Trochu je nám líto apoštolů, kteří občas působí dojmem, že nechápou. My také často nerozumíme, když Ježíš mluví v obrazech. Apostolové nedovedou těmto obrazům porozumět, což vede k nepochopení. Ježíš hovoří o kvasu farizejském a herodovském, tedy o způsobu myšlení a života svých nepřátel, ale u apoštolů to vyvolává asociaci s prázdnými žaludky. Ježíš se ptá: „Proč se znepokojujete tím, že nemáte chleba?“ a následně připomíná to, čeho byli svědky – zázračné rozmnožení chleba. Pravděpodobně skrytý význam spočívá v těchto číslovkách. Kolik jich bylo? Dvanáct. Kolik bylo košů? Sedm. Ještě nechápete? Možná jde o to, že čísla dvanáct a sedm představují v Bibli plnost. Dvanáct apoštolů, sedm dní v týdnu, sedm hubených let, sedm tučných let a tak dále. V Bibli je číselná symbolika často významná, jako v případě ženy, které bylo čtyřiaosmdesát let – tedy sedmkrát dvanáct. Čísla a také jména, zvláště hebrejská, mají svou symboliku. Často potřebujeme drobné vysvětlivky, protože na první pohled těmto věcem nerozumíme.

Druhá poznámka – nacházíme se v době masopustu. Vzpomínám na knihu Michaila Bachtina, literárního vědce. Jeho dílo bylo přeloženo a vydáno ještě za bolševika, protože pocházel ze Sovětského svazu. Byl to osvícený ruský literární vědec, který ukazoval něco překvapivého – zabýval se masopustní kulturou. Občas se pořádaly obřady, které zesměšňovaly náboženské zvyklosti. Tehdejší marxistický výklad tvrdil, že to byl výraz třídního odporu vůči kléru. Bachtin ale říká, že to bylo něco jiného. Oni se smáli sami sobě, svému vlastnímu světu. Před přísnou dobou postní musel člověk dát prostor i tomu, co je opačné – asketické kázně. Bylo to období hodování, tance, smíchu a legrace, což také patří k zdravé spiritualitě. Když člověk žije jen asketicky, něco mu schází. Ano, během půstu je třeba to brát vážně, ale aby se na něj člověk připravil, musel existovat čas velkého veselí, kde se často pracovalo s církevními věcmi způsoby, které na první pohled pohoršují. Ve skutečnosti to ukazuje, že tyto věci nejsou tím posledním. Pokud bereme některé liturgické a náboženské věci s přehnanou úctou, mohou se stát idolatrií. Někdy je třeba si uvědomit, že jde jen o symboly a odkazy a nefixovat se na ně přehnaně. Pro mě bylo osvobozující zjistit, že žert, karikatura a smích ze sebe a svého světa mají svou hodnotu.

Když se objevily karikatury proroka Mohameda, chápal jsem, že to může být urážlivé pro mnoho muslimů, protože v islámské kultuře prvek sebeironie není moc rozvinutý. Ale v katolické tradici je toho spousta. Když čtete Havlíčka a jeho zdánlivě rouhavé texty, je v tom něco zdravě katolického. Člověk se umí mnohým věcem smát. Znám autory jako Chesterton, který provokoval puritánskou protestantskou kulturu, jež byla příliš vážná a pochmurná. Zdůrazňovala jen půst, ale jako by neexistoval smysl pro veselí a humor. Chesterton říkal, že skutečný katolicismus je steak, doutník a sklenka portského. Provokoval zapšklý puritánský styl. Katolík musí mít také dimenzi žertu, přikývnutí k dobrým darům života. Někdy je čas se těchto věcí vzdát a žít v ukázněnosti, to je jedna poloha života, ale tato poloha nesmí dominovat všemu. Je zde prostor pro žert, radost ze života a užívání si hezkých věcí, které nám dal Pán Bůh, s vděčností a humorem. Amen.