Moji milí, svátek Křtu Páně, který slavíme první neděli po slavnosti Zjevení Páně, po šestém lednu, uzavírá vánoční dobu. Vstupujeme do liturgického mezidobí, které skončí na Popeleční středu, zahajující předvelikonoční dobu pokání, dobu postní. Každoročně připomínám, že Vánoce pro nás křesťany nejsou pouze oslavou Ježíšova narození, nýbrž připomínkou jednoho ze dvou centrálních tajemství křesťanské víry – tajemství vtělení. Poselství Vánoc je uloženo ve větě prologu Janova evangelia: „Slovo se stalo tělem“ – to znamená jeho lidství, lidství Ježíšovo. A z Krista lidství každého člověka je Božím sebevyjádřením. Bůh je skrze Krista přítomný ve světě, v lidství, v naší lidské každodennosti.

Často se přimlouvám za to, aby součástí naší vánoční spirituality, oslavy vtělení, byla nejen připomínka Ježíšova narození a dětství, ale také připomínka o nejdelší části Ježíšova života, o které evangelia mlčí. Mám na mysli Ježíšovo dospívání a mládí, celý jeho život až do křtu v Jordáně a veřejného vystoupení. Ježíšova veřejná činnost, kterou líčí evangelia, trvala možná jeden rok, možná tři roky. Veřejná kázání, zázraky, zástupy posluchačů – to vše přišlo až v samém závěru Ježíšova života. Po většinu svého života Ježíš s námi sdílel všednost, každodenní obyčejnou práci, nesl jako my tíži dne a horka.

Dlouhé roky Ježíš pravděpodobně trávil každodenní prací s dřevem a kamenem v Josefově dílně, přerušované jen židovskými svátky. Věrnost ve všednosti patří k následování Krista. Rovněž v dějinách křesťanského umění je toto nejdelší období Ježíšova života téměř úplně opomíjeno. Jednu z mála výjimek tvoří Charles de Foucault, který v poušti na Sahaře meditoval o Ježíšově chudobě, skrytosti a nenápadnosti během jeho života v Nazaretu. Jeho duchovní dědici, řeholní společnost malých bratří Ježíšových a malých sester Ježíšových, pokračují v této spiritualitě v tiché a solidární přítomnosti v pouštích našeho světa uprostřed nejchudších ve slumech velkoměst.

Hluboký vztah k této části Ježíšova skrytého, nenápadného života mělo v naší zemi během minulého režimu společenství tajně vysvěcených kněží, ke kterému jsem po léta patřil. Tito kněží měli svá civilní povolání a své kněžské působení vykonávali v ilegalitě a ve skrytosti. Chápali jsme však toto spojení kněžství s plným přijetím občanského života nejen jako něco dočasného, pouze vnuceného vnějšími poměry komunistické persekuce, nýbrž jako specifickou účast na tajemství Ježíšova vtělení, na jeho začlenění do světa. Nedávno jsme se ke zkušenostem podzemní církve znovu vrátili ve vzpomínkách i teologických reflexích na jednom semináři České křesťanské akademie. A shodli jsme se na tom, že v rámci synodální reformy církve by měla být znovu zvážena tato cenná zkušenost.

Z řady důvodů bude třeba hledat nové podoby kněžské služby, z důvodů pastoračních, ale i zcela praktických – až se zanedlouho vyčerpají finance z restitucí a počet aktivních farníků se dále s rychlým tempem zmenší. Pak se spojení kněžské služby s civilním povoláním možná stane ekonomickou nutností pro chudou církev v budoucnosti. Při synodálních setkáních na všech úrovních se už dnes musíme připravovat a přemýšlet o možných scénářích odpovědí na blížící se civilizační změny, a tedy i velké změny v postavení církve ve společnosti. Ve všech jejich pastoračních, spirituálních i sociálně-ekonomických aspektech je nutné zvážit výhody i rizika různých řešení a neusnout na poštáři iluzí, že k žádným velkým změnám nedojde.

