Hlavním motivem evangelijního úryvku, který jsme právě slyšeli, je povolání prvních apoštolů. O tom povolání různá evangelia vyprávějí odlišně. V jiném evangeliu čteme o tom, že Ježíš přichází k apoštolům brzy ráno. Oni sedí na břehu moře a jsou velmi unavení a zklamaní. Říkají: „Celou noc jsme chytali ryby a nic jsme neulovili,“ mají prázdné sítě. A Ježíš jim řekne: „Zkuste to ještě jednou, jděte na hlubinu a vrhněte sítě.“ Oni to udělají a sítě jsou plné ryb. Je to překvapivá scéna. Pravděpodobně ho neznali, ale něco na ně působilo, že uvěřili člověku, který očividně není rybář, a zkusili to ještě jednou.

Často mi připadá, že v našem duchovním životě a v našem životě víry také platí to: zkuste to ještě jednou. Ano, i tam jsou chvíle, kdy jsme unaveni, kdy máme pocit, že máme prázdné sítě. Ano, řada kněží v dnešní době, kdy se mnohé farnosti vylidňují, mají pocit, že mají prázdné sítě. Ale Ježíš ke všem přichází a říká: zkuste to ještě jednou. Je však třeba zajet na hlubinu. Bůh nepřebývá na mělčině. A možná k tomu rybářskému povolání – tady se dosavadní povolání těch rybářů stává metaforou pro jejich další poslání. Mají lovit lidi, ale to „lovit“ tady neznamená lovení jako sektáři nové věřící. K tomu povolání rybáře také patří to dlouho sedět na břehu a mít trpělivost. Čekat u této práce, jak si je poslán, aby pozval lidi, tak je třeba někdy velké trpělivosti. A zajet na hlubinu a zkusit to ještě jednou.

Ano, i v našem duchovním životě jsou chvíle, kdy máme pocit, že jsme ve slepé uličce. A Ježíš nám říká: zkuste to ještě jednou. To je důležité Boží slovo. V dnešním úryvku z Matoušova evangelia je ta scéna povolání popisována jinak. Ježíš prostě jde podél moře a potkává, vidí tam nejdřív jedny bratry, pak druhé bratry a osloví je. Oni jdou hned za ním. Je to zvláštní. Je to tím, že o něm už slyšeli, nebo byla ta doba tak naplněná očekáváním Mesiáše? Nevíme, v každém případě slyšeli slovo, byli osloveni a vydali se na cestu.

Nedávno jsme s katechumeny rozebírali evangelijní text, kde se mladý muž ptá Ježíše, co má učinit, aby vešel do věčného života. Je to stále stejná otázka po smysluplném, naplněném, autentickém životě, v různých staletích vyjádřena jinak. A Ježíš tomu člověku, který se ptá po smyslu, říká: „Přikázání znáš.“ Člověk, který chce naplnit smysl svého života, nemůže jednoduše přeskočit přikázání desatera. A ten mladý muž říká: „Ano, ale to já znám, tohle jsem vždycky plnil.“ A najednou se ukazuje, že pro Ježíše to není to poslední, že nestačí jen plnit přikázání. Často lidé říkají: „Tak já dodržuji desatero, co by po mně kdo ještě chtěl.“ Ale Ježíš tomu mladému muži řekne: „Tak dobře, a teď jdi, prodej, co máš, a následuj mě.“ To znamená, osvoboď se od toho, na co jsi fixovaný. Ten mladý muž byl asi fixovaný na majetek. Člověk může být fixovaný na něco jiného – na svou pověst, na nějakou společnost a podobně. Ježíš chce, abychom ano, měli své vztahy a mohli mít majetek, ale člověk nesmí na ty věci být fixovaný. Ježíš nás volá ke svobodě. A teprve až se člověk osvobodí od svých fixací, tak je svobodný k tomu, aby Ježíše následoval. Pak přijď a následuj mě.

V katolickém prostředí, a zejména v tradičnějším katolickém prostředí, je slovo povolání spojováno především se specifickým povoláním k duchovnímu stavu. Když někomu řekneme „on má asi povolání“, znamená to, že asi brzy zaklepe na dveře kněžského semináře nebo nějakého noviciátu a vydá se na duchovní cestu, je povolán k duchovní cestě. Ale to je jen jedno z mnoha povolání. Větší reformace, ale také katolíci renesance, jako byl František Saleský, zdůraznili, že existují i jiná povolání než jen povolání k duchovnímu stavu. Sv. František Saleský říkal, každé povolání, každý stav, má svou vlastní spiritualitu. Jiný typ zbožnosti a víry potřebuje mnich, a jiný potřebuje voják, obchodník nebo politik. Čili jsou různá povolání. Člověk je povolán, aby byl učitelem, politikem, otcem nebo matkou. I toto je povolání od Boha. Člověk by měl přijmout své povolání jako Boží výzvu, jako Boží úkol a hledat také duchovní a hlubší smysl svého povolání.

