Byl jsem pozván na nějakou meditaci do rozhlasu a paní redaktorka mi řekla: „Víte, budeme to vysílat před Vánoci. Kdybyste řekl něco sladoučkého.“ Řekl jsem: „Mariam, to bych nemohl sloužit, protože my, křesťané, jsme sůl a ne nějaké umělé sladidlo. Těch božích sladoučkých řečí si už lidé v různých kostelech naposlouchali dost. A to je stejně zkreslující evangelium, jako zase nějaké hromobití a nářky na zkažený svět a vyhrožování božími tresty.“

Sůlí země nemusí být příliš mnoho. Když je nějaké prostředí těmi zbožnými křesťany příliš přesolené, tak to také někdy není úplně nejchutnější. Ale když ta sůl vůbec není, tak je jídlo nechutné, nedá se jíst. Křesťanů nemusí být strašně moc, ale nesmí ztratit svou slanost, svou křesťanskou identitu, svou chuť. A tím také mohou plnit tu úlohu, kterou plní sůl v pokrmu. Stejně tak světlo. Někdy stačí i malé světlo, abychom se orientovali v jinak tmavém prostoru. Světlo – často se mluví o světle pravdy. V řečtině, v mateřštině evangelia, slovo pro pravdu je „aletheia“, tedy neskrytost. Věci se ve světle ukazují ve své pravdě. Ukazují se takové, jaké jsou. Neukrývají se ve stínech a temnotách.

Všimněme si ale, že Ježíš na tomto místě neříká, že vy máte být sůl země, máte být světlo světa. Ale vy jste sůl země, vy jste světlo světa. Tato kvalita soli a role světla, to je něco, co si nemůžeme zasloužit, opatřit, koupit, co není věcí naší snahy být takoví. Takoví prostě jsme, a ne svou zásluhou, ale skrze Krista, který přebývá v našem životě, skrze víru a křest. Ano, i v životě nepokřtěných může být víra a skrze tu víru přebývat Kristus. Přesto je křest velice reálné znamení, a ne jen znamení, ale skutečnost toho, že v nás přebývá Kristus. Je to něco, k čemu svátosti poukazují, a zároveň to, k čemu poukazují, také znamenají, také jsou.

Člověk, který je pokřtěn, náleží Kristu a Kristus přebývá v něm. A skrze toto přebývání může být pro druhé tou solí a světlem. Není to něco, co si můžeme opatřit, je to dar, který dostáváme, a je to dar, který také můžeme skazit. Ježíš říká, že může se ta sůl skazit, ztratit tu svou slanou chuť. „Dbejte na to, abyste to neskazili.“ Naše víra a kvalita soli a světla je něco, co musíme rozvíjet, opatrovat. Protože i to světlo, a za chvíli to uslyšíme při křesním obřadu, říkáme rodičům a kmotrům, to světlo Kristovo, které nyní dostáváte, musíte v tomto dítěti opatrovat. Všichni jsme skrze křest dostali toto světlo, ale my můžeme to světlo tlumit, zakrývat a možná i docela zhasnout. A stejně tak ta chuť soli – to jsou věci, o které je třeba pečovat a rozvíjet je.

Nejsou dány naší aktivitou, je to skutečně dar, dar milosti, bezplatný dar, ale je to dar, o který je třeba pečovat. Je to zároveň úkol, je to zároveň poslání. Křestem je v nás přítomen Kristus, ale tu jeho přítomnost musíme stále rozvíjet, vytvářet pro ni prostor, snažit se o to, aby pramen křtu skutečně zavlažoval všechny dimenze našeho života. Jinak by to byl prázdný obřad, jinak by to byla magie. Ona to není – je to reálná událost. V pokřtěném reálně přebývá Kristus.

Nedávno jsem citoval ten známý výrok Martina Luthera, když byl pokoušen ďáblem: hodil po něm kalamář a volal: „Baptizatus sum! Jsem pokřtěný, nemáš na mě, zlý duchu, právo. Já náležím Kristu. Já jsem pokřtěný, já mám tu pečeť v sobě.“ Svátosti nejsou magie, která funguje sama o sobě, ale také to není jenom produkt naší aktivity. Je to dar, který je zároveň úkol a poslání, který je třeba rozvíjet, ale který je také třeba obnovovat. I ten dar křtu a křestní sliby, které za chvíli uslyšíme v tomto konkrétním případě, obnovujeme a o velikonocích obnovujeme své křestní sliby. Uvědomujeme si, nakolik to světlo křtu, které nám bylo dáno, jsme ztlumili a nakolik tu sůl jsme nevyužívali. Tak je třeba tyto věci probudit a obnovit.

