Když čteme Evangelium a sledujeme Ježíšův příběh, můžeme si všimnout různých zlomů. Podobný zlom je patrný i v textech, které čteme dnes a v dalších dnech – Ježíšově kázání proti různým tradicím. Ti mocní tehdejší doby možná nebrali vážně Ježíše, pokud byl jen tesař, kterého se zmocnilo náboženské delírium, jenž uzdravoval a kázal o obrácení. Jakmile však začal narušovat jejich ustálené tradice, začalo to v nich vyvolávat agresi. Ježíš totiž, jako by podkopával základní kameny náboženské tradice, lidské tradice, a to věci začalo měnit. Není divu, že s jeho důrazem na svobodu a milosrdenství muselo dřív nebo později dojít ke konfrontaci s farizeji.

Ani farizeové nebyli špatní lidé, ale z našeho pohledu některé věci přeháněli. Byli posedlí rituální čistotou, katalogizovali a rozlišovali věci na čisté a nečisté – postoje, místa, předměty, jídlo. Každý aspekt života podřizovali pravidlům rituální čistoty, která byla pro obyčejné lidi těžko dodržitelná. Podobné bariéry si vytváříme i v dnešní církvi. Ježíš však nespochybňoval základní kameny izraelské víry. Spochybňoval smysl drobných předpisů, které doprovázely život věřícího. Kritizoval nařízení zákona, který se v průběhu staletí přidal k deseti přikázáním daným na Sinaji. Nesrozumitelná a skličující spleť zákonů, příkazů a zákazů, povinností a pravidel, které bylo potřeba dodržovat, aby se člověk zalíbil Bohu.

Ježíš se nebál jít do konfrontace. Netřásl se před autoritou farizeů a mocných, ale odvážně a bez skrupulí poukazoval na nedostatky v jejich postojích, především na jejich pokrytectví. To znamená zdání, že člověk je jiný, než jaký je ve skutečnosti, a nošení jakési masky zbožnosti. Jako by Bůh neviděl skutečné lidské srdce. Slovo pokrytec souvisí s podstatným jménem pokrývka. Některé nepěkné a špinavé věci se zakrývají, aby nebyly vidět. Pokrytec je tedy ten, kdo dává zlému úmyslu líbivý vzhled a nazývá krásnými slovy špinavé skutky. Takoví lidé byli tehdy a jsou i dnes. Ostatně, politika je jich plná. Proto byl Ježíš tak ostrý ve svém kázání proti nim. Pokrývali své egoistické zájmy a pohnutky maskou zbožnosti.

Ježíš vrací víru tam, kde by měla být především žita – dovnitř, do míst, kde sídlí naše skryté myšlenky, soudy, hluboká přesvědčení a postoje. Jde o konzistenci mezi tím, jak jednáme navenek a jací jsme uvnitř. Bible říká, že srdce je místem důvěrného setkání mezi Bohem a člověkem, ale také místem chamtivosti a vášní. Ježíš v Markově Evangeliu říká, že z nitra vycházejí všechny zlé úmysly. Na této úrovni se odehrává naše každodenní bitva a volba – volba mezi srdcem, které naslouchá Božímu hlasu, a srdcem necitlivým. Ostatně, v Matoušově Evangeliu Ježíš říká, že budeme souzeni podle lásky, kterou si prokazujeme. Zlo a nečistota se skrývá tam, kde chybí láska, ne tam, kde by je rádi nacházeli náboženští lidé, jako jsou neumyté ruce.

Kdy už konečně pochopíme, že jádrem křesťanské víry není zákon či pravidlo, ale láska a milosrdenství? Opakuji citát papeže Františka: „Pokud nás křesťanství nevede k milosrdenství, vydali jsme se špatnou cestou.“ Nejtěžší není psát nový zákon, ale mít nové srdce, srdce z masa, o kterém hovořili proroci. Ježíš nás varuje, abychom nenahrazovali evangelium zákonem. Zákony jsou potřebné pro život ve společnosti, upravují naše vztahy. Jsou však přínosné, pouze pokud vycházejí z Ducha svobody a vedou k lásce, která je naplněním zákona.

Vraťme se tedy k tomu podstatnému – k našemu srdci a vnitřní, namáhavé práci. Abychom se nedopustili stejné chyby jako farizeové a nevytvářeli bariéry mezi sebou a Bohem.