Moji milí,

Evangelium této neděle se zabývá povoláním prvních apoštolů. V katolickém prostředí je slovo „povolání“ dosud často spojováno především se specifickým duchovním povoláním, tedy ke kněžství nebo k řeholnímu životu. Když se o nějakém mladém člověku mezi jeho katolickými přáteli šeptá, že má povolání, mnozí se domnívají, že by mohl zaklepat na dveře kněžského semináře nebo klášterního noviciátu. Toto je však velmi zúžené chápání povolání.

Reformaci a také katolickému renesančnímu humanismu vděčíme za rozšíření tohoto pojmu. Bůh může člověka volat i k světským úkolům, jako je být lékařem, právníkem, politikem nebo učitelem. Sv. František Saleský, ženevský biskup žijící na přelomu 16. a 17. století, učil, že každý stav má svou vlastní spiritualitu a styl zbožnosti. Jinak své křesťanství prožívá mnišský křesťan a jinak křesťan v rodině, politice, obchodu nebo armádě.

Toto rozšíření pojmu povolání vedlo k tomu, že slovo se v dnešní době chápe zcela sekulárně jako označení naší profese. Na otázku „Jaké je vaše povolání?“ člověk odpovídá: „Já jsem lékař,“ „Já jsem architekt,“ „Já jsem dělník.“ Z tohoto pojmu povolání se tak vytratil původní smysl, že totiž člověka k určitému úkolu povolává Bůh.

Bůh často povolává tím, že dává člověku určité schopnosti, vnitřní puzení, motivaci a touhu po určitém způsobu naplnění života. Samozřejmě k tomu dává i rozum, aby člověk své schopnosti nepodceňoval, ani nepřeceňoval, aby je viděl realisticky a přemýšlel o svých touhách. Případně se může poradit s někým zkušeným, komu důvěřuje.

O povolání k duchovnímu stavu si řada lidí myslí, že je nutně spojeno s mimořádnými duchovními prožitky. To je ale zřídkavé a velmi romantická představa. Častěji se povolání ke kněžství rodí ze síly životního příkladu nějaké kněžské osobnosti. „Já bych chtěl být jako on.“ I v případě povolání k duchovnímu stavu církev radí mladým lidem, aby střízlivě zkoumali své obdarování, přirozené předpoklady a motivaci, která často má hlubší, zpočátku nevědomé zdroje.

Určitým kritériem bývá, zda v člověku jeho okolí rozpoznává potřebná charizmata, zda je pro ně přirozenou autoritou, budí důvěru druhých a nezklame, zda ho žádají o radu či se mu svěřují. Poté církev vystavuje způsobilo kandidáta zkouškám během léta trvající formace. Od Tridentského koncilu probíhá tato formace hlavně v kněžských seminářích. Dnes se však v církvi otevřeně hovoří o potřebě hluboké reformy seminární formace a alternativních podobách.

Pokud se církev nevrátí k praxi prvního tisíciletí, kdy svěcení ženatých mužů a otců rodin bylo stále běžné v křesťanských církvích východního obřadu, bude třeba, aby kandidát kněžství v latinské církvi zvažoval svou způsobilost k životu bez manželství a rodiny. Někdy se bohužel stává, že lidé, kteří neprojevují náklonnost k druhému pohlaví, jsou automaticky považováni za uchazeče o kněžství nebo řeholní život, ale později se ukáže, že mají jiné preference nebo nejsou schopni silných lidských vztahů.

Léon Bloy říkával, že lidé, kteří nemilují nikoho, žijí v iluzi, že milují Boha. Dnes často slyšíme i od biskupů a teologů, že povolání ke kněžství a povolání k celibátu jsou dvě odlišná povolání, která nemusí nutně jít spolu. Je možné si představit, že se závazek k celibátu vrátí do kontextu, odkud pochází, tedy do řeholních komunit.

I život v manželství a rodině je Božím povoláním. Srůstat s druhým člověkem v jedno a být otcem nebo matkou je vznešené povolání, které předpokládá určitá charizmata, zralou motivaci a odpovědnou přípravu. V naší době se vedou vášnivé debaty o genderové problematice. Genderová studia správně rozlišují mezi biologickým pohlavím a genderovou rolí, která se v dějinách mění a je odlišná v různých kulturách. Být mužem nebo ženou není jen biologická danost ani pouze společenská role. Je to také povolání od Boha, které musí člověk tvořivě utvářet.

Vzpomínejme s úctou na velké ženské postavy v dějinách církve, které překročily dobové stereotypy, jako Jana z Arku či učitelky církve Kateřina Sienská a Terezie z Ávily. Určitá hnutí v církvi se zaměřují na specifickou mužskou spiritualitu. Významné podněty nacházejí v knihách a kurzech amerického františkána Richarda Rohra. Je to spiritualita nyní rozšířeného společenství „Chlapi“.

Křesťanství nás učí, že každý člověk je jedinečný. Každý se rodí jako originál a neměl by končit jako kopie. Každý člověk je Božím obrazem, a protože Bůh je nekonečný, existuje nevyčerpatelné množství jeho navzájem odlišných portrétů. Porozumět svému povolání, jinak řečeno Boží vůli, nesmí být zaměňováno s konformismem a uniformitou. Existuje oprávněná pestrost. Je mnoho způsobů, jak být mužem, ženou, knězem, učitelem či křesťanem, a také mnoho způsobů, jak být svatým.

Papež František zdůrazňuje, že každý křesťan má povolání ke svatosti. Být svatým je jiný výraz pro pojem být pravdivým, autentickým křesťanem. Církev uznává, že dary svatosti dává Bůh i za hranicemi církve. Mnoho světce žilo a žije mezi židy, muslimy, buddhisty i mezi lidmi bez náboženské víry. Bytí svatým tedy znamená být pravdivým, autentickým člověkem, obrazem Božím.

Svědci přinášejí do pokladu žijícího křesťanství nové či zapomenuté hodnoty. Papež František byl povolán k reformě církve, aby svým příkladem naplnil slova, která zaslechl František z Assisi – „Františku, jdi a oprav můj dům“. Mluvím-li o svědcích, nemám na mysli jen ty, které církev úředně kanonizovala. Byli a jsou mezi nimi i nenápadní světci, jejichž jména si Bůh uchovává v srdci.

Náš velký úkol, v němž nás nikdo nemůže zastoupit, je neustále zkoumat svou cestu, na níž každého z nás chce mít Bůh. V hledání povolání jsou velké a rozhodující kroky. Někdy je třeba odvážné rozhodnutí na křižovatce možných cest a odvaha spálit mosty vedoucí zpátky. Avšak málokdy je povolání pouze jedním aktem dramatu našeho života. Existují další životní křižovatky. Někdy cesta vede údolím stínů, kde musíme být velmi pozorní, abychom rozeznali Boží impuls.

Někdy zabloudíme a až s odstupem pochopíme, že i naše omyly byly zkušeností, v níž nás Bůh nechal uzrát. „Bůh píše přímo i křivými řádky,“ říká jedno španělské přísloví. Téma této neděle – tajemství Božího povolání – a volání patří k samému jádru našeho bytí křesťany a k našemu poslání být autentickými, pravdivými lidmi.

Amen.