Moji milí, kdy jsme naposledy viděli, jak padá sníh? Ono, je to něco víc než týden, pokud mohu spoléhat na svou chabou paměť a mluvím o oblasti Prahy. To se může zdát už docela dlouho. Většina toho sněhu už odtála, zvlášť tady uvnitř, ve městě. A tak, kdo by se tím ještě zabýval? Kromě toho, padající sníh také není žádná idyla. Zimní počasí může být nebezpečné pro starší lidi anebo třeba pro ty, kdo nemají stále přístřeší.

Ale přece, když si připomenete, jak jsme se nedávno dívali skrz okno na ten padající sníh, bylo málo světla, naštěstí žádný vítr, chlad a mráz. Jakoby se všechno na chvíli zastavilo. Ustrnutí, spánek. Ale potom, když bylo možno vydat se za město, tak na zasněžené pláni se odrážely paprsky slunce a bylo to jako nový začátek. Něco, co je dosud skryto, protože až na jaře se zase projeví, že to, v čem se pohybujeme, je krajinou. Ne jednolitou bílou vrstvou. Ale teď ten příslib nového začátku.

Možná si řeknete, kam tím mířím zase tady s měrovým zpravodajstvím v tak rozsáhlé podobě? No, k těm dnešním textům z písma svatého. Protože i ony mohou být nahlíženy jako nový začátek. Nejnápadnější je to ve druhém čtení. Tam je to dokonce i v tom nadpisu zvlášť uvedeno: Začátek listu Korinťanům. A slyšíme tam: Milost vám a pokoj. Pozdrav, který bychom si častěji měli opakovat a který i zaznívá na začátku mše svaté.

Přitom ale, mluvím k lidem znalým, víme, že to, co v tom listě následuje, si mnozí, anebo mnoho z toho, Korinťané za rámeček asi nedali. Jsou to velmi naléhavá slova napomínání a takového umravnění, které jim sv. Pavel nabízí, když předtím poukázal na chyby, kterých se dopouštěli. To je něco, co samozřejmě můžeme s velikým užitkem číst i my. Ale teď mi jde o to, že ten papír dosud zůstává nepopsaný, jen krásný pozdrav na začátku a bílá plocha. Já mluvím o papíru, aby mi to šlo dohromady s tou bílou plání na začátku. Víme, že sv. Pavel psal na pergamen, ten nebyl tak úplně bílý. To teď není důležité. Je to sdělení, které by mělo před našima očima postupně nabírat jasnější kontury.

Přejdeme k prvnímu čtení: Prorok Izajáš, píseň o Božím služebníku: Dám tě národům jako světlo. Ano, ano, světlo. Světlo přece znamená nový začátek. A také světlo sjednocuje. Máme-li světlo, můžeme aspoň přibližně vidět věci stejným způsobem a vyhnout se překážkám. Jsme-li ve tmě, zakopáváme každý o něco jiného a pak máme tendenci z toho vinit ty druhé. Takže světlo je zcela podstatnou věcí, kterou Boží služebník přináší. Když otevřeme Bibli v úplném vydání, tak ta slova, která jsme slyšeli, najdeme hned pod novým nadpisem Hospodinův služebník. A ano, tyto krásné Izajášovy texty, písně o Božím služebníku, jedna z nich začíná už o několik kapitol dříve v té knize. Důležité je, že všechny si je víc a častěji připomínáme o Velikonocích, protože mluví také o utrpení.

Mluví o beránku, který je veden na porážku. Je to ten, který má přinést to světlo? Ten, který všem národům přináší světlo, je zároveň trpícím služebníkem a beránkem nevinně zabitým? Shodneme se jistě, že světlo je něco krásného, nejen pozitivního, ale i velmi potřebného k životu. Ale proč kvůli tomu musí někdo trpět a být zabit?