Ale vraťme se k hlavnímu tématu svátku Ježíšova křtu. Vyprávění o křtu v Jordánu je plné symbolů, odkazujících na motivy hebrejské Bible, Starého zákona. Ježíš sestupuje do vod Jordánu, tak jako izraelský lid, když vyšel z domu otroctví v Egyptě, prošel nejprve skrze vody Rudého moře a po dlouhém putování po poušti musel ještě překročit Jordán. Když Ježíš vystupuje z vody, ozývá se nad ním Otcův hlas a objevuje se Duch Boží jako holubice. Přítomnost Božího ducha se v celém Písmu připomíná vždy tam, kde začíná nějaká nová etapa. Na počátku stvoření, jak čteme v knize Genesis, se Duch vznáší nad vodami. V knize Exodus se Duch Boží objevuje jako oblak nad archou Úmluvy a podobně i při zasvěcení jeruzalémského chrámu. Ze všech starozákonních scén se však vyprávění o křtu Páně nejvíce blíží obrazu holubice, která nad vodami potopy nese ratolest jako příslib a znamení, že doba trestu je skončena, že začíná nový život, že se objeví nová země, nová naděje.

V části našeho dnešního světa zaplavují ničivé vlny válek a mnozí se obávají, kam až tyto vody v blízké budoucnosti zasáhnou, co všechno ještě může být zničeno. Ale Bible nám říká, že i po velmi ničivých záplavách se může objevit holubice míru, ratolest naděje na nový počátek. V církevním prostředí vnímám výzvu papeže Františka k synodální obnově křesťanství jako holubici Ducha svatého – mnoho bylo zničeno skandály, které splodila klerikální podoba církve. Církev v nedávné minulosti z řady důvodů ztratila v očích mnoha lidí svou věrohodnost. Nespůsobily to pouze známé případy skandálního zneužívání autority. Způsobila to i uzavřenost církve do sebe samé, neschopnost církve věrohodně a srozumitelně odpovídat na otázky lidí, neschopnost číst znamení času a rozlišovat věci, které patří do minulosti, od těch, které přinášejí naději na nový život.

Mnoho věcí, na které jsme v církvi byli zvyklí, bude ještě odneseno těmito vodami. Ale buďme vnímaví pro ratolesti naděje. Učme se, jak nás vyzýval papež František, být nově a hlouběji věrní Ježíšově výzvě k proměně srdcí a myslí, ke konverzi církve. Církev je podle známých slov sv. Augustina „Ecclesia semper reformanda“ – Církev stále se obnovující.

Svátek Křtu Páně nám připomíná další motiv, častý v kázáních papeže Františka. Uvědomujme si svou křestní důstojnost, kněžské poslání každého pokřtěného. Naši spoluodpovědnost za církev, která vyplývá z našeho křtu. Nemůžeme alibisticky čekat, že naši odpovědnost delegujeme na klérus chápaný v klerikálním modelu jako byrokratické řídící centrum nebo vládnoucí třídu. Musíme být otevřeni pro charismata, která Bůh dává každému. Církev má být společnou cestou, společenstvím poutníků, „communio viatorum“, kteří přinášejí své specifické zkušenosti, aby se vlili do jednoho živého proudu.

Křest je dynamická svátost, nevyčerpává se jen tím jedním okamžikem, ve kterém je křest udělován. Křest působí a rozlévá se postupně do všech dimenzí naší existence a může být námi stále nověji a plněji objevováno a prožíváno, ať jsme jej přijali v jakémkoliv okamžiku své životní cesty. Křest je podle učení církve „signum indelibile“, nezrušitelné znamení toho, že patříme ke Kristu navěky. Kdo se na svých životních cestách radikálně vzdálil Kristu a jeho evangeliu, může se vrátit k realitě svého křtu jako k neotřesitelné, nezrušitelné skutečnosti. Může pod všemi nánosy odkrýt onen vnitřní pramen, který nikdy nevyschne. Martin Luther, velký svědek Kristův, ve chvílích největších pokušení volal: „Jsem pokřtěn“ – „baptizatus sum“, to znamená, že mocnosti zla nemají na mě žádné právo, patřím Kristu, jsem vykoupen.

Pojem vykoupení je metafora, která se datuje z praxe vykupování otroků. Vykoupení znamená osvobození, konec otroctví. I každý z nás pokřtěných může tváří v tvář všem náporům zla, vší bolesti, všem pokušením strachu, všem mocnostem, které by nás chtěly připravit o naši svobodu a důstojnost, říci slovo plné naděje: „Jsem pokřtěn.“

Amen.