíme svítit svým vlastním světlem. Musíme zůstat v plamenech, které čerpáme z živého plamene ducha. Nepřinášíme přece druhým sebe, ale to, co nám Bůh daroval.

Jak to učinit? Když se podíváme na ten svět kolem nás, chybí mu určitě jakýsi rozměr lidskosti. Někde je opravdu mdlý a temný. Rezignovaný, plný hněvu. Podívejme se i na ty lidi kolem nás. Jako kdyby často neměli žádnou chuť. Možná, když vyhrajeme zlatou medaili na olympiádě, tak nás to trochu pozvedne. Kdyby ještě hokejisté něco přidali, možná naplníme i náměstí. Ale jinak jsme často rezignovaní. Je v nás hněv, nespokojenost, různé hlouposti. Ale tohle je přece jenom ta jedna strana mince. A tak to vlastně vůbec nemusí být.

Když dám do polévky velkou lžíci soli, bude nepoživatelná. K ochucení přece stačí malinká špetka. To znamená, že i kdyby se našla opravdu jen malinká hrstka lidí, kteří nerezignují, kteří budou s ohleduplností a laskavostí snášet své vlastní slabosti a slabosti druhých, kteří se budou zasazovat o to, aby v tom světě vládla spravedlnost a nebudou jen následovat své vlastní egoistické cíle, své vlastní hlouposti, protože hřích je většinou jen zakuklená hloupost. Možná tací lidé také naplní náměstí. Věřím, že tací lidé jsou a jsou i tady mezi námi. Tato hrstka lidí by měla možnost a schopnost skutečně své okolí proměňovat. Přispět k tomu, aby náš svět byl lepším místem pro život.

Náš svět byl opravdu chudý, nelidský a chmurný, kdyby neexistovali lidé, kteří projevují tuto spontánní přátelskost, velkorysost. To, že jim to není jedno, že se snaží. A nemusí to být jen věřící lidé. Mohou se o to všechno snažit třeba nevědomě. Jsou to lidé, kteří se snaží kolem sebe vytvářet aspoň metr čtvereční Božího království. Možná si říkáme, že metr čtvereční je málo. Není. Jeden obyčejný metr čtvereční dokáže proměnit celý svět. Minimálně ten, který je kolem nás.