Moji milí, touto nedělí vstupujeme do týdne modliteb za jednotu křesťanů. V našich farnostech to bývá především příležitost k liturgickému setkání – ekumenickým bohoslužbám slova s věřícími církví, především těch, které vzešly z reformace v 16. století. Někdy jsou tyto bohoslužby prakticky jedinou ekumenickou aktivitou. Abychom nezůstali jen u povrchních formalit a vzali opravdu vážně Ježíšova naléhavá slova o jednotě při poslední večeři, musíme se nejprve nad nimi hluboce zamyslet. O jakou jednotu jde a co jí stojí v cestě?

Křesťanství, stejně jako vše živé, po celé dějiny prochází proměnami. Tam, kde forma církevního života a způsoby vyjadřování víry ustrnou natolik, že překážejí dynamice Božího Ducha, tam, kde forma deformuje obsah, je nezbytná reforma. Církev je podle slov svatého Augustina stále se reformující. Ecclesia semper reformanda. Jsou ovšem reformy různého druhu a s různými důsledky. Aby reforma, tedy změna forem, nepřinesla pouze bolestné schisma, musí být obnovou živého jádra. Musí být provázena odpovědným úsilím hlouběji porozumět tomu, co je jádrem a co skutečně tvoří identitu křesťanství.

Identita křesťanství nespočívá v nějakém souboru dogmat nebo pravidel. Ty mají svou důležitou, avšak služebnou úlohu. Jádrem křesťanství je vzkříšený živý Kristus, žijící ve víře, naději a lásce, mužů a žen v církvi i za jejími viditelnými hranicemi. Přítomnost živého Krista skrze jeho zaslíbeného Ducha organicky v dějinách roste. Živý Kristus je sem per maior, tedy stále větší. Pokud tyto hranice a naše lidské vnější vyjádření víry v liturgii nebo v teologii se chápou příliš úzce a strnule, pokud překážejí dynamice Ducha, pak tato strnulost se může stát hříchem, před nímž Ježíš velice ostře varoval jako před hříchem proti Duchu Svatému.

Dnes stojíme na prahu nutné hluboké reformy církve, kterou zahájil papež František. Přechod od klerikální, strnulé, byrokratické církve k církvi synodální, k církvi společné cesty. Aby tato reforma přinesla dobré plody, je třeba s velkou odpovědností pěstovat to, na co papež František kladl největší důraz – totiž kulturu duchovního rozlišování. Je třeba rozlišovat autentické působení Ducha od lidské svévole. Znamení doby od ducha doby, od povrchních módních názorů a ideologií. Má jít o konverzi církve, říkal papež František. Konverzi ve smyslu proměny a prohloubení mentality, způsobu myšlení, a ne pouze o reformu institucionálních struktur.

Úkol duchovního rozlišování patří k prorockému poslání církve jako celku, nelze jej plně delegovat jen na klérus. I učící církev, například magisterium biskupů, musí být zároveň církví učící se, naslouchající. Proto je metodou synodální práce nejen pracovní porady a diskuse, nýbrž společná kontemplace, naslouchání Duchu. Abychom nevydávali najemno vlastní stanoviska za vanutí Božího Ducha, je třeba pečlivě vnímat ovoce, které obnovný proces přináší, a tam je třeba jisté trpělivosti.

Synodální církev, církev společné cesty, bere vážně synergii různých poslání a charizmat v církvi, a to nejen v katolické církvi. Duch Kristův vane v celé rodině pokřtěných. To jasně vyjádřila církev už na druhém vatikánském koncilu a od té doby došlo skutečně k prohloubení ekumenické vzájemnosti. Avšak ekumenismus 21. století musí jít mnohem dál a hlouběji než ekumenismus minulého století. Jednota mezi křesťany nemůže být konečným cílem nové reformace; může být jen vedlejším plodem úsilí o zblížení celé lidské rodiny a přijetí společné odpovědnosti za jejich životní prostředí, za celé stvoření.

