Tento týden je týdnem modliteb za jednotu křesťanů. Křesťané jsou rozděleni, ale dnes to rozdělení není hlavně mezi jednotlivými církvemi, mezi katolíky, protestanty a tak dále. Je to rozdělení uvnitř nich. Jsou křesťané, jako jsou na jedné straně američtí evangelikálové protrumpovští, moskevský patriarchát pravoslavný, katolíci napadající papeže Františka. Ti jsou mezi sebou velice jednotní přes všechny hranice. A na druhé straně jsou také křesťané přes všechny hranice, kteří berou vážně to, co jsme právě četli, že zákon je pro člověka, člověk není pro zákon. A tady je ta propast. Ta propast není dána dogmatikou, ta propast není dána rituálem, je to propast mentality. A tu je hrozně těžké překlenout. To do značné míry kopíruje ty propasti mezi politickým smýšlením lidí.

Ale já se bráním tomu jim dávat ty politické nálepky. Progresisté, konzervativci, pravice, levice – to jsou politické tábory. Já si myslím, že to hlavní rozdělení mezi křesťany je mezi povrchními a těmi, kteří jdou na hloubku. A ty extrémy, lidé, kteří jsou velmi tradicionalističtí, a ti, kteří jsou velmi, velmi progresivističtí, často sdílejí jeden společný omyl. A ten omyl je, že tak strašně záleží na těch formálních, povrchních, institucionálních věcech. Ano, mají svoji důležitost, ale jsou věcmi služebnými. Když si někteří myslí, že zachrání církev tím, že vnější institucionální struktury budou nepohnuté, budou takové navždy, jako jsou nyní, nebo se vrátíme do těch, které už nejsou – ale i ti, kteří si myslí, že spása vzejde jenom z těch institucionálních struktur –, také sdílejí stejný omyl, že přeceňují tuto stránku věcí.

Ale to o co jde, je daleko hlouběji. To není věc institucionální, ani ne přímo doktrinální. Tam jde o srdce křesťanství, o tu identitu. Ta identita není dána jen nějakým souborem článků víry, ani není dána typem liturgie. Tu identitu církve tvoří živý Kristus. Jestliže věříme v živého Krista, ve vzkříšení Krista, tak to není jenom víra v nějakou resuscitaci mrtvého těla, ale v to, že Kristus dále žije ve víře své církve, žije ve svědectví křesťanů, že v té církvi v určitém smyslu roste. A ten růst, ten není totéž jako kvantitativní růst církve. To je ten růst do hloubky.

Tam, kde lidé jdou do hloubky, tam se rozhoduje o tom, jaká bude budoucnost křesťanství. Ano, bude přirozené, že budou lidé, kteří potřebují spíše tradici, stabilitu, a mají mít v církvi své místo. Jsou lidé, kteří nutně potřebují jít napřed, hledat nové cesty. A i ti musí mít v církvi své místo. Ale to, odkud jde, není pravice, levice, konzervativní, progresivní, ale jestli je vše povrchní, anebo jestli to jde na hloubku.

Papež František říká, že ta velká reforma církve, kterou on zahájil, ta reforma synodální, to je reforma, která musí být reformou mentality. Když by se změnily struktury a zůstala mentalita, tak je to k ničemu. Tohle se stalo u nás zejména po druhém vatikánském koncilu. Mnozí to chápali tak, že přišlo něco z Vatikánu, tak obrátíme oltář čelem ke klid, změníme latinu na češtinu, ale mentalita zůstala. A potom jsou ty změny strašně povrchní a k ničemu. A samozřejmě takováhle modernizace povrchní se provokuje podobně povrchní konzervativismus. Takže je třeba jít na hloubku.

Ten odvěký boj, který předcházel křesťanství, který prochází celými dějinami náboženství, ale procházel i v židovství, byl mezi těmi, kteří chápali ten zákon. Především, Bůh je ten, který se projevil skrze zákon. A ten zákon byl potom rozpracováván do nejrůznějších detailů, další a další přikázání, zákazy. A najednou v tom množství stromů se ztratil les, ztratil se smysl té věci. A Ježíš je ten, který jde velmi tvrdě proti těmto farizeům a zákoníkům, kteří lpí na těch formálních věcech, ale úplně jim uniká smysl. Ano, mnohdy to bylo v těch sporech o sobotu.

Ježíš Kristus stále, až bych řekl notoricky, uzdravoval v sobotu. Ale ne proto, aby naštval farizey, ale aby ukázal, že jeho činy, to uzdravování, to není práce, ale je to bohoslužba. Že ta služba druhým je bohoslužba. Bohoslužba není zakázaná. Šabat je pro bohoslužbu a ta služba druhým je bohoslužba. To není jenom ta zakázaná, obslužná práce. Takže proto on uzdravoval v sobotu a dráždil ty lidi, kteří to všechno viděli jenom skrze ty paragrafy.

Dneska jsme tady měli vikariátní konferenci, tak jsem o tom mluvil s našimi kněžími. Ano, někdy se ptáme, někdy nás tak zahaluje to římské právo, že si pořád ptáme, jestli ty věci jsou právně platné. Ale některé věci mohou být právně platné, ale ztrácí smysl. Možná je důležitější se ptát po tom smyslu, jaké to nese ovoce. Podívat se na ten celý kontext těch věcí a ne čistě jenom přidat tu řádu paragrafů.

Takže ano, modleme se za jednotu křesťanů, ale uvědomme si, že dnes to rozdělení jde úplně jinudy a že ta jednota křesťanů, o které mluvil Pavel, je vždycky jednota organická, není to mechanická jednota kasárenského dvora, není to konformita, není to stejnost, je to jednota v různosti. Mnohokrát tady cituju ta Pavlova slova, oko nemůže říct uchu "nepotřebuji tě", noha ruce "nepotřebuji", potřebujeme se navzájem právě v té různosti, protože se doplňujeme, nikdo z nás nemůže obsáhnout všechno.

I uvnitř katolické církve všichni máme určitý limitovaný horizont a právě proto byla to jedna z věcí, proč jsem zakotvil v té katolické církvi, pro tuto pluralitu. Františkáni mají jiný směr spirituality, jiný styl života, styl architektury, než mají jezuiti, karmelitáni a tak dále. Musí tam být prostor pro tu pluralitu, protože nemůže nikdo z nás obsáhnout všechno. A je tak strašně dobré, že se setkáváme s lidmi, kteří integrují něco, co nám se do toho našeho obzoru nevejde.

Takže prosíme za jednotu křesťanů, ale ta jednota skutečně není konformita, uniformita. To je tělo, které má v sobě různost a které musí stále růst, a především růst do hloubky. Amen.