Je to něco reálného, k čemu je možné se vracet, protože jsme byli křtem posvěceni na křesťany. Křtem má člověk účast na kněžství Kristově. A každý pokřtěný, i laik, je svým způsobem knězem, protože má účast na společném kněžství všech věřících. A je-li na mši pokřtěný člověk, tak tam není jenom jako divák, ale je tam jako spolucelebrant. Má právo prožívat to jako svou slavnost. Liturgická obnova po druhém vatikánském koncilu toto velmi zdůraznila. Na mši nejsme jen diváci, jak to bylo kdysi, kdy byla mše v latině a lidé nerozuměli a během toho se modlili růženec. Teď je to něco, čemu máme rozumět, na čem se máme podílet nejen rozumem, ale i vírou a stát se spoluslavícími. Lidé se tak mohou a mají podílet na nejrůznějších typech liturgie.

Křtem člověk získává oprávnění, dar, ale zároveň úkol. A ten je třeba rozvíjet. Je třeba víry a křtu. U dospělého, teď jsem zase strávil víkend s další skupinou těch, kteří se u nás připravují na křest, je třeba, aby měli nejprve víru, a skrze tu víru se mohli otevřít daru křtu. U malých dětí je tomu jinak – uslyšíme to za chvíli. Malé děti je možné křtít jen tehdy, když se církev za ně zaručí svou vírou. Nemohou být ještě pokřtěny na základě své osobní víry. K tomu bude například příležitost při svátosti biřmování, která je chápána jako pečeť křtu, jako dokonání, stvrzení křtu. Je to příležitost, kdy už není člověk jenom miminko, ale rozumí tomu, co křest je, hlásí se k němu a vědomě ho přijímá a chce z něj žít.

Křest je dynamická svátost. Nevyčerpává se jenom tím okamžikem křestního obřadu a je to něco, co v člověku má stále růst. Tak je to i s ostatními svátostmi, se svátostí manželství. Je třeba společné lásky a odhodlání jít spolu věrně životem, ale pak jsou ti lidé posvěceni na manžele a dostávají zmocnění, úkol a požehnání pro tento úkol, který mají rozvíjet. Svátost manželství se také nevyčerpává okamžikem svatby. Je to něco, co má růst – lidé mají zrůstat v jednoho člověka, ale to je úkol na celý život.

Stejně tak kněz může určité věci konat až po vysvěcení, i když předtím tomu rozumí, má víru atd. Uměl by sloužit bohoslužbu, ale nemůže, dokud nebyl pověřen. Když je pověřen, když je vysvěcen, tak je to něco, co musí stále rozvíjet, čemu musí stále více porozumět. Tak je to se všemi svátostmi, protože jsou dynamickou věcí. Jestliže je chápeme jenom jako jednorázový obřad, pak je to magie. Pak to není skutečně svátost, není to přijetí Krista do našeho života. Křest a všechny ostatní svátosti jsou dynamické, mají v našem životě růst a my máme růst v jejich pochopení a realizaci.

V evangeliu je ještě jedna věc, která může být zarážející. Je tam řečeno: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky.“ Ale přece, kdo zná dobře Písmo, si řekne, že se jinde říká něco jiného: „Když konáš své dobré skutky, dělej to ve skrytosti.“ Jedině tehdy ti ve skrytosti odmění tvůj Bůh. Pokud to děláš navenek, aby sis získal potlesk, popularitu, dobrý pocit, už máš svou odměnu a nemůžeš čekat další od Boha. Odměnu mohou přinést skutky, které učiníš ve skrytosti.

Jak se k tomu postavíme? Tohle jsou místa, která jsou v napětí. Takových míst v Bibli je mnoho, a zaplať Bůh. Když nám tu někdo předložil sovětskou brožurku ukazující, na kolika místech si Bible odporuje, starověký církevní myslitel Origén řekl, že Bůh tam ponechal tyto protiklady, napětí, rozpory, právě proto, abychom Bibli nečetli povrchně. Tyto hádanky nás mají přimět přemýšlet.

Otázka je, kdy má člověk skrývat dobré skutky, a kdy je má konat tak, aby je lidé viděli. Nejraději bych vám to nechal jako hádanku, protože nemám rád knihy, kde je hádanka hned vysvětlena. Nejdůležitější není řešení, ale proces myšlení. Tím se učíme. Zajímá mě u studentů, jak došli k odpovědi, než odpověď samotná.

Ale teď udělám výjimku a povím vám o možném řešení, na které jsem přišel. Člověk má skrýt své dobré skutky před sebou samým. Lidé by měli vidět činy, které konáme, protože je to může inspirovat k dobru. Ale my nemáme zálibně sledovat vlastní ruce, jak konají dobré skutky.

Ty skutky se mají konat spontánně, z našeho srdce, ne na základě kalkulace. Ježíš říká: Vyjděte z logiky „já na bráchu, brácha na mě“. Čiňte dobro tam, kde vám to nikdo nemůže oplatit. To je ten boží čin. Přemýšlejte dál sami.

Je chladno. Amen.