Synodální reforma musí posílit vědomí spolu s odpovědností křesťanů za celé tělo, jehož jsme skrze tajemství vtělení Božího slova součástí, za celou lidskou rodinu a za náš společný svět. Musíme se ptát, co dnes Duch říká církvím, ale také, jak Duch, který vane, kam chce, působí za hranicemi církví. Musíme mít odvahu ke kenosis církve, to znamená sebepřekročení, překročení dosavadních podob a hranic křesťanství. Je třeba hlouběji pochopit a přijmout to, co je posláním a podstatou církve – být účinným znamením (signum efficiens) jednoty, k níž je povoláno celé lidstvo, být nástrojem smíření a uzdravení ran našeho společného světa. Usilujeme o jednotu ne proto, aby křesťanství bylo v tomto světě mocnější a vlivnější, ale proto, aby bylo věrohodnější, aby svět uvěřil. Máme předat poselství, které nám bylo svěřeno, a máme je předat věrohodně, srozumitelně a přesvědčivě.

Napětí mezi křesťany tuto věrohodnost oslabuje. Ano, mohou být různá napětí; napětí, která jsou tvořivá, i napětí, která jsou destruktivní. Svatý Pavel vyzývá křesťany nikoli k uniformitě, nýbrž k vzájemnému respektu a souhře jednotlivých částí těla, nezastupitelných právě pro svou různost a jedinečnost. Pavel říká, oko nemůže říkat uchu: „Nepotřebuju tě,“ ruka nemůže říkat noze: „Nepotřebuju tě.“ Potřebujeme se právě v té vzájemné různosti. Právě taková jednota křesťanů, jednota v různosti, má být počátkem, zdrojem a příkladem soužití v rámci celé lidské rodiny, cestou sdílení, cestou vzájemné kompatibility našich darů, zkušeností a perspektiv.

První reformace vzešla z odvahy svatého Pavla vyvést mladé křesťanství z úzkého prostoru jedné z židovských sekt do široké ekumeny tehdejšího světa. Představil je jako univerzální nabídku, překračující náboženské, kulturní, sociální i genderové hranice. Nezáleží už na tom, jestli je člověk muž nebo žena, Žid nebo pohan, svobodný nebo otrok – všichni jsme v Kristu nové stvoření, učil svatý Pavel. Také dnes stojí křesťanství před nutností překročit dosavadní mentální, institucionální, konfesionální, kulturní a sociální hranice. Aby naplnilo své univerzální poslání, je třeba přejít od katolicismu, konfesionálně uzavřeného křesťanství, k opravdové katolicitě, univerzalitě, otevřenosti.

Musíme být více otevření a vnímaví vůči Božím výzvám, skrytým v bolestech a úzkostech, radostech a nadějích lidí, s nimiž sdílíme ekumené, společný svět. Přispějeme k tomu, aby naše svědectví pomáhalo přetvářet svět v civitas ekumenica? Nebo svou lhostejností a sebestředností poneseme spoluvinu za to, že tyto naděje zaniknou v tragickém střetu civilizací? Stanou se komunity víry součástí řešení obtíží, které před námi dnes stojí, nebo budou spíše součástí toho problému?

Dějiny světa i dějiny církve nejsou jednosměrným pokrokem ani trvalým úpadkem a odcizením od idealizované minulosti. Jsou otevřeným dramatem, stálým zápasem mezi milostí a hříchem, vírou a nevírou, který se vede v každém lidském srdci. Martin Luther učil, že každý křesťan je simul justus et peccator, tedy zároveň hříšník i ospravedlněný. Dodejme, že mnoho lidí v našem světě jsou dnes simul fidelis et infidelis, zároveň věřící i nevěřící. Hermeneutika důvěry se v nich prolíná s hermeneutikou skepse a pochybností.

Podaří-li se z konfliktu víry a pochybnosti uvnitř našich myslí a srdcí učinit upřímný dialog, pomůže to zralosti naší víry a může to přispět k dialogu mezi věřícími a nevěřícími, kteří spolu žijí v pluralitní společnosti. Víra bez kritických otázek může vést k fundamentalismu, bigotnosti, fanatismu – opaku víry. Pochybnost, která není schopna pochybovat o sobě samé, může vést k cynismu. Víra a kritické myšlení se potřebují navzájem. Zralá víra dokáže žít s otevřenými otázkami a podobně je třeba odolat pokušení příliš jednoduchých odpovědí, které nabízejí nebezpečné soudobé ideologie.

