Dnes, na ten svátek Páně, nám Matouš předkládá příběh u řeky Jordánu, kde Ježíš zdánlivě vůbec nic nedělá. Nekáže, nekoná zázraky, nesvolává k sobě učedníky. Můžeme si ho představit jako někoho, kdo stojí v řadě spolu s ostatními hříšníky, kteří přišli za Janem. Jako někoho, kdo je ponořen do vody, tak jako všichni ostatní.

Po vyprávění o jeho narození a prvních dnech života, o čemž jsme během Vánoc meditovali a přemýšleli, když jsme ho opustili na svátek Zjevení Páně ještě jako malé dítě. Dnes se s ním setkáváme opět jako s dospělým mužem. Co se dělo mezitím, nevíme, evangelia o tom nevyprávějí. Teď spatřujeme Ježíše jako dospělého muže, který, smíšený mezi hříšníky, v blátě postupuje, aby byl pokřtěn. Ale není právě tohle poslední kamínek do mozaiky Vánoc? Do mozaiky, kterou jsme skládali během těch tří týdnů?

My jsme hledali Boha na oblacích a našli jsme ho v Betlémě. Očekávali jsme transcendentního, abstraktního Boha, a místo toho se On stal člověkem. Doufali jsme v Boha, kterého můžeme prosit, a setkali jsme se s dítětem, které prosí nás. Očekávali jsme Boha, kterého triumfálně přijmou mocné autority v Jeruzalémě, ale místo toho ho přijímají obyčejní pastýři. Očekávali jsme zjevného a očividného Boha, který bude působit v dějinách, a místo toho přichází plaché dítě, které vyžaduje úzkostlivé hledání, jak ho hledali mudrci.

A nakonec, dnes nás zmate úplně. Očekáváme Boha jako přísného, ale spravedlivého vládce, kterému musíme dokázat, jak jsme dobří, abychom si zasloužili jeho přízeň. A místo toho je zde Bůh, který přichází, postaví se mezi hříšné lidi jako rovný mezi rovnými a čeká s nimi na křest. Nedivme se, že Jan je z toho úplně zmatený. To přece on má být pokřtěn, očištěn Mesiášem, ale místo toho je to Mesiáš, který přichází k němu, aby byl pokřtěn spolu s ostatními. Největší z proroků tomu nemůže věřit, nemůže se s tím vlastně smířit.

Svým způsobem je to i legrační. Celý život čekal na ten okamžik setkání s Mesiášem, a teď, když nastal, není takový, jak si ho představoval. Celé mládí strávil učením, meditací, čtením Písma, zkoumáním a přemýšlením, asketismem. Nakonec odešel do samoty pouště, naučil se čekat na Mesiáše, pohrdal populistickou politikou chrámu a Heroda. Pak dokonce začal křtít a kázat u Jordánu. A to jeho poselství, to, co Jan vlastně říkal, byla pravda. Nikdo si nezaslouží spásu, nikdo si nezaslouží odpuštění, dokud se neobrátí, nikdo si nezaslouží Boha. Neříká snad Písmo, že Mesiáš bude poslán, pokud se lid připraví? Ale ten lid byl přece lhostejný.

A teď, místo odplaty, Ježíš tam stojí spolu s ostatními a žádá Jana, aby ho pokřtil ve vodách Jordánu. A mluví něco o Boží vůli. Je to paradoxní Mesiáš, který vlastně popírá veškerou naši lidskou představivost. Velice pěkně to shrnul Dietrich Bonhoeffer, německý teolog a odpůrce nacistů, který napsal, že Ježíš přišel k Janovi k Jordánu a v tomhle příchodu se projevuje solidarita a blízkost Boha, který přichází k člověku. Bůh jde ke všem lidem v jejich soužení, cítí jejich tělo i duši svým chlebem, umírá na kříži za křesťany i pohany a těm i o něm odpouští.

Svým způsobem je to jeho základní volba, jeho povolání pro celý Ježíšův život. Stát se bratrem všech, být přítelem celníků a hříšníků, jak budeme ve svém životě i mnohokrát slyšet od svých odpůrců. Víte, my o Kristu přemýšlíme a dáváme mu ty christologické tituly jako Pán a Spasitel. Ale přítel hříšníků a celníků – není to stejně tak jeho christologický titul, který vyjadřuje to, kým vlastně je?

A tak Jan nakonec podlehne a pokřtí Ježíše v Jordánu. A teprve tehdy se otvírají nebesa. Dochází k přímé komunikaci mezi božským a lidským, mezi Bohem a zemí. Nepřelétávají ohnivé blesky, ale holubice, symbol pokoje, lásky, míru. Protože teprve když pochopíme, že to je On, Bůh, který přichází k nám, přichází bez podmínek do všech našich životních situací, ať už se cítíme sebevíc nehodní, hříšní a od Boha vzdálení. Právě tehdy je tato komunikace mezi božským a lidským možná. Je možná, aby Duch sestoupil a změnil naši mentalitu, naše vidění a interpretaci skutečnosti, naše každodenní a konkrétní jednání.

A tak se otevřelo nebe. Izajáš prorokoval nebe uzavřené, nepřístupné lidem, a nyní je navždy otevřené. Ježíš, stojící v blátě mezi ostatními hříšnými lidmi, je vlastně symbolem a prvním gestem z celé dlouhé řady, které nakonec Ježíše přivedou na kříž. A hned při tom prvním gestu odhalí skutečnou Boží tvář. Boha, který vychází hledat ztracenou ovci, který čeká na návrat svého marnotratného syna, který se zastaví v domě Zachea, který hoduje s hříšníky, který nesoudí veřejnou hříšnici, který nastavuje druhou tvář, který nehací doutnající knot ani neláme nalomenou třtinu. Naopak, Boha, který se raduje z každého člověka, který k němu přichází, aby u něj našel nový život.