Moji milí, touto nedělí začíná v celé církvi týden modliteb za jednotu křesťanů. Zpravidla v mnoha našich farnostech se v tomto týdnu konají společné ekumenické bohoslužby slova. Jsou na ně pozvání faráři ostatních církví, zpravidla církví, které vzešly z reformace 16. století. Někdy je to jediná ekumenická aktivita, která v těch farnostech probíhá, a mně připadá, že by to bylo velmi povrchní a formální. Proto je dobré se alespoň tuto neděli více zamyslet nad tím, co je cílem křesťanské jednoty a co je její překážkou.

Dnes už největší rozdíly nejsou mezi křesťanskými církvemi, ale uvnitř nich. Mezi katolíky existují ti, kteří jsou uzavření do sebe a dívají se na okolní svět s podezřením a nepřátelstvím. Takoví křesťané jsou i mezi protestantskými církvemi a ti si navzájem dobře rozumějí. Mezi katolíky, evangelíky a reformovanými křesťany jsou také ti, kteří se snaží budovat mosty mezi křesťany a rozumět proměnám světa. Ti si také mezi sebou lépe rozumějí. Hranice rozdělení tak dnes nevedou mezi církvemi, ale uvnitř nich. Rozdíly jsou dány vzděláním, osobní formací, zkušeností, psychologickým založením a podobně, více než rozdíly čistě doktrinálními a teologickými.

Často se rozdělují křesťané na konzervativní a liberální. Já moc neuznávám toto rozdělení, které vychází z politické terminologie. Dnes vidím rozdíl spíše mezi těmi, kteří zůstávají na povrchu, a těmi, kteří jdou do hloubky. Ti, kteří trvají na určitých zvycích a typech nauk, to dělají povrchně. Oproti tomu jsou lidé, kteří věrně zůstávají u tradic, a přesto jdou do hloubky. Podobně ti, kteří se snaží být otevření vůči proměnám světa, i ti jdou do hloubky. Rozdíl je mezi povrchním křesťanstvím a křesťanstvím, které jde do hloubky.

Je přirozené, že lidé cítí odpovědnost za kontinuitu tradice a otevřenost hledání nových cest. Obojí patří k církvi od počátku. Církev, jako vše živé, prochází proměnami, reformami a reformacemi. Jedna z hlavních reforem byla na počátku křesťanství vlivem sv. Pavla, kdy křesťanství opustilo podobu jedné z mnoha židovských sekt a představilo se jako univerzální nabídka světu. Další byla papežská revoluce v 11. století. Některé reformy přinesly bolestná rozdělení, například schisma z roku 1054 mezi byzantským a římským křesťanstvím.

Dnes trvá rozdělení mezi východním a západním křesťanstvím, ačkoli je mnoho ekumenických snah. V Pravoslaví je významnou postavou patriarcha Bartoloměj, který se snažil zmírnit historické kledby s latinskou církví. Jiná situace je v moskevském pravoslaví, kde patriarcha Kyril je spojen s Putinovým režimem, a dokonce ospravedlňuje agresi na Ukrajině jako svatou válku. Někteří ultrakonzervativní katolíci, zejména v USA, se tomu cítí blízcí.

Křesťanství prochází další velkou reformou iniciovanou papežem Františkem, který se zaměřuje na přeměnu církve z rigidní, klerikální na synodální, církev společné cesty a naslouchání. Tato synodální reforma prohlubuje ekumenické snahy. Nemůžeme zůstat u ekumenismu 20. století; musíme jít hlouběji. Klademe si otázku, co je cílem ekumenického zblížení. Jednota křesťanů nemá být uniformitou. Prvotní církev byla pestrá a pluralitní, což je správné podle sv. Pavla, který říkal, že církev by měla být organizmus, nikoli organizace.

Máme vzájemnou ekumenickou spolupráci a inspiraci na mnoha úrovních, včetně sociálního působení a teologické spolupráce. Papež Benedikt XVI. využíval teologie protestantské i evangelické. V oblasti spirituality církev čerpá ze východní tradice, což dokazuje například úcta k ikonám. Je důležité inspirovat se i jinými náboženskými tradicemi. Zenová meditace je běžná v mnoha katolických klášterech. Sekulární svět také nese křesťanské hodnoty a často tvoří základ společné práce pro mír a spravedlnost.

Blížíme se k dalšímu prahu synodální cesty, kdy se uskuteční kontinentální setkání. Pracujeme na tom, abychom křesťanům jiných kontinentů nabídli evropskou zkušenost, která má své krize i cennosti. Synodální reforma je cestou společného naslouchání a uznávání. Jednota křesťanů nemá být jen mezi křesťany – církev je svátostí jednoty celého lidstva. Jsme na cestě, a na této cestě potřebujeme zkušenosti i korekce druhých.

Kristus řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Pravda je živá a rozvíjí se na cestě. Identita křesťanství není pevná a neživá, ale jejím jádrem je vzkříšený Kristus. Růst v Kristu neznamená jen růst počtu křesťanů, významnějším je jít do hloubky. Výzva a cesta, kterou otevřel papež František, pokračuje. Papež Lev bude v této cestě pokračovat klidnějším a pomalejším způsobem, ale směrem je stejná.

Otevřenost, naslouchání, vzájemný respekt a vzájemná láska jsou klíčem. Tam, kde je láska, tam je Bůh. Amen.