V obou textech současné bohoslužby – v čtení z knihy Samuelovy i v úryvku z Markova evangelia – slyšíme o modlitbě. Ježíš časně ráno vstává a jde na opuštěné místo, aby se modlil. Přišel proto, aby především kázal, ale sílu ke kázání čerpá ze svého osobního vztahu s Otcem, a to je především modlitba.

O modlitbě jsme slyšeli i v prvním čtení. Velmi arogantní velekněz Elí se rychle vypořádá s tím, jak vidí Anu, budoucí matku Samuelovu, se modlit. Ona se nemodlí nahlas, jenom pohybuje rty, a velekněz dochází k úsudku, že je opilá. Tento text je pozoruhodný z hlediska dějin modlitby a teologie spirituality. To, že se člověk modlí v srdci, nebylo vůbec samozřejmé. Teprve v průběhu věků se více objevuje vnitřní život lidí.

Je tomu tak také se čtením o sv. Izidorovi, o sv. Augustinovi a o některých svatých, u kterých se vypráví, že oni byli ti první, kteří, když četli, četli potichu. Lidé okolo to považovali za zázrak, protože na to vůbec nebyli zvyklí. Když se četlo, tak se četlo prostě nahlas. A to, že někdo umí číst potichu a uvažuje uvnitř, byla novinka, naprosto nezvyklá. Stejně tak vnitřní modlitba také je něco, co vstupuje do dějin modlitby jako novum.

Modlitba byla chápána jako součást rituálu, který měl gesta a slova, a často předepsaná slova, rituální slova, jako původní výraz modlitby. A teprve později přichází modlitba vnitřní, modlitba srdcem, o níž na tomto místě čteme. To je důležité pro chápání modlitby a také pro chápání víry. Zvláště v dnešní době, kdy církev stojí na prahu velké reformy, a ta reforma zřejmě nemůže být jenom reforma církevních institucí.

Nepůjde zde jen o záležitosti nauky, ortodoxie, ani pouze o morální dimenzi, o praxi. Možná bude kladen veliký důraz na to, co bylo těmito dvěma dimenzemi náboženství zastíněno, a totiž ortopatía, neboli touha. Pathos v tomto smyslu znamená cit, touhu, právě to, co je vnitřní. Tohle je velmi důležitá dimenze lidského života a může být rozvíjena, je to jeden aspekt víry, a může být rozvíjena v modlitbě, především v té vnitřní modlitbě.

Ano, je důležité se modlit i tak, že člověk čte posvátné texty a modlí se s ostatními – komunitní rozměr modlitby je samozřejmě důležitý – ale ta vnitřní osobní modlitba je zřejmě něco nenahraditelného. Dnes v mnoha zemích zakoušíme zvláštní příliv lidí, zvláště mladých, do církve a návrat lidí, kteří se vzdálili. Dnes jsem o tom měl dlouhý telefonický rozhovor s naším otcem Samuelem, který je v Madridu a předtím byl v Americe. Říkal, že o tom právě v těchto dnech mluvil s asistentem generála jezuitského řádu a říká, že ze všech zemí dostáváme tyto zprávy.

Takže zároveň mluvil s provinciálem německých jezuitů a ten mu říká, že přichází mnohem více lidí ke svátosti smíření, zvláště mladých. Je to veliký příliv, který jsme nečekali. A není to zřejmě jen okrajový jev. Samozřejmě je to veliká výzva, co tito lidé především hledají. Dlouho jsem o tom mluvil se Samuelem, který mě odkázal na nějaké knihy, a já jsem mu také poslal nějaké studie. Ano, důležitá dimenze víry je právě vnitřní modlitba.

Ta má ve spirituálním smyslu určitý terapeutický charakter. V dnešním světě, kde je tolik zranění, frustrací a jevů, které nás tlačí k depresi, je třeba, aby se víra ukázala s mocí, jak je uvedeno v dnešním evangeliu. Nová víra s takovou mocí. A ta moc je moc uzdravující. To se často děje právě v této dimenzi vnitřní modlitby. Prorokyně Ana, která přišla do chrámu, přišla se svou velkou bolestí. Tato bolest, že zřejmě bude bezdětná, což bylo v tehdejší společnosti velký kříž. Ona vylévá před Hospodinem své srdce.

Člověk může ty věci, které na nás dopadají zvenčí – stačí si poslechnout zprávy, ať už zahraniční nebo domácí – hned má srdce plné emocí, které nás zraňují a poškozují. Je třeba, abychom dovedli vylít své srdce před Hospodinem. Ano, někdy to znamená i spor s Hospodinem. Člověk, který má své bolestné otázky, proč, proč tolik utrpení v mém životě, v životě kolem mě. A s touhle otázkou člověk potřebuje partnera k tomu rozhovoru.

Nebude to partner, který mu okamžitě dává hotové odpovědi, jako umělá inteligence. Toto Hospodin není a to od něj nečekejme. Ale v té modlitbě se vytváří prostor, kde ty naše samotné otázky mohou doznít, mohou dozrát. Je to skutečně prostor, kde můžeme sdílet ty otevřené otázky a často je ponořit do toho velkého ticha, ponořit do toho velkého tajemství. A odtamtud často přichází pokoj, světlo. Nehned, neokamžitě, ne v podobě, kterou si objednáme, ale je to zkušenost mnohých. Proto dnes také řada lidí ve víře hledá tuto dimenzi.

Dnes jsou velmi ceněné ty kontemplativní modlitby, ve kterých člověk skutečně může vylít své srdce. A také modlitby, ve kterých se dívá na svůj život, své problémy, své otázky, své bolesti z nadhledu. Tak říkajíc z Boží perspektivy. V té modlitbě na chvíli člověk vystoupí z té své vlastní perspektivy, z toho vlastního vidění, které je vždy velmi subjektivně limitované, a dovede ho nějakým způsobem překročit. Už ten samotný fakt, že ty věci člověk otevírá, překračuje je, uklidňuje ty prvoplánové reakce a emoce, už to je velký krok, který má duchovně terapeutický smysl.

Tak chápeme tato slova jako inspiraci pro modlitbu. Pro vnitřní modlitbu, kdy můžeme vylít své srdce. A už to samo je darem, šancí, možností. Vstupujeme tak do oblaku tajemství. Ano, často je třeba vytrvat v té otevřenosti, ale víra je vzájemné hledání Boží otevřenosti vůči nám a naší otevřenosti vůči Bohu. Kultura toho vzájemného dialogu, abychom chápali věci, které přicházejí jako výzvy k zamyšlení, že náš život se stává nejen monologem, ve kterém se díváme z toho svého hlediska, ale že z něj vystupujeme.

Život se stává dialogem a tím dostává hloubku a smysl. Amen.