Je dobře, že pojem povolání se rozšířil od specifického duchovního stavu, ale v této tradici se z pojmu povolání v běžném užití často vytratil náboženský prvek. Když se někoho zeptáte, jaké je jeho povolání, řekne „jsem architekt“ nebo „jsem dělník“, ale už tam není to, že člověk je povolán Bohem. A jak člověk zjistí své povolání? Ano, každý člověk je k něčemu volán. Každý člověk je specifickou myšlenkou Boží. Každého z nás Bůh poslal do určité doby, společnosti, rodiny. Každého z nás vybavil určitými geny, rodovou tradicí, schopnostmi. A jeden z velkých úkolů našeho života je tyto dary objevit. A ne proto, abychom se nimi chlubili a povyšovali nad ostatní, ale abychom přemýšleli, jak je využít ve službě Bohu a lidem.

Povolání málokdy mají charakter mimořádné události. Málokdy zaklepe anděl na okno a řekne: „Volám tě k tomu a k tomu.“ Někdy to tak je, že člověk se zamyslí nad tím, čím ho Pán Bůh vybavil, protože i tím, jaké schopnosti nám dal, naznačil asi, kde nás chce mít. Samozřejmě bývá to někdy v napětí. Někdy jsou lidé, kteří našli své povolání tím, že překonali svůj handicap. Známý je příběh Demosthena, nejslavnějšího antického řečníka, který byl koktavý. Chodíval hodiny podél moře, naplnil si ústa oblázky a tím se naučil úžasně mluvit, překonat handicap, a stal se nejslavnějším řečníkem. Jsou lidé, kteří měli handicap a udělali vše pro jeho překonání.

Carl Gustav Jung vypráví, jak jednou slyšel svého otce říkat příteli: „Z toho kluka nic pořádného nebude.“ V té chvíli si řekl: „A přesto!“ A začal velmi tvrdě pracovat na sobě, učit se, a stal se vynikajícím učencem. Někdy to tedy není jen o tom, že sečtete svá přirozená nadání. Někdy člověk bojuje s handicapy a často to ho přivede ke skvělým výsledkům, i když neměl přirozené sklony, ale to jsou spíše výjimky. Člověk by se měl podívat, k čemu byl Bohem vybaven, ale také má touhu svého srdce, která ho někam táhne, a i to může být Boží mluva. Samozřejmě máme od Boha také rozum, abychom střízlivě zvážili, rozlišili, co jsou naše nerealistické sny a co je skutečně povolání.

Hledání povolání, a nemyslím jen v oblasti profese, ale také povolání k manželství, k rodině, k určitému vztahu nebo úkolu – tady je důležité, aby člověk naslouchal Bohu. V dnešní době, kdy pro mnoho lidí je Bůh skrytý, asi nemůžeme očekávat, že povolání a Boží slovo budou něco, co bude evidentní. Bůh mluví skrze vše. Není jen tajemný hlas spoza reality, mluví skrze realitu samotnou, ve výzvách, které nám přináší naše doba, náš život, naše společnost.

Mnohokrát jsem řekl: víra znamená dialogický vztah k životu. Protikladem víry je monologický vztah k životu, kdy mám nějaký nápad a za ním jdu tvrdohlavě, nenaslouchám. Když se člověk chce prosadit jen své ego, tak jde do slepé uličky. Víra znamená chápat celý svůj příběh, situace, jako výzvu, jako pozvání.

Potřebujeme určitou inteligenci víry. Naše víra má být inteligentní – inteligentní je od slova interlegere, číst mezi řádky. Dnes potřebujeme ne slepou, naivní víru, ale inteligentní víru, která se snaží rozlišovat, rozpoznat Boží hlas v realitě. Na nás se valí spousta informací a událostí, často ne povzbuzujících, a tahle doba nás často drtí. Je potřeba se naučit, abychom se nenechali strhnout vlnou a utopili se v ní.

K víře a duchovnímu životu patří kultura rozlišování, inteligentní víra, schopnost zastavit se a mít odstup, nadhled. Ano, to někdy vyžaduje čas, ale je to čas, který se vyplatí. Nenechme se unést pěnou dní. Nemusíme zůstat na mělčině. Ano, i když se zdá, že máme prázdné ruce, jsou pocity únavy a marnosti – slyšme to: zkus to ještě jednou, zajed na hlubinu, roztáhni sítě, zkus to ještě jednou. Amen.