Katolická církev na Druhém vatikánském koncilu se zavázala k úsilí o jednotu mezi křesťany a k dialogu s věřícími ostatních náboženství, a také s lidmi bez náboženské víry, k solidaritě se všemi lidmi, zvláště chudými a potřebnými. To stojí v dokumentech Druhého vatikánského koncilu. Církev vyznala, že je communio viatorum, tedy společenstvím poutníků, že je na cestě ještě daleko od eschatologického cíle plné jednoty s Kristem a v Kristu. Církev na Zemi není ecclesia triumphans, ta vítězná triumfující církev svatých v nebi.

Kdo považuje jakoukoliv podobu církve a její teologie uprostřed dějin za konečnou a dokonalou, kdo zaměňuje pozemskou církev bojující, ecclesia militans, která má bojovat především se svými hříchy a s hříchem triumfalismu a pýchy, kdo tuto církev zaměňuje za vítěznou ecclesia triumphans, dopouští se hereze triumfalismu, hříchu idolatry, modlářství. Pokud však křesťanství vykročí ze sebe, nestratí svoji identitu. Lidé v době Martina Luthera byli svíráni strachem o spásu duše. V naší době lidi, národy i náboženské komunity a církve obchází strach ze ztráty identity. Možná, že pojem „identita“ není příliš vzdálen tomu, co v minulosti vyjadřovalo slovo „duše“. To nejvzácnější v nás, to, co nás činí námi samými.

Jakou náhradu může člověk dát za svou duši? Populisté, nacionalisté a náboženští fundamentalisté zneužívají strach ze ztráty identity ke svým mocenským a ekonomickým zájmům. Zneužívají podobně, jako byl strach o spásu duše zneužíván v době prodeje odpustků. Nabízejí náhradu za duši různé druhy kolektivní identity v podobě nacionalismu a politického nebo náboženského sektářství. Zneužívají i křesťanské symboly a rétoriku, činí z křesťanství identitární politickou ideologii.

Nejen Martin Luther, ale i mystikové katolické reformace Terezie z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly rozpoznali cestu spásy ve víře, osobním vztahu člověka ke Kristu a v Kristově vztahu k člověku, v jeho sebedarování „pro mne“. Zopakujme: to, co tvoří základ křesťanské identity a co je pro nás křesťany zároveň klíčem k porozumění dějinám, včetně dnešních znamení doby, je velikonoční událost, která jednou vstoupila do dějin a stále je přetváří.

Hlavním posláním církve je evangelizace. Plodná a účinná evangelizace spočívá v inkulturaci, tedy v tvořivém včleňování víry do živé kultury, do stylu myšlení a jednání lidí. Nadcházející reforma církve je reakcí na dlouhodobý proces, který je opakem evangelizace, na proces exkulturace křesťanství ve velké části našeho světa. O exkulturaci můžeme hovořit tam, kde křesťanská víra, respektive její vnější forma a vyjadřovací způsoby církve, ztrácí věrohodnost, srozumitelnost a plodivou sílu. Určitá podoba církve se pak stává zrnem, které nedokáže samo v sobě odumřít a vydat klas. Zůstává nezměněna a zaniká bez užitku.

Součástí nové reformace, nové evangelizace, ekumenismu 21. století je také proměna způsobu misie. Nemůžeme přistupovat k druhým jako arogantní vlastníci pravdy. Jenom Ježíš může říct: „Já jsem pravda.“ My nejsme Ježíš, my jsme nedokonalí učedníci Ježíše. Jsme na cestě následování, na níž nás Duch postupně uvádí do plnosti pravdy. Nejsme ještě v cíli. Cíl této cesty, plnost pravdy, je na konci dějin, na konci našeho života; je to eschatologický cíl. Nyní vidíme jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádance, říká sv. Pavel.

Toto vědomí hranic našich individuálních i skupinových perspektiv má nás vést k pokoře a poznání, že k rozšiřování těchto hranic potřebujeme vnímavost a respekt ke zkušenosti těch druhých. Cílem misie není prozelitismus, přetahování, pouhé úsilí získat nové členy církve, abychom je vtěsnili do stávajících mentálních a institucionálních hranic našich církví. Je třeba vyjít za tyto hranice a společně s druhými ve vzájemném respektu a oboustranně obohacujícím dialogu udělat další krok na cestě ke Kristu, který je vždy mnohem větší, než jsou všechny naše představy o něm.

Amen.