Velmi krátký text, ale každé slovo je důležité. Scéna je tak zásadní, že všichni čtyři evangelisté o ní mluví. Jak četl Honza v druhém čtení, Petr se ve scéně se setníkem Cornéliem v desáté kapitole Skutků apoštolských vzpomíná na to a říká: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo v Galileji, potom v Judeji, jak Bůh pomazal duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval.“ Petr si tuto scénu bude pamatovat velmi pečlivě se všemi podrobnostmi.

Matouš v tomto krátkém textu dělí evangelium na tři části. Nejdříve Ježíš přichází do místa, kde Jan křtí kousek na sever od Mrtvého moře. Pak je zde pozoruhodný dialog mezi Janem a Ježíšem. V třetí scéně, možná nejdůležitější, se otevře nebe a objeví se holubice. Mnozí toto považují za první zjevení Boží Trojice: Bůh říká něco, duch svatý jako holubice, Ježíš Kristus ve vodách Jordánu.

Proč je to pro nás tak důležité? Mohli bychom říci, že je to epizoda ze života Ježíše Krista, jak ji známe z evangelia. Především jde o to, že Ježíš přichází za Janem Křtitelem, aby se dal od něho pokřtít. Jan logicky říká, že to nedává smysl: „Já bych měl být pokřtěn od tebe. Jsi Mesiáš.“ Ale Ježíš se zařadí do fronty čekajících, nechává se od Jana pokřtít, protože bere na sebe lidské tělo a je nám podobný ve všem, kromě hříchu. A pak se otevře nebe a Bůh říká: „To je můj milovaný syn, v němž mám zalíbení.“ Toto je pro nás velmi důležité.

Když se ptáme, kdo je Bůh, Pavel říká: „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme.“ A Jan řekne: „Bůh je láska.“ Poprvé tady vidíme, že jsou nebesa otevřená a ozývá se hlas. Představme si, že toto říká Bůh každému z nás: „Ty jsi moje milovaná dcera. Ty jsi můj milovaný syn. V tobě mám zalíbení.“

V náboženství někdy necháváme děti malovat boží oči a ptáme se: „Když je namaluješ, budou kruté nebo laskavé?“ Někdy se říká, aby si člověk představil, že Bůh se na něj dívá, aby snad méně hřešil. Mojnihan říká: „Možná to někomu pomůže, představit si, že Bůh se na mě pořád dívá, abych se snad nedopustil hříchu. Ale k lásce Boží mě to nepřivede.“ Bůh se na nás dívá pátravě, aby v každém z nás našel onu zlatou žilku dobra, jeden odlesk Boží dobroty, nějaké to malé dobro, co v sobě máme. Tak se Bůh dívá na člověka, aby v něm viděl aspoň zlomek krásy.

Jan Křtitel, když hlásá příchod Mesiáše, říká: „Sekera je přiložena ke kořeni stromu a každý strom, který nenese ovoce, bude vyťat.“ A Pavel četl v prvním čtení: „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.“

Když se podíváme na celý životopis Ježíše, jak ho známe z evangelia, vidíme, jak se to projevuje. Nalomenou třtinu nedolomí – z celníka Matouše udělá apoštola. Z Marie Magdalény, ačkoliv má svůj život, jaký má, ji udělá jednu ze svých učednic. Jindy cizoloženou ženu zachrání před kamenováním v osmé kapitole Jana. Jinou prostitutku nechá umývat mu nohy olejem a pak je sušit svými vlasy. Rozmlouvá s heretičkou, která žije aktuálně se svým šestým přítelem. Samařanka pak jde hlásat evangelium a město Sichar je zachráněno. Ježíš si nechává pozvat od jiného celníka Zachea a je to tak pohoršující, že jeho nepřátelé řeknou, že je žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků. Po ukřižování první, s kým přijde Ježíš do nebe, bude lotr po pravici.

Je řečeno, že první kartu z lidské hromady Bůh bere hodně zespodu. Nezapomeňme, Ježíš také mluví s Nikodémem, členem židovské velerady. Tedy žádný člověk v žádné situaci pro Ježíše není ztracený. Žádný knot není zfouknutý, žádná třtina není úplně zlomená. Každý člověk má v sobě alespoň zlomek dobra, nějakou touhu po kráse.

Z dnešního evangelia si můžeme vzít, že ano, nebe je otevřeno. Komentátoři zdůrazňují: duch svatý jako holubice. Napadne nás začátek hebrejské Bible: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Země byla pustá a prázdná, ale nad vodami se vznášel duch Boží. A tady to máme znovu. Přichází nový příběh. Po křtu přichází nová etapa našeho života. Připomeňme si to, když křtíme děti, ale zejména, když se jedná o křest dospělých.

První olej, kterým mažeme katechumeny, je tzv. olej křtěnců. Je to exorcismus, symbol toho, že každý pokřtěný, ať už je to malé děťátko, by měl být dobrý skaut, dobrá dcera, poslouchat rodiče, být činný, zvídavý, poslušný. Tomáš Akvinský říká, že milost předpokládá přirozenost. Člověk musí připravit půdu své duše, milost Boží pak přijde.

Potom je druhé pomazání olejem, které se více týká dnešního svátku – křižma. Je vyslovena důležitá věta, která není poezie ani metafora, ale je to konstatování toho, co se děje: každý pokřtěný je knězem, prorokem a králem. Takovou důstojnost dostává člověk. Díky křtu platí, že minulost není překážkou budoucnosti. V každém okamžiku je nebe otevřené a Boží oko se na nás dívá, aby vidělo aspoň záblesk dobra, co může znovu vzplanout.

Tak to Bůh vidí člověka. Jako umělec, kterému se dílo podařilo. Jako tvůrce, pro kterého nikdo není ztracený. Křest Páně není jen tak. Připomíná nám, že nebesa jsou pro nás vždy otevřená. Jsme pozváni být knězem, prorokem a králem. Matouš, který o pár kapitol dále v Horském kázání říká to, co všichni známe, že Ježíš tam má shromážděné posluchače a neříká jim: „Usilujte o to, abyste byli světlem světa, nebo usilujte o to, abyste byli solí země.“ Říká jim něco naprosto jiného: „Vy jste světlo světa.“

To znamená, že každý z nás je světlo světa. Každý z nás je solí země. Nebudete-li vy světlem světa, kdo bude? Křest znamená nový začátek. Hříchy jsme měli, máme a mít budeme. Usilujme o to, abychom je neměli. Především naše pozvání je být světlem tohoto světa a solí této země.

Nejedná se o nic menšího než o to, aby člověk s pokorou přijal vlastní velikost. Nad každým z nás jsou nebesa otevřená. Představme si, že Bůh každému z nás říká: „Ty jsi moje milovaná dcera, ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení, žij tak, abys byl světlem pro tento svět, solí této země. K Boží chvále a slávě.“