V dnešním evangelijním textu jsme slyšeli jako kdyby dva oddělené příběhy. Příběhy, jejichž hrdinkami byly dvě ženy. Ale také jsme slyšeli o dvojí bolesti. O bolesti, se kterou se setkal Ježíš: s bolestí otce dospívající dívky, která zemřela, a s bolestí ženy, která dvanáct let trpěla krvácením. Na první pohled možná ty dva příběhy nevypadají propojeně, ale ve skutečnosti jsou vnitřně propojeny.

To, na co Marek naráží v tomto evangelijním textu, jsou předpisy židovského zákona o rituální čistotě, což je pro nás dnes možná trochu vzdálené. Přesto se z toho můžeme poučit, protože podobné věci jsou stále mezi námi. Podle tradice židovského zákona byl styk s mrtvolou a krví něco, co člověka znesvěcovalo. Ať už to byla krev při menstruaci nebo při narození dítěte, činila ženu nečistou. Stejně tak každý, kdo umíral, vstupoval do stavu nečistoty, protože se stal obětí zkaženosti svého těla. Ztratit krev znamenalo pobývat v neustálém stavu nečistoty a oddělení od druhých. Znamenalo to nemít žádné společenské vztahy. I obyčejné lidské objetí bylo něco, co bylo zakázané a nepřípustné. Tento stav, zejména pro ženy, představoval skutečné ponížení a otroctví. Otroctví, které jim ukládal zákon, tedy, jak říkají náboženští lidé, zejména muži, Bůh.

Takhle se náboženské zvyky, které si lidstvo v dějinách vytvořilo, samozřejmě pro dobro, protože Bůh to tak chce, místo toho, aby se staly ukazateli k tomu skutečně podstatnému – tedy k lásce, k něčemu, co nás spojuje – staly vlastně nástrojem rozdělení. Oddělením člověka od člověka, čistého od nečistého, jsme si mezi sebou vytvořili další bariéry, další zdi.

Ježíš ale přišel právě proto, aby tyto bariéry zbořil. Dobře věděl, že není možné, aby krev obětovaného zvířete člověka zbavila hříchu a učinila ho čistým, zatímco krev ženy kvůli přirozenému cyklu nebo tělo mrtvého, o které je třeba pečovat, by mohly vytvářet nečistotu a nehodnost být s druhými, být s Bohem. Proto evangelia velice jasně uvádějí, že Ježíš nejenom léčil a uzdravoval nemocné, nečisté, jako byli malomocní nebo ženy trpící krvácením, ale on se jich dotýkal a nechal je, aby se dotýkali jeho. Milovat druhé má totiž větší cenu než přinášet Bohu oběti, kde to člověk konečně pozná.

Jak říkal papež František, cílem každé duchovní cesty je milosrdenství, protože být milosrdný znamená žít podle Božího přikázání daného milosrdným a soucitným Bohem. Vraťme se ale k našemu příběhu. Marek oba ty příběhy prolíná. Příběhy, které jsou skutky osvobození a lásky, jsou plné symboliky. Mrtvé dívce je dvanáct let a žena už dvanáct let trpí krvácením. Číslo dvanáct v Izraeli symbolizovalo jakousi plnost, možná tím Marek chtěl vyjádřit, že jejich bolest je úplná, absolutní. Přesto se nad nimi nikdo neslitoval.

Marek nás tváří v tvář takovému utrpení podněcuje k jedné důležité otázce. Kdo je v tomhle příběhu ten skutečně nečistý a mrtvý? Je to ta žena s pocitem viny a hanby pro svou nemoc? To jistě ne. Je to snad ta spící dívka, která se vrátí k životu? To také ne. Nemocní jsou ti, kteří si z normy a zákonů udělali nepřekonatelnou překážku. Mrtví jsou ti, kteří si z náboženských norem kolem sebe vytvořili zeď, která jim brání přiblížit se k druhému člověku.

Zázračné uzdravení ženy trpící krvácením a vzkříšení Jairovy dcery nás může naučit dvě věci. První, že na krystově cestě jsou vítáni úplně všichni a nikdo se nesmí cítit jako vetřelec či vyhnanec. Pro přístup k Ježíšovu srdci je třeba jen cítit, že ho skutečně potřebujeme a věřit, že u něj najdeme uzdravení. A za druhé, pokud se z naší víry vytrácí obyčejná lidskost a blízkost, a my ji redukujeme jen na řadu zákazů a příkazů, které od nás odhánějí druhé, potřebujeme Ježíše. Potřebujeme, aby nás vzbudil, zavolal zpět k životu a řekl spícímu dítěti v nás: „Talitha kum,“ probuď se a vstaň.