Osm blahoslavenství tvoří v Matoušově evangeliu slavnostní vstup do souboru Ježíšových proslovů, známých jako Kázání na hoře. Patří k nejznámějším textům Nového zákona. Paralelně místo v evangeliu podle Lukáše zná jen čtyři blahoslavenství a přidává čtyři symetrická varování „běda vám“. Matoušovo evangelium umístilo tuto řeč na bezejmennou horu, což je zřejmá narážka na jinou horu, na horu Sinaj, uprostřed pouště, kde Mojžíš obdržel od Hospodina Desatero přikázání. Ježíšovo Kázání na hoře komentuje a reinterpretuje některá přikázání Mojžíšova zákona, včetně Desatera, a je jakýmsi novým Desaterem. Je podstatnou částí Nového zákona, Nové smlouvy.

Výraz „makarios“ je do češtiny překládán nejčastěji jako blahoslavený nebo blažený. Toto slovo není v dnešní češtině příliš obvyklé a snadno srozumitelné, ale v Ježíšově době bylo používáno často, dokonce i v pohanském prostředí. Blahoslavení, blažení byli olympští bohové a také bohatí a mocní lidé, kteří měli blažený, příjemný, šťastný život. V židovském prostředí, které tehdy také používalo obecnou řečtinu koiné jako komunikační jazyk, označovalo toto slovo „makarios“, a hebrejský výraz, který byl tímto slovem překládán do řečtiny, toho, kdo si vede správně, kdo vede zbožný a spravedlivý život. V žalmech čteme: „Blahoslavení, kdo kráčí po stezkách Hospodinových, kdo nežije, jak mu radí bezbožní.“

V některých novějších překladech Nového zákona se slovo „makarios“ překládá jako „šťastný“. V blahoslavenství tedy zní: „Šťastní vy, šťastní vy chudí, žíznící po spravedlnosti, šťastní vy tiší, vy pronásledovaní. Jste šťastlivci, gratuluji vám.“ Při tomto překladu je ještě ostřeji slyšet to, co je pro Ježíše charakteristické. Mluví překvapujícím, často šokujícím, provokujícím způsobem. V paradoxe, v hádankách, chcete-li, v koánech. Jak je možné gratulovat chudým, hladovým, pronásledovaným, plačícím a prohlašovat je za šťastné? Není to absurdní, nezní to cynicky? Vždyť svět kolem nás pokládá za šťastné a blažené lidi pravý opak – bohaté, zajištěné, lidi s ostrými lokty, kteří si mohou koupit, opatřit či dovolit úplně všechno.

Amerika má dnes prezidenta, který je přesvědčen, že všechno si lze koupit, případně získat nátlakem. Krásné ženy, moc, politické úřady, i území a nerostné bohatství cizích států. Je to názorný a varovný příklad anti-Ježíšovského a anti-evangelijního přístupu k životu. A bohužel to platí i o mnoha dalších politicích, blízkých i vzdálených. Takovým lidem Ježíš v Lukášově evangeliu říká velmi tvrdě „běda vám, běda vám bohatým, vám, kteří se nyní smějete a všem se vysmíváte“. Tuto mentalitu označoval papež František za světskost nebo světáctví a křesťany před touto mentalitou varoval Ježíšovými slovy: „U vás, ať tomu tak není.“

Ježíš v Horském kázání klade do ostrého protikladu smýšlení tohoto světa a mentalitu a situaci těch, kterým otvírá brány svého království. Příchodem jeho království nastane veliký převrat, jak to evangelista Lukáš kladl už do úst Ježíšově Matce Marii ve známém chvalozpěvu Magnifikat. Bůh naplní chudé dobrými věcmi a bohaté propustí s prázdnou. Mocné sesadí z jejich stolic a trůnů a povýší pokorné a ponižované. Magnifikat Mariin zpěv je právem označován za revoluční píseň. Tato revoluce však nenastane násilným politickým převratem v lidské režii. Má začít změnou mentality, proměnou srdce, změnou smýšlení.

Bůh dá své dary těm, kteří nejsou nasyceni a přesyceni a uspokojeni konzumní nabídkou tohoto stávajícího světa, jeho jistotami, zábavou a mocí. A těm, kdo po všem takovém ani netouží a nepráhnou. Bůh chce obdarovat ty, kteří jsou otevření a vnitřně svobodní. To jsou ti chudí v duchu, lační a prázdní. Ti, kteří chovají v srdci naději a touhu, kterou může naplnit jen Bůh sám svým sebedarováním. A oni pak na toto boží sebedarování odpovídají svým sebedarováním, solidární láskou ke všem lidem. Tak vypadá boží ekonomie spásy. To je to, v čem spočívá boží království.