No a pak dnešní evangelium. Je to takový, mohl by se říct, konec začátku, protože je to zakončení první kapitoly Janova evangelia. A tam se přece taky mluví o světle. Mluví se o počátku, kde bylo Slovo, které se stalo tělem. A toto vtělené Slovo bylo světlem pro svět, ale svět ho nepoznal. Nicméně přichází Jan, aby svědčil o tom světle. Jan, když svědčí o světle, ukazuje na Krista, říká: Hle, beránek Boží. Takže ten týž beránek, který nese na sobě utrpení pro nás, pro všechny, je ten, který snímá hříchy světa. Je to zvláštní vyjádření, co to znamená snímá? Já si to skoro představuji tak, jako když temný háv temnoty je stržen z nějakého vysokého okna, takže do místnosti pronikne nejen paprsek, ale celý proud světla. Ovšem, kdo je ten, kdo má odvahu to udělat? Kdo je ten, kdo má odvahu strhnout závoj tmy a vpustit světlo do tohoto světa?

Ten, který je zároveň připraven nést utrpení. Dostala se mi nedávno do rukou kniha, která vypráví o životním osudu židovské dívky, které bylo 22 let v roce 1942, což byla tragická doba. I ona, jako miliony jiných, byla zajatá a transportována do Osvětimi, ale ještě na té poslední cestě dokázala nějakým způsobem propašovat lístek s vzkazem svojí přítelkyni a na tom lístku stálo: Proč bychom netrpěli, když je na světě tolik utrpení? Zní to divně, prazvláštní závěť, jako kdyby někdo chtěl v tom utrpení hledat něco pozitivního nebo smysluplného.

Bůh jistě nechce utrpení a nežádá oběti. Ale ukazuje v životě mnoha lidí, že ten, kdo dokáže nést utrpení, je vybaven určitou, sice neformální nebo na první pohled neznatelnou, ale velmi silnou autoritou, která jediná dokáže přinést usmíření a sjednocení. Sjednocení totiž nějakou autoritu vyžaduje. Ovšem, jak se přesvědčujeme stále znovu a znovu v dějinách, nebude to autorita těch vítězů válečných tažení, nebude to autorita těch mocných, kteří shromáždili kolem sebe mnoho vlivu, nebude to už vůbec autorita kšeftařů, kteří by nejradši sjednotili celý svět tím, že si ho celý koupí.

Je tady ještě něco jiného, co přichází nečekaně, co začíná stále znovu. Autorita těch, kdo trpí. Samozřejmě je snadné poznat, kam tím vším mířím. Přece Ježíš trpící, Ježíš za nás vydaný jako nevinný beránek, je prvním nositelem této autority, o které mluvím, která skutečně usmířuje a sjednocuje. Ale co je na tom podstatné? Tato autorita není upírána nikomu. A naopak podíl na ní je nabízen všem. Nejenom mocným, ale také ani, nejenom apoštolům, když už o nich mluvíme, tak jak Pavel, apoštol, tak předchůdce Ježíšův Jan, křtitel, dosvědčili svou autoritu nebo autoritu svého proroctví také i utrpením.

Ale není to něco vyhrazeného jen apoštolům, nebo jen svatým a dokonalým, nebo jen zvlášť k tomu určeným hodnostářům. Tato autorita se nabízí každému, kdo má odvahu podívat se upřímně na svůj vlastní život, rozeznat svoje chyby, nenalhávat si nic, nezakrývat sám před sebou skutečnost takovou, jaká je. Vždyť to je mnohdy to největší utrpení, a teď nechci samozřejmě snižovat ty strasti milionů a milionů lidí, kteří trpí v důsledku válek nebo katastrof.

Každý sám v sobě si neseme utrpení, s kterým můžeme naložit tak, či onak. Budeme-li schopni její nést a přinést Bohu jako oběť, staneme se i my, nositeli spíše asi podílníky té autority, s kterou přichází Kristus, aby usmířoval a sjednocoval. Autorita těch, kteří trpí, jediná může spojit lidi. Každý z nás má před sebou tuto možnost jako něco, co se nabízí, jako něco, co je nám otevřeno, ba, co je pro nás připraveno navzdory našim selháním, chybám a nedokonalostem. Nic z toho nás neomlouvá, ale to přece má znít radostně.

Souvisí to i s tím týdnem modliteb za jednotu křesťanů, kdy víc máme na paměti sjednocení všech těch, kdo věří v Krista. Ale Kristova sjednocující autorita se přece neobrací jen k některým, ale ke všem. Dám tě jako světlo všem národům, aby se má spása rozšířila až do končin země. Nikdo tedy nemá být vyloučen a nikdo by neměl zůstat stát stranou.