Dnešní svátek nám připomíná událost, kterou zaznamenali všichni čtyři evangelisté a která je důležitým zlomem v Ježíšově životě. Až do křtu v Jordáně vlastně nevíme o Ježíšově narození, dětství, dospívání a většině jeho života nic historicky pevného. Toto neznámo zbožná fantazie prvních staletí vyplnila řadou pohádek, legend a vyprávění, které známe především z apokryfních evangelií, těch, která nebyla zařazena do kanonického textu Nového zákona. Pouze dva z evangelistů z této látky vybrali několik málo příběhů, které měly charakter toho, čemu se v židovské literatuře říká Haggadah – příběh, který ilustruje nějakou pravdu, aby si ji lidé zapamatovali.

Příběhy o Ježíšově narození a dětství mají zřejmě takový charakter. Ježíš se narodil v Betlémě, městě Davidově, což naznačuje, že je druhým Davidem a větším než David. Vyprávění o mudrcích připomíná slova proroka Izajáše, že on bude světlem národů, světlem pohanům. Králové se mu budou klanět. Příběh o útěku do Egypta a zlém králi Herodovi ilustruje slova „z Egypta jsem povolal svého syna“. Po těchto příbězích je ale dlouhé období, ke kterému se žádné příběhy, ani ty apokryfní, nevztahují. Ta léta, která Ježíš pravděpodobně trávil v Josefově dílně, nejsou historicky doložena. Existují fantastické příběhy o tom, že se Ježíš učil u egyptských mudrců, ale to jsou skutečně fantasmagorie, nikoliv literární legendy.

O tomhle období nevíme nic, dokonce i křesťanská ikonografie nepřinesla zobrazení této části Ježíšova života. Až křest v Jordáně je zobrazen na mnoha plátnech a sochách. I ve spiritualitě jsou naprosté výjimky, jako například Charles de Foucauld, který rozjímal o Ježíšově prostém životě v Nazaretu. V jeho stopách pokračují řeholní komunity, které adorují Ježíšovu chudobu a všednost. Jedna kněžská komunita, ke které jsem patřil, pracovala v ilegalitě, měli jsme civilní zaměstnání a svou kněžskou práci vykonávali jen v soukromí. V těchto podmínkách jsme chápali své civilní povolání jako integrální součást kněžského svědectví.

Ale toto období končí právě křtem v Jordáně. Ježíš vystupuje z anonymity zástupu, přichází k Janovi a zařazuje se mezi nás hříšníky. Stojí s námi v solidaritě, nestojí vzdálen. Stejně jako na kříži, mezi dvěma zločinci, jeho poslání je jeho solidaritou s hříšníky. Přichází k nám jako jeden z nás, přijímá očistu, byť ji nepotřebuje. Papež František říká: „Já jsem hříšník, každý z nás je hříšník.“ A nemusíme se toho bát, kromě hříchu pýchy a tvrdosti srdce.

Tento křest v Jordáně je teprve předobrazem skutečného křtu, kterým je křest skrze smrt. Ve smrti je Ježíš ponořen do nejhlubšího bodu lidské existence a znovu se vynořuje k novému životu. Tento pravý křest je křest pokání pouze předobrazen. Náš křest je také křest smývající hříchy, ale především je mystickou účastí na transformaci lidské existence, odumřením našemu hříšnému já a objevením Kristovy přítomnosti v nás.

Křest je základní svátostí, účastí na velikonočním tajemství. Bůh rozlévá svou milost mnoha způsoby, nejen skrze svátosti, ale svátosti jsou účinná znamení. Papež František, když zahájil reformu církve, říká, že bychom měli nově objevit význam svátostí. Možná to, že mnohé svátosti ztratily dynamiku, spočívalo v tom, že jsme příliš přejali způsob myšlení římského práva. Často jsme řešili otázky formální platnosti, ale možná je důležitější životnost, autenticita a dynamičnost.

Eucharistie je hostina společenství, které vyjadřuje sounáležitost. Slavení mše je stvrzením komunity, která žije jako bratři a sestry. Pokud je z toho jen záležitost splnění církevního pravidla, ztrácí to své opravdové jádro. Podobně je tomu s křtem, pokud je chápán jen jako formální znamení.

První křesťanská generace znala pouze křest dospělých. Já sám jsem byl pokřtěn jako dítě, a když křtíme dospělé, často jim závidím porozumění, s kterým prožívají svůj křest. Křest dítěte má smysl tehdy, pokud církev za dítě zaručuje svou vírou. Jistě jsou věci, které přicházejí skrze tradici, aniž by se nás někdo ptal. Křest je znamení, které má svůj kontext, je dynamickou svátostí, nevyčerpává se okamžikem jeho udělení.

Pečeť křtu potřebuje z naší strany pochopení a spolupráci. První křesťany znaly křest dospělých a tím se připravovali na uvedení do společenství. Svátost byřmování pak umožňuje říci vědomé „ano“ svému křtu. Lidé přicházejí k svátostem různým způsobem, ale je důležité vědět, že jsou dynamické a že se k nim můžeme vracet.

Je to podobné s manželstvím – není to jen formální obřad, ale posvěcení vztahu, pramen posílení v době emoční krize. Také svátost kněžství dává sílu, kde se člověk uvědomuje své slabosti, ale také pečetí Božího daru. Podobně křesťanský svědek musí stát na základu křtu, který je darem a úkolem zároveň.

Bůh dává svou milost i mimo svátosti, má příběh s každým člověkem. Luther kdysi vykřikl, že je pokřtěn, čímž se postavil proti zlu. Uvědomit si naši křestní důstojnost je ohromný dar, z kterého je třeba žít a ke kterému se můžeme vracet v okamžicích krize. Baptizátus sum – jsem pokřtěn, Kristus žije ve mně a zve mě, abych s tímto darem svobodně spolupracoval a rozvíjel ho. Amen.