Prolog k Janovu evangeliu. Text, který Jan připojil bez pochyby po tom, co dokončil své evangelium. Prolog a závěr se, jak víme, připojují většinou až tehdy, když je dílo, když je kniha hotová. Text, který je spíše než nějakým teologickým traktátem vlastně velice hutnou básní. Básníci a umělci nám o Bohu možná řeknou víc než suché teologické traktáty. Báseň, ve které Jan shrnul všechno to, co pochopil o Bohu.

Zkusme se tedy zaposlouchat do některých aspektů této hutné básně a přemýšlet o ní, meditovat o ní. Už ten samotný začátek, že na počátku je Slovo, měl vyvolávat údiv. Máme zanechat přemýšlení o tom, že se Jan vlastně tím výrazem „en arché“ vrací na začátek celého biblického textu. Slovo samo o sobě je krásný pojem. Znamená přece komunikaci, vztah. Je zde někdo, kdo vypráví. Někdo, kdo vypráví nám. Je to závěr, ke kterému více či méně dospěly vlastně téměř všechny náboženské skutečnosti v lidských dějinách. Že Bůh je a člověk ho může poznávat, protože to Slovo k němu hovoří.

To také znamená, že i skrze stvoření, i skrze všechno to, co je, můžeme poznávat a nějak se k němu vztahovat. Bůh jako nešikovný zloděj rozhazuje své stopy po místě činu. A tak nás nabádá, abychom se za ním vydávali, abychom ho hledali, abychom šli za hranice toho materiálního, toho, co můžeme poznávat rozumem. Na počátku naší víry je tedy někdo, kdo chce s námi komunikovat. Kdo říká slova k někomu, kdo se je odváží přijmout a naslouchat jim. Kdo na ně s důvěrou odpovídá. A tak se vytváří vztah, půda pro společenství.

Jan dále pokračuje, že v Bohu je život a že život je světlo lidí. To znamená, že mimo Boha, mimo tuto vizi, je jenom temnota. Ne život, ale smrt. Život přece neznamená jenom tady být, jíst, pít, spát, oblékat se, něco dělat. Skutečný život, a to je intuice nás lidí, je přece něco víc než jenom tohle. A Jan nám tak ukazuje světlo, za kterým bychom se měli vydat, abychom prožívali život skutečně v plnosti.

Ale tady se Bůh ani člověk nemůže zastavit. Vždyť si to představte. Člověk, který hledá Boha, ale také Bůh, o kterém tentýž Jan prohlásil, že je láska, vlastně hledá člověka. Jinak by mlčel, jinak by neříkal svá slova. Bůh se zjevuje skrze slovo, aby se dal poznat. Možná ho unavilo, že mu nikdo vlastně nerozuměl. A tak se naučil naši vlastní řeči. Stal se evangeliem, dobrou zprávou, stal se příběhem.

Skutečně, od oné hodiny Ježíšova početí v Mariině lůně, je Bůh člověkem a člověk Bohem. Tak dochází k obdivuhodné výměně, jak zpívá jeden starobylý liturgický text. Tak došlo k úplnému zjevení Boha Abrahamova, Izákova, Jakobova v našem těle. Tak se nám Bůh daroval, daroval se lidstvu a spojil se se svým stvořením. Protože ho stvořil z lásky, jak říká Jan. Z lásky, která nikdy nepřestala, ale v průběhu dějin se stále a vždycky obnovovala.

Z toho vychází ale jedna úžasná věc pro nás, křesťany. Víte, my nemáme nějakou definici Boha. My máme příběh člověka, který miluje do poslední kapky své krve. On je přece jediným viditelným obrazem neviditelného Boha, jak píše Pavel. A když křesťan přemýšlí o Bohu, aniž by zároveň myslel na Ježíše Krista, není pořád ještě křesťanem.

Jan dále pokračuje a je velice přímočarý, možná až pochmurný. Svět stvořený Bohem nepoznal svého stvořitele. Tady se odehrává skutečné drama. Bůh přichází, ale člověk tu není. Slovo promluvilo, ale člověk neposlouchal. Z toho přece až mrazí. A je to svým způsobem i dramatická noc.

Příběh o tom, že Bůh, Ježíš, nebyl nikde a nikým přijat. Příběh o tom, že se narodil ve stáji. Dokonce musel uprchnout, protože mu mocní tohoto světa usilovali o život, jak jsme to ostatně četli i minulou neděli. Janova reflexe se tedy zdá být pochmurná a vypovídá o selhání. Světlo přichází, skutečně světlo, které osvěcuje každého člověka. Nikdo není vynechán.

Ale temnota ho nepřijala. Není však přemoženo a poraženo. Temnota ve skutečnosti kladla a stále klade odpor, ale nikdy nebyla schopna ho zastavit. A nikdy nebude schopna přemoci toto světlo. A těm, kdo to světlo přijímají, kdo se jím nechají osvítit, Bůh dává moc stát se Božími dětmi. Není to vlastně krásná představa?

Že v životě už nemusíme o nic usilovat, být tím či oním. Protože to všechno, co si můžeme ve skutečnosti přát, už přece jsme – Božími dětmi. Amen.