Dnes jsme slyšeli blahoslavenství tak, jak je podává na začátku páté kapitoly Matouš. Je to takový text, se kterým si často neumíme poradit. Víme, že tam někde v evangeliích je, ale také víme, že nám dokáže převrátit některé hodnoty vzhůru nohama.

První věc, která by nás mohla zaujmout na tomto textu, tak jak ho podává Matouš, je jeho umístění v evangeliu. Začátek páté kapitoly je téměř začátkem Ježíšova veřejného působení. Je to zvláštní, protože by se nám mohlo zdát, že tato slova jsou vhodná pro pozdější okamžik člověka. Protože jejich uskutečňování je bezpochyby plodem dlouhého zrání, náročné a především hluboké vnitřní práce. Práce, které se ale nevyhnul ani sám Ježíš, a to je druhý zajímavý bod řazení tohoto textu v evangeliu.

Když se podíváme na kapitolu, která mu předchází – na čtvrtou – povšimneme si možná podobného vyprávění, ale otočeného úplně vzhůru nohama. Krátce totiž předtím Ježíš po dlouhém období na poušti vystoupil odveden pokušitelem na jinou horu. Na jinou než tu, o které jsme dnes četli. Na horu pokušení. A z jejího vrcholku se mu před očima promítla všechna království světa a probleskla mu konkrétní možnost všechna je pro sebe získat. Strašné pokušení. Jistě by je nezískal kvůli sobě. Hřích je přece často zabalen v balíčku s nápisem dobro. Co se mu v tom okamžiku mohlo zdát důležitější? S mocí, kterou by získal, by mohl řídit revoluci bezmocných, mohl by osvobodit masu zotročených lidí vykořisťovaných jejich brutálními vládci. Nemusel by vůbec dodávat žádná blahoslavenství. A on to neučinil. Sestoupil z té hory pýchy a vystoupil na horu pokory, na horu blahoslavenství, z které začíná rozsévat naději.

Mezi oběma horami se rozkládá bezpochyby chladné a hluboké údolí. Přesto bylo nutné pro Ježíše touhle cestou jít. Víte, evangelium nám neříká, kolik úsilí je třeba vynaložit, abychom tím údolím prošli. Ale naše každodenní zkušenost nám to říká. A tak tedy zde, na té druhé hoře, začíná Ježíš učit. A mluví jako moudrý muž, jak zdůrazňuje Matouš.

Blahoslavenství jsou především učením. Jsou ale také plodem očištění pohledu srdce, které umí vidět i naprosto bolestné a tísnivé životní situace už ne jako skutečnost, před kterou je třeba utíkat nebo se jí bát, ale jako příležitost k osobní změně, k očištění a evangelizaci vlastního života. V tom spočívá jejich proměňující síla. Ony nám připomínají jednu skutečně důležitou věc, že jediná moc, kterou máme, se netýká změny druhých, ale nás samotných.

Ježíšovo slovo, jeho učení, není nějaký nový zákon nebo nové učení, vepsané na stránky nějaké knihy. Je to vlastně nové srdce, které slibovali proroci. Nejsou to ušlechtilé, ale nesnadné požadavky, nýbrž vznešený a krásný dar, který nám nabízí. Protože bez daru jeho ducha jsou tato blahoslavenství jen krásnou ideologií, tím beznadějnější, čím jsou vznešenější. Ježíš tedy předává učedníkům to, co sám žije. Není to učení o Bohu, ale zjevení něčeho z Božího života. Není to nějaké vnější promlouvání k člověku, ale ukázání vnitřní cesty, kterou člověk může následovat, pokud tu cestu přijme za svou. A tak jako Maria ji vloží do svého srdce. A tak jsou blahoslavenství především pozváním pro nás všechny. Ne zákon, ale pozvání. Pozvání k tomu podstatnému.

Pěkně to vyjádřil bratr Roger z Taizé, který charakter této cesty blahoslavenství vyjádřil, když říká: To, co činí existenci šťastnou, je postupovat k jednoduchosti. K jednoduchosti našeho srdce a našeho života. K tomu, aby život byl krásný, není nezbytné mít mimořádné schopnosti nebo velké možnosti. Být šťastným člověka činí pokorný dar vlastní osoby. Být šťastný sám v sobě. Možná právě k tomu jsou blahoslavenství pozvánkou. K tomu, aby člověk zpracoval svůj život takto v mistrovské dílo.

Nevím, jestli někomu z vás řekne něco jméno Bob Ross. Když jsem předtím, než jsem přišel do Prahy, pracoval se studenty v Brně, měli jsme na studentském centru aktivitu jménem "Malování podle Boba Rosse". Bob Ross byl americký malíř, učitel umění a populární televizní osobnost v 70. a 80. letech. Později se z něj stala až po jeho smrti internetová celebrita a hvězda YouTube. Bob v těch videích na YouTube ukazuje jednoduchou techniku, jak malovat obrazy. Nemáme talent, ale pod jeho jednoduchým učením každý z nás dokáže namalovat krásný obraz.

Možná nejsme všichni malíři, sochaři či básníci, ale v jistém smyslu jsme přece všichni umělci. Bůh nám dal talent, abychom namalovali nejkrásnější obraz vlastního života, o všem, co je krásné v našem srdci. A Ježíš, stejně jako Bob Ross, nás blahoslavenstvím učí technice, jak takový obraz namalovat. Ale dává nám ještě něco navíc. Dává nám schopnosti a talent, dar svého ducha. Učme se tedy od něj a přijměme za svůj ten krásný dar, který nám tak nabízí.