Vzpomínám, že jsem byl jednou pozván do rádia k meditaci nad biblickým textem. Paní redaktorka mi řekla, že to bude před Vánoci, a vyzvala mě, abych řekl něco sladoučkého. Odpověděl jsem, že tomu nemohu sloužit. My křesťané máme být sůl, ne umělé sladidlo. Sladoučkých řečí a podsukrování reality s božnými frázemi už v našich kostelích za ta staletí zaznělo dost. Bylo to stejně zkreslené evangelium jako strašení peklem nebo rozhněvaným trestajícím Bohem.

Všimněme si, že Ježíš neříká, že se máme stát solí a světlem, nýbrž: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa.“ Být solí a světlem není vůbec naše zásluha, ani výsledek našich morálních výkonů či snažení. Je to milost, Boží dar. Funkci soli a světla nemůžeme plnit svou zásluhou ani přičiněním skrze naše morální kvality. Je to projev Kristovy přítomnosti v nás. On v nás přebývá skrze víru a křest, a proto můžeme působit, jak působí sůl v pokrmu a světlo ve tmě.

Opakuji, tuto kvalitu soli a světla si nemůžeme vyrobit, koupit ani zasloužit. Dostáváme ji darem, spolu s darem víry a křtem. Můžeme však o ni přijít. Můžeme tento dar nevyužít a promarnit. Můžeme vlastní vinou ztratit chuť soli, zakrýt světlo a stát se tak neužitečnými. Můžeme svou křesťanskou identitu ztratit konformitou vůči nedobrému okolí. Můžeme svou víru zanedbat, nerozvíjet, nechat zamrznout, zapřít či zradit – mnoha způsoby. Můžeme Kristovo světlo, které symbolizuje křestní svíce, zastínit vlastním egem. Můžeme plamen Kristovy přítomnosti v nás tlumit a ohrožovat. O světlo je třeba pečovat a dbát, aby svítilo druhým lidem a bylo jim ke prospěchu. Proto jsme ho dostali.

Často si vzpomínám na závěrečnou scénu Šapkova vizionářského románu Krakatit, kde snář, který tam symbolizuje Boha, říká vynálezci: „Především pamatuj na to, aby tvé vynálezy sloužily lidem, aby svítily a hřály.“

Ale ještě jeden výrok v dnešním evangeliu je zarážející. Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby darované světlo neskryvali, aby lidé viděli jejich dobré skutky a velebili jejich Otce v nebesích. Co když na jiném místě Ježíš neříká, abychom nevytrubovali před sebou, když konáme dobré skutky, a abychom je činili ve skrytosti? Co když dokonce neříká, aby při dobročinnosti ani naše levá ruka neviděla, co činí pravice? Neříká, že Bůh odmění jen ty dobré skutky, které konáme ve skrytosti, protože ty veřejně známé již dostaly svou odměnu v podobě potlesku a obdivu lidí?

Neprotiřečí si tedy Ježíš? V práci s Biblí je nejzajímavější vyhledat takto protikladné výroky. V Písmu svatém je jich spousta a pracovat s nimi. Tyto protiklady, jak učil velký starověký teolog Origénes, tam Bůh ponechal právě proto, aby nás varoval před povrchním prvoplánovým výkladem. Sektáři a fundamentalisté často vytrhují Boží slovo z kontextu, trvají na svém primitivně jednoduchém a jednoznačném výkladu, čímž dělají z dramatu víry její protiklad – ideologii a uzavřený systém.

Nemám rád knihy, které se snaží nabídnout správné odpovědi na zenové koány, hádanky, paradoxy, nebo z biblických příběhů destilují paragrafy katechismu. V těchto případech je to nejdůležitější, co nám náboženské texty nabízejí a co nás mají naučit – umění hledání – zastíněno. Tyto texty nás mají naučit umění hledat, nikoliv nabídnout hotové odpovědi. Dnes však udělám výjimku a navrhnu možné řešení tohoto biblického koánu.

Před kým má být dobrý skutek skrytý a komu má být viditelný? Dobrý skutek má být skrytý před tím, kdo ho koná. Ten skutek má být spontánní. Dobro má prýštit ze srdce, nikoliv z kalkulace, co mi to vynese, zda mi to druhý oplatí, zda to budou lidé vidět a chválit mě. Nemám používat své dobré skutky ke krmení svého idealizovaného obrazu ani ve vlastních očích, ani v očích druhých. Proto Ježíš tak důrazně radí, abychom opustili počtářskou logiku „já na bráchu, brácha na mě“. Míří na to, abychom prokazovali dobro především chudým, těm, kteří nám to nemohou oplatit. Jenom nezištnými dobrými činy se vyvažuje zlo, a svět, který je vychýlený zlem, se vrací do rovnováhy. Pragmatické kalkuly to nedokážou.

Mnoho příkladů dnes vidíme zblízka i z dálky. Americký prezident se prezentuje jako spravedlivý zachránce světa před zrůdnými diktátory, ale potrestání zločince Madura si klade za cíl vydobýt si cestu k venezuelské naftě. Horšímu zločinci, Putinovi, jeden den hrozí a druhý den ho však označí za přítele a nekoná podle svých slov. Naše současná vláda se stále odvolává na to, že se zrodila zvůle většiny projevené ve volbách. Ve skutečnosti však připouští na klíčová místa ve vládě předsedy stran, které získaly minimum hlasů. Současná podoba vlády stojí především na dohodě dvou politiků, že si vzájemně pojistí imunitu, aby u soudu unikli spravedlivému potrestání. Vítězí nikoliv demokratická volba lidu, nýbrž hra „já na bráchu, brácha na mě“. Výsledkem je demoralizace společnosti. Lidé vidí špatné skutky a arogantní vyjadřování a chování, které už ani neskrývají pod poklici, ale vystavují ho veřejně, čímž inspirují společnost v malých i velkých záležitostech každodennosti lidí. Demokracie je v otráveném morálním klimatu pochopitelně zničena.

V našem světě se dnes špatně dýchá. Je nejvyšší čas otevřít okna i dveře.