Dneska jsme tady slyšeli úryvek od Matouše o začátku Ježíšova působení po tom, co byl Jan Křtitel zatčen a uvězněn. Ježíš se v té souvislosti uvědomil, že také musí odejít. Neodchází však domů, aby si odpočinul. Hle, z Nazareta, místa, kde vyrůstal, se odebírá víc na sever, na samou hranici Izraele, do Kafarnaum, města u Genezaretského jezera. Města, která byla důležitou zastávkou na cestě k moři, jež spojovala Damašek a Cezareu, přístav ve Středozemním moři. A právě tady, v Kafarnaum, si Ježíš našel svůj nový domov pro sebe a pro své učedníky, kteří ho budou následovat v jeho dobrodružství.

Ostatně i Matouš, autor evangelia, toto město dobře znal. Žil tam a jeho stánek výběrčího cla bezpochyby znali i všichni obyvatelé toho města. Matouš také nezapomíná v tom textu vzpomenout na Izajášova proroctví, které jsme slyšeli jako první čtení. O této odlehlé zemi, která byla jako první region potlačena a dobyta asyrskými dobyvateli v osmém století př. n. l., kdy zdejší kmeny Zabulon a Neftali byly poraženy a vyhnány do exilu. Prorok Izajáš možná poodhlédl přes oponu a díval se do budoucnosti, kdy zahlédl vykoupení a shromáždění Božího lidu, právě počínaje touto oblastí, která se stala nečistou zemí, obývanou pohany pro ty pravověrné Izraelce z Jeruzaléma, vždy poněkud podezřelou. Křižovatku národů, kde se mísily víry, obřady, kultury a jazyky. Ale právě zde, na tomto území, Ježíš začal své poslání. Právě zde, v tomto místě, na samé hranici, vychází ono velké světlo, světlo Krista a jeho evangelia.

Víte, takový je Bůh. Možná dává přednost právě těm, co jsou na okraji, těm, co jsou vyděděni, před těmi „jako ze škatulky“, těmi vzornými. A možná je nepokojný v ohradě těch dobrých ovcí a cítí potřebu přinést naději právě tam, kde není, právě těm, kdo ji potřebují. A jeho hlásání je mimořádné, ale přitom strašně hluboké. Říká: „Obraťte se, neboť království se vám přiblížilo.“ Jak píše Matouš, je to skutečně království, které se přiblížilo nám lidem, lidem na okraji. Je to On, Bůh, který přebírá iniciativu a vlastně na nás je jenom jedna věc, abychom si toho všimli a uvědomili si to.

A tak Bůh, Ježíš, nezačíná své poslání nějakou teologií, rozumářstvím, moralismem, káráním. Ale říká: „Jsem ti blízko, copak si to neuvědomuješ?“ Možná to bylo na počátku snadné. Ostatně Bible vypráví, že Adam slyšel Boží hlas v ranním vánku. Ale naším hříchem, tím, že jsme Bohu řekli: „Ne, nepotřebujeme tě, nechceme tě,“ jsme ztratili tuhle schopnost a stali se hluchými. A hlas Boží je přehlušen mnoha zvuky světa, které nás rozptylují. Slyšíme smíšený šum všeho, co na nás působí. Ale budeme-li se opravdu učit naslouchat, zjistíme, že i v tom šumu k nám Bůh promlouvá různými čestnými hlasy, které uprostřed marnosti šeptají o věčnosti. Někdy ale, abychom ten Boží hlas zaslechli, potřebujeme někdy i namáhavé, dlouhé cvičení. Učit se rozlišovat, aby se nám podařilo znovu zachytit a pochopit tento jemný Boží hlas.

A ostatně proto Ježíš začíná kázat, učit, vysvětlovat. Takhle vlastně Matouš shrnuje to Ježíšovo působení v Galileji. Prorocké působení ještě v duchu Jana Křtitele. Působení, které volá a přitahuje učedníky schopné obrácení. Proto na tenhle úryvek navazuje další o povolání prvních čtyř učedníků. Ve zkratce můžeme říct, že Ježíš kráčí, ubírá se, vidí, volá. Rybáře a volá je k jinému rybolovu. A oni nechávají sítě, loď a svého otce a následují ho. Nejsou tohle prvky každého povolání v našem životě? Jehož začátkem jsou Ježíšovy nohy, které jdou k nám. Které nám jdou vstříc. A na konci jsou naše nohy, které kráčejí za ním. Na začátku je jeho pohled, jeho volání, které působí, že opustíme a necháme to, abychom byli s ním a byli mu podobní.

Ježíš tady povolává a tvoří společenství, ne nějakých ideologů, ale svých přátel. Těch, kteří ho budou doprovázet v jeho úkolu hlásat Evangelium. A chce je mít u sebe, aby byli s ním, jak na jiném místě píše Marek. Skutečně nechce ideology a obchodníky s vírou určené k šíření nějaké nauky. Chce ty, kteří budou s ním. Nechce marketéry, ale přátele. A tak to nejsou ti nejvýmluvnější a nejúčinnější z nás, kteří nejlépe hlásají Evangelium. Jsou to prostě ti, kterých se dotkl Bůh a proměnil jejich srdce na srdce z masa.

A právě tady je ta velká naděje toho textu, toho Evangelia. Víte, netrapme se tím, nebuďme smutní, že ten život možná ještě není úplně dokonalý, že každý z nás má své nedokonalosti, hříchy, že jsme na cestě. Ale radši se z té cesty radujme. Radujme se z toho, že máme kam kráčet, že můžeme jít za tím velkým světlem. A taky když se nám zdá, že to naše nitro i ten život, v kterém žijeme, je jako ta galilea pohanů, pohanů v nás, pohanů kolem nás, tak se radujme z cesty, kterou můžeme jít.

Jak velice pěkně napsal jeden německý sociolog a filozof Georg Simmel, a tímhle bych skončil. On píše: „U nekonečně dlouhé cesty se nalze pokusit o nic víc, než najít její začátek a stanovit její směr. Přestírání, že cesta je pochopena a dokončena, je přinejmenším jenom klamáním sebe sama. Jednotlivý žák a student na ní může dosáhnout dokonalosti pouze v subjektivním slova smyslu. A vyprávět o ní může jenom tak, že sdělí vše, co byl schopen na té cestě spatřit.“ Možná právě tohle je úkon nás, křesťanů. Jít, kráčet po té cestě takoví, jací jsme, a druhým vyprávět o té kráse, kterou jsme na ní objevili.