Když Ježíš blahoslaví chudé, neprohlašuje tím za šťastné ty, kteří mají prázdné peněženky, ani negratuluje cynicky těm, kdo mají prázdnou kapsu a žaludek a slzy na tváři. Ježíš blahoslaví chudé nikoliv, aby chudé udržel v jejich postavení tím, že jim podá opium slibu posmrtné odměny, jak čtou toto místo někteří marxisté a jak, bohužel, to často vykládali i někteří křesťané. Činí z chudoby metaforu otevřenosti pro boží dary. Matoušovo evangelium pro toto blahoslavenství doplňuje a upřesňuje, abychom si je nepletli se stavem materiální nouze. Říká: blahoslavení, kteří mají ducha chudoby.

Je třeba si zachovat ducha chudoby. Nevřadit se mezi syté, jisté, sebejisté, kteří jsou spokojeni a uzamáčeni sami v sobě. Obvyklý překlad „chudí duchem“ je zavádějící. Ježíš opravdu neoslavuje a neblahoslaví blbečky, lidi prostoduché nebo bezduché. Být chudým v duchu nemá co dělat ani s naším bankovním kontem, ani s naší inteligencí a rozumovými schopnostmi. Týká se něčeho jiného, mnohem hlubšího. Naší mentality, našich vnitřních postojů a hodnot, naší životní orientace. Opakuji, Ježíš prohlašuje za šťastné ty, kdo jsou lační, vnitřně vyprázdnění, což znamená svobodní a otevření pro boží dary. Teprve tato prázdnota je chudoba a lačnost, kterou může Bůh sám naplnit, a to až po okraje.

Přijde k nim, stane se centrem jejich života, bude žít v nich a oni v něm, v božím království, pod boží vládou, podle boží vůle. Bůh pomíjí sebevědomé a syté, přichází k otevřeným, svobodným. Jejich touha je jiná než prahnout po nabídce tohoto světa, po bohatství, slávě a moci, po tom, co ďábel nabízel Ježíšovi na poušti a co lidem stále nabízí. Bůh neslibuje, že jednoduše odstraní tíži života v našem světě, včetně pronásledování a nouze. Ježíš neslibuje svým učedníkům, že je vezme z tohoto světa a ochrání před tíhou kříže. Na cestu následování musí Ježíšův učedník naopak vzít na sebe svůj kříž, a každý nějaký máme. A učit se od Ježíše před tíhou zla a utrpení neutíkat, nekapitulovat, nepřebíhat na jeho stranu a nepoužívat jeho metody. nýbrž přemáhat zlo dobrem.

Ve světě je mnoho falešných náboženství a falešných mesiášů s falešnými jednoduchými sliby. Jedním z nich je evangelium prosperity, rozšířené dnes především mezi americkými evangelikály. Slibují, že když se budeme hodně modlit, Bůh naplní naše materiální požadavky a rychle zbohatneme. Modlitba, která je prožívána jako prostředek k manipulování Bohem, kdy Bůh je tím ponižen na automat, fungující podle našich představ a požadavků, je rouhavým projevem magie, modlářství, opakem víry. Bůh a modlitba nefungují podle našich přání a naší vůle. Křesťanská modlitba je cestou otevřenosti na boží vůli. Přijmout boží vůli je něco jiného než stoický fatalismus. Je to dialog, v němž se snažíme Bohu porozumět a spolupracovat s ním. Modlitba je školou rozeznávání, naslouchání Bohu.

Ježíš pronáší svá blahoslavenství také k lidem na cestě, k svým učedníkům, kteří se vydali na cestu následování. Zjistili jsme, že jeho evangelium není žádné evangelium prosperity, že nejsou mezi těmi bohatými, zajištěnými, úspěšnými, a pochopitelně se ptají: „Nespletli jsme se, nenastoupili jsme nějakou špatnou cestu?“ A Ježíš jim říká: „Nikoliv, jste na správné cestě, gratuluji vám, neslibuji vám bohatství, úspěch podle světských měřítek, ale něco jiného. Vy, otevření a toužící, budete bohatí Bohem. Učiníte Boha středem svého života a zdrojem vaší životní motivace, pokoje a vnitřní síly.“

To je to, co Ježíš skutečně slíbil: „Přijdeme k vám a učiníme si u vás přístřeší.“ To je ono „unum necessarium“, ono jediné potřebné, na čem skutečně záleží.