Opět jsme slyšeli ten nádherný básnicko-filosofický text prologu Evangelia sv. Jana, který jsme četli už o Božím hodu vánočním. Je to text, o kterém by bylo možné dlouze a dlouze meditovat. Nabídnu vám jen pár poznámek. Posledně jsme si řekli, že je to text, který svým způsobem tvoří most mezi dvěma duchovními světy, které tvořily základní kameny naší civilizace – mezi světem řecké filozofie, která tázala po arche, počátku, principu všeho, a mezi hebrejským biblickým myšlením. Tyto dva světy se spojují v pojmu, který je v tom textu přeložen jako slovo. To řecké slovo logos je ovšem mnohovýznamné. Je možné je přeložit také jako smysl, význam, cíl, rozum, a logika je odvozená od logu.

Řekli jsme si posledně, že jestliže Bůh stvořil svět ze logos, dává mu logickou strukturu a činí ho čitelným. Ale zároveň za tím slovem logos posledně jsem připomenul, že Erasmus Rotterdamský překládal tuhletu větu ne in principio erat verbum – na počátku bylo slovo – ale in principio erat sermo, tedy na počátku byla řeč či promluva, jako by stvoření světa bylo Božím kázáním či Božím sebezjevením. A zároveň za tímto pojmem, který překládáme jako slovo z řeckého originálu logos, je také hebrejský pojem dábár, který může znamenat slovo, ale zároveň i událost. Například čteme ve Starém zákoně, že „stalo se slovo Hospodinovo“ – slovo je něco, co je aktivní, co se děje, co je dynamický princip.

Tento básnicko-filosofický text vrcholí v té podivuhodné větě, že logos, dábár, slovo se stalo tělem, tedy člověkem. Tady předčtina zvolila slovo sarx, což znamená tělo v jeho skutečné tělesnosti, doslova maso, což naznačuje hmotnou součást světa. Verše na počátku říkají, že to slovo bylo u Boha, a pak text končí: Boha nikdy nikdo neviděl. Jedna pravda, kterou je třeba vždy mít na mysli, je, že Bůh je nevystihnutelné tajemství a že vše, co o něm můžeme říct, napsat či myslet si, jsou metafory, obrazy, způsoby, jak si ho přiblížit. Samozřejmě jsou limitovány omezením lidské racionality, naší představivostí a kulturou. Ale Bůh tohleto všechno přesahuje, ale zároveň to přesáhlé tajemství není němé, ale je oslovující. Oslovuje nás a my můžeme oslovit jeho v děkování, v modlitbě. To je jeden ze základů toho, čemu říkáme víra. Ten dialogický vztah ke světu, ke skutečnosti, kterou nazýváme Bůh, můžeme oslovovat svou modlitbou, vděčností, ale to veliké tajemství není němé. Promlouvá a hned na počátku je slovem.

V křesťanství je důležitá věta, že Ježíš Nazaretský je zároveň člověk a Bůh, ale tato věta může vzbudit spoustu nedorozumění. Ježíš Kristus není druhý Bůh vedle Boha Otce. Ježíš Kristus není jenom Bůh Otec převlečený za člověka. Ježíš Kristus není člověk, který se stal Bohem – možná je nejbližší ze všech způsobů myšlení to, že on je Božím slovem. Existují slova, kterými vyjadřujeme a představujeme sebe. Nemůžeme se druhým představit, aniž bychom používali slovo. V tom slově je nějakým způsobem vyjádřeno, kdo jsme. A Bůh také se vyjadřuje, kým jest. A to slovo má tvar. To slovo má tvar lidství. A tím je řečeno, že i naše lidství je součástí Božího sebevyjádření. Lidství Kristovo je vyjádřeno větou „slovo se stalo tělem“. Boží slovo na sebe bere lidství, nejen lidství Ježíše Krista, ale lidství jako takové, lidství každého z nás. Lidství každého z nás je naplněno světlem, které bylo na počátku. A je to světlo, které svítí uprostřed temnot, a ty temnoty jeho nemohou pohltit. Je to velká naděje.

Žijeme v dobách, kdy pociťujeme mnoho temnoty kolem nás a někdy ta temnota vstupuje i do nás. Ale o to více je třeba otevřít oči srdce pro to světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. To je také druhý možný překlad toho verše z prologu. To je to slovo, které přichází na svět, ale je to slovo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Čili každý člověk, který je vzdálený od křesťanství, který není pokřtěný, který není věřící, je skrze své lidství spojen s Kristem a je spojen s Bohem. Naším úkolem je ctít tuhle velkou důstojnost každého člověka.

Ježíš je Kristus – zní to základní křesťanské vyznání. Je to odpověď, kterou dal Petr, když se Ježíš ptal svých apoštolů: „Za koho mě máte?“ Petr řekl: „Ty jsi Kristus.“ Ano, to slovo bylo správné a Ježíš ho odměňuje za toto vyznání, ale bylo to správné slovo, avšak byla za tím velice primitivní představa. Když Ježíš později mluví o tom, že bude muset být zabit, Petr mu to rozmlouvá, protože jeho představa o Kristu je jiná než Ježíšova představa.

Jaká je naše představa o Kristu? Dva myslitelé poměrně dávné doby – Theilard de Chardin a dosud žijící františkánský teolog Richard Rohr – mluví o kosmickém Kristu, nebo o univerzálním Kristu, který je slovem, podstatou, principem všeho života, a vstupuje do příběhu lidských dějin v příběhu Kristově. Prolog nám říká, že lidský příběh Kristův má své hluboké před dějiny a že je vyjádřením světla, které bylo na počátku. Kristus je, takříkajíc, oknem, kterým vidíme Boha při díle. Křesťanská víra zároveň říká, že Ježíšův příběh, lidský pozemský příběh, nekončí lidskou smrtí, ale pokračuje dál, že Kristus žije – ve víře své církve, ve svátostech, v kázání Božího slova, v činech lásky těch, kteří vydávají Kristu svědectví.

Ano, Kristus je stále větší, než si dokážeme představit, a je to jedno z velkých témat k rozjímání. Tyto myšlenky nelze uzavřít do definice katechismu. Je to něco, co má člověk vnitřně zpracovat, to hledání Krista, který je stále větší a přichází znovu v nových a někdy překvapivých podobách, jako přicházel ke svým apoštolům vzkříšený Kristus.

Máme ještě před sebou týden Vánoc. Vánoce jsou tedy příležitostí k meditaci nad touto velikostí Kristovou a nad důstojností člověka, neboť v Kristu se lidství a božství spolu nerozlučně spojuje